Valéria
• Věk v době rozhovoru: 73 let
• Věk v době obdržení diagnózy: 71 let
Paní Valérii bylo diagnostikováno nádorové onemocnění plic. Absolvovala ozařování a chemoterapii, která ale musela být přerušena, protože ji velmi špatně snášela. Nyní je v hospici, je zde velmi spokojená, podařilo se zmírnit bolesti, které ji trápily nejvíce, cítí tu zájem o to pacientovi pomoci. Velkou oporou je jí kromě rodiny víra.
Více o Valérii
Paní Valérii trápily bolesti kloubů, hodně také zhubla. Ukázalo se, že příčinou je nádorové onemocnění plic. Absolvovala ozařování a chemoterapii, která ale musela být přerušena, protože ji velmi špatně snášela.
Paní Valéria před devíti lety ovdověla a v době nemoci žila sama, pomáhala jí rodina (dcera, syn, vnučka), kamarádka a pečovatelská služba, ale bylo stále obtížnější vše zvládat, proto odešla do hospice, kde je teprve druhý den.
Paní Valéria říká, že má naději, že se její stav zlepší, ale závisí to na tom, jak její tělo nemoc zvládne. S péčí v hospici je zatím velmi spokojená, podařilo se zmírnit bolesti, které ji trápily nejvíce, cítí tu zájem o to pacientovi pomoci.
Medicína ji zklamala, má pocit, že lékaři jí svým přístupem vzali naději, čekala že jí budou nabídnuty aspoň nějaké další možnosti léčby. Velkou oporou je jí víra.
Audio a video
Paní Valéria by uvítala lidštější přístup zdravotníků k pacientům a to, aby se dokázali do pacientů vžít. V hospici je krátce, ale přístup sester jí připadá lepší než ten, který zažila v nemocnici. Textový přepis rozhovoru: Co se týče těch doktorů, mluvili s vámi otevřeně, tak jak jste si představovala? Neměla jste nějaký problém? Nie, nie, práveže, prístupné. Taký proste ohľaduplný, a tak sa … Síce v tých nemocniciach je to úplne iné, pretože oni majú tam nápor pacientov, nemajú tak čas sa venovať tým… Aj tie sestry, no, niekedy to šlo niekedy nie, ale tak, práca musí byť poslanie, nie povolanie, pretože človek sa musí vžiť aj do nemoci toho pacienta a tí, nemocní trpia komplexmi menejcennosti, že nie sú tak sebestační a že sa snažia toto a aby proste ich brali tí zdravotníci, ako že sú postihnutí nemocou, ale ten prístup aby bol trošku iný. Taký ľudskejší. A tu majú sestry, tu za tie 2 dni som fakt, že ten prístup úplne sa nedá porovnať, že také sú rýchle, to pomôcť a to: „Ja Vám pomôžem? Ako to chcete urobiť?” Tak to tak až človek… Ale tak nemôžem sa sťažovať zatiaľ. Paní Valéria považuje zdraví za nejvyšší hodnotu. Když má člověk vážnou nemoc, hmotné statky, za kterými se lidé honí, nejsou k ničemu.. Textový přepis rozhovoru: To určitě, to určitě. Co byste si nejvíc přála? Zdravie. Zdravie, jedine zdravie. Pretože teraz človek vidí, keď má tú nemoc a to, že tá ten život sa končí alebo ešte sa predĺži, že ako ľudia si hrabú tie mamony kadejaké, ten tie kadečo si kupujú, aby boli ukľudnení, uspokojení a nakoniec je to všetko zbytočné. Odídete, a to… Už sa, predbiehajú, ktorí čo ako viac má a tak je to. Áno, je treba určite urobiť si radosť, ale nepreháňať. Paní Valéria je věřící, víra a modlitba jí pomáhají. Textový přepis rozhovoru: Můžu se zeptat, jestli jste věřící? Ano. A pomáhá vám nějak víra? Áno. Takto keď, pomáha. Určitá modlitba. Potom hovorím: „Jéj, určite, Duchu svätý, mi pomohla. S Ježiškom a s Pannou Máriou.“ Takže na Slovensku sme viac veriaci. Šak aj sestry mám 2 na Slovensku a jedna aj druhá, som v kostole dala na omšu, sa dáva ako to, aby to zdravie a to. Paní Valéria je zklamaná z komunikace s lékaři. Mrzí ji, že s ní nemluvili otevřeně, že jí v určitém bodě už nenabídli žádnou léčbu a přistupovali k ní jako k beznadějnému případu. To jí vzalo naději, kterou považuje za hodně důležitou. Textový přepis rozhovoru: A předtým? Stalo se, že nějaký doktor nebo doktorka se nechovali, jak by jste si představovala? Máte nějaký takový zážitek? No, nemám taký. To jedine na internom, čo pán primár povedal, bolo: „No už to lepšie nebude a musíte sa zmieriť s tými bolesťami.“ To sa ma tak, nedal mi nádej. Nedal mi nádej, že tak to bude časom. Ale tak sa ma to trošku dotklo, pretože nádej človek musí mať. „No, hold, čo s vami, no? Musíte tie bolesti nejako zvládnuť a čo s vami budeme robiť, no? Čo?“ To sú niektorí bezradní. Ja viem, že ale keď zistili, že mám tu na tom pľúcnom v XXX, tak nič, nikto nič. Bude nejaká liečba, alebo budete pokračovať? Nie, proste spadla klietka po chemo a terapia „keď vám bude to, tak na interné se prihláste a tam vám pomôžu“ – takto z jedného na druhého sa vyhovárali. Ja som myslela, že to pľúcne bude pokračovať, i keď tá chemoterapia… však existujú aj iné alternatívy trebárs liečby. Čakala som niečo iné, no ale tak. Jste teda zklamaná? Som sklamaná, že mi nepovedali, že sa bude pokračovať v ďalšej liečbe, ale po jednej chemoterapii hotovo, nikto nič. A bolesti. Písali plno liekov, bolo napísaných všade. Lieky, a ja som živote so žalúdkom nemala nič a vznikli mi vredy na žalúdku z toho. Trošku fakt som sklamaná, ale nemôžem im dať. Vidieť ich, no, možno že. A je tiež tam dlhá čakacia doba na odborné vyšetrenia a má určite človek poradovník a to vtedy sa až dostanete. Tak co by jste jim poradila? Jak by měli s pacienty nějak líp jednat? Říkala jste, nebrat naději. No práve. Pretože sa hovorí, že nádej zomiera posledná. Je to i pro ty lékaře asi těžké… No áno. Když si neví rady, neumí to nějak říct. Nejako – skúsime takú alebo takú liečbu, ale u tej rakoviny, tak oni sa vytápajú. To sú ešte neni tak prebádaná tá liečba, tak to máte u každého niečo iné. Tak hovorím, viniť ich, ale nemôžem za to. Zasa nie, že aby oblbovali tých pacientov, ale tak to takým nejakým normálnym… Niečo povedať, no takým prístupom, no.