Před rokem mu nebylo dobře a zežloutl, to jej přivedlo k lékaři. Absolvoval řadu podrobných vyšetření a zjistilo se, že má rakovinu slinivky, která nejde léčit. V úvahu připadala jen radikální chemoterapie, která by měla ale minimální šanci na úspěch (lékaři mluvili o 2–3 %). Rozhodl se tedy léčbu nepodstupovat.

Diagnóza pro něj byla velkým šokem. Jako vojenský pilot bezmotorových letounů byl pod pravidelným lékařským dohledem, a to i v důchodu, preventivní prohlídky však žádný zdravotní problém neobjevily. Dodnes je pro něj těžké o tom mluvit, pociťuje velkou bezmoc. Zpočátku dokonce přemýšlel o eutanazii, izoloval se od okolí, ale podpora sester z hospice jej přiměla názor změnit.

Je doma, pečuje o něj syn, který je po prodělané rakovině lymfatických uzlin v invalidním důchodu, a také manželka a dcera. Má velké bolesti, bere na ně různé typy léků. Pro zvládání domácí péče je pro něj klíčová podpora mobilního hospice. Ví, že jemu i rodině pomohou s jakoukoli situací, kterou bude potřeba řešit. Dříve měli špatnou zkušenost s ucpaným katetrem, ke kterému vyjížděla RZS, dnes ví, že by se jim dostalo efektivnější pomoci. Zdravotní sestry docházejí dvakrát týdně a podporují jej i celou rodinu, nejen co se týče praktické péče, ale i psychicky.

Rakovinu nazývá bestií, která sápe a drápe v jeho těle, o bolestech mluví jako o bagrování nebo jako o kopáči, který přichází se sbíječkou, buldozerem a nakonec s grejdrem. Je kritický k systému přiznávání podpory nemocným lidem, považuje jej za velmi zdlouhavý a ponižující.

Audio, video a text