Před rokem mu nebylo dobře a zežloutl, to jej přivedlo k lékaři. Absolvoval řadu podrobných vyšetření a zjistilo se, že má rakovinu slinivky, která nejde léčit. V úvahu připadala jen radikální chemoterapie, která by měla ale minimální šanci na úspěch (lékaři mluvili o 2–3 %). Rozhodl se tedy léčbu nepodstupovat.

Diagnóza pro něj byla velkým šokem. Jako vojenský pilot bezmotorových letounů byl pod pravidelným lékařským dohledem, a to i v důchodu, preventivní prohlídky však žádný zdravotní problém neobjevily. Dodnes je pro něj těžké o tom mluvit, pociťuje velkou bezmoc. Zpočátku dokonce přemýšlel o eutanazii, izoloval se od okolí, ale podpora sester z hospice jej přiměla názor změnit.

Je doma, pečuje o něj syn, který je po prodělané rakovině lymfatických uzlin v invalidním důchodu, a také manželka a dcera. Má velké bolesti, bere na ně různé typy léků. Pro zvládání domácí péče je pro něj klíčová podpora mobilního hospice. Ví, že jemu i rodině pomohou s jakoukoli situací, kterou bude potřeba řešit. Dříve měli špatnou zkušenost s ucpaným katetrem, ke kterému vyjížděla RZS, dnes ví, že by se jim dostalo efektivnější pomoci. Zdravotní sestry docházejí dvakrát týdně a podporují jej i celou rodinu, nejen co se týče praktické péče, ale i psychicky.

Rakovinu nazývá bestií, která sápe a drápe v jeho těle, o bolestech mluví jako o bagrování nebo jako o kopáči, který přichází se sbíječkou, buldozerem a nakonec s grejdrem. Je kritický k systému přiznávání podpory nemocným lidem, považuje jej za velmi zdlouhavý a ponižující.

Audio, video a text

Video přehrávač

00:00

00:00

00:00

Použitím šipek nahoru/dolů zvýšíte nebo snížíte úroveň hlasitosti.

1. „ Pan Otakar zpočátku přemýšlel o tom, že by svůj život nejraději ukončil kvůli pocitu bezmoci. Izoloval se od okolí, nechtěl nikoho vidět. Zdravotním sestrám z hospice přičítá podíl na tom, že se jeho myšlení proměnilo.
Textový přepis rozhovoru: Psychika, to je důležité. Já jsem ze začátku byl rozhodnutý skončit. Pak mi to rozmluvili. Hlavně kvůli té bezmocnosti. Když to vidíte, tak vás to k tomu žene. Já jsem třeba…Jak se to řekne přesně, eutanazie? Eutanazie. Eutanazie. „No, to nejde. O tom nemluvte, to nejde.“ Říkám: „Proč? Takový život stejně nemá cenu.“ A chtěli bystě ji i teď, tu eutanazii? No, trochu jsem to přehodnotil a rozhodl jsem se, že už ne. (…) A z toho okolí…Já jsem právě na ty Vánoc vypnul telefon, nikde jsem nikomu neodpovídal na nic. Říkám: „Nikoho nechci, s nikým se nechci bavit.“ Teď to obnovuju, sestřičky mě přesvědčily, že to chce kontakt a takové jako že aspoň trochu se změnit. Ty mně pomohly psychicky zas to…“

1:55

2. „ Pana Otakara trápí velké bolesti, musí užívat několikrát denně léky na jejich tlumení.
Textový přepis rozhovoru: Chcem sa spýtať, rozmýšľate aj nad budúcnosťou? Mně je od začátku jasná. Akorát nevím kdy. Jak se říká, člověk neví dne ani hodiny, takže jakápak budoucnost. Před tou dvanáctou dochází další bolest, po asi půlhodince, hodince, dokud třeba ležím a spím, tak se to neprojeví. Ale když třeba někdo zazvoní anebo se probudím nebo přijde ta bestie – já jí říkám bestie, té rakovině –, tak se nějak probudí a teď se začne tam sápat a drápat. A to mě čeká za chvíli zas, jak vstanu.“

1:25

3. „ Pan Otakar se měsíc po vypuknutí příznaků a řadě vyšetření od lékařů dozvěděl diagnózu i to, že jeho nemoc není léčitelná. Dostal dvě možnosti. Buď podstoupit drastickou léčbu s velmi malou šancí na úspěch, nebo se zaměřit na odstranění bolesti a zkvalitňování života. Vybral si druhou možnost.
Textový přepis rozhovoru: T: A ako ste sa to dozvedel? Čo presne vám povedali? P: Co mně řekli? Paní doktorka řekla: „Bohužel, výsledek je, že jste dostal to nejhorší, co jste mohl.“ P: „Kolik je vám roků?“ 78. „Rakovina slinivky se nedá léčit.“ Jo? „Tak můžete jít, pokud budete chtít, na nějaké ty chemie a ozařování, a to byste strašně trpěl.“ Jediná možnost byly teda tady ty prášky. Že to bude odstraňovat bolest a že budu mít tak nějak víc normální život. O tom se těžko mluví. (….) T: Pani doktorka vám toto povedala? P: Totiž když bylo rozhodnuto, že to teda je takhle špatné, tak se stanovilo, že půjdu na komisi. A na komisi se rozhodlo, že to je neléčitelné, a já jsem si měl říct, jestli budu trvat na tom, že bych se ještě dál snažil nějak léčit. U nich. Anebo že budu takhle vegetovat. Tak jsem řekl: „To radši nebudu takhle…“ T: Rozumiem. A dali vám na výber? P: No, dali… Nic mně nedali na výběr, jenom tyhle dvě možnosti. Třeba že by se někde pokusilo něco dělat, anebo takhle, to ne. Zkrátka, tyhle dvě.“

2:23

4. „ Pan Otakar zpočátku přemýšlel o tom, že by svůj život nejraději ukončil kvůli pocitu bezmoci. Izoloval se od okolí, nechtěl nikoho vidět. Zdravotním sestrám z hospice přičítá podíl na tom, že se jeho myšlení proměnilo.
Textový přepis rozhovoru: Psychika, to je důležité. Já jsem ze začátku byl rozhodnutý to skončit. Pak mi to rozmluvili… Hlavně kvůli té bezmocnosti. Když to vidíte, tak vás to k tomu žene. Já jsem třeba…Jak se to řekne přesně? Eunazie? Eutanazie. Eutanazie. „No, to nejde. O tom nemluvte, to nejde.“ Říkám: „Proč? Takový život stejně nemá cenu.“ A chtěl byste ji i teď, tu eutanazii? No, trochu jsem to přehodnotil a jsem se rozhodl, že už ne. (…) To z toho okolí, já jsem právě na ty Vánoce vypnul telefon, nikde jsem nikomu neodpovídal na nic. Říkám: „Nikoho nechci, s nikým se nechci bavit.“ Teď to jako obnovuju, sestřičky mě přesvědčily, že to chce kontakt a takové. Aspoň trochu se změnit. A ty mně pomohly psychicky.“

1:55