Paní Helena se chystala na operaci cév a při předoperačním vyšetření se zjistilo, že má rakovinu slinivky. Operace nebyla možná, absolvovala chemoterapii, ta jí ale nepomohla. Nemoc se začala projevovat až rok po diagnóze, a to obtížemi s trávením a bolestmi. Právě silné bolesti, které nebylo možné zvládat doma, kde žila sama, přiměly paní Helenu, aby odešla do hospice.

Zpočátku to pro ni bylo těžké přijmout, hospic vnímala jako konečnou stanici, ale nyní je s tímto rozhodnutím velmi spokojená. V hospici dostává péči, která reaguje na její aktuální potřeby, bolesti se daří tlumit.

Velkou oporou je paní Heleně rodina, říká, že ji těší, jak se rodina po onemocnění semkla. Je také vděčná za návštěvy přítelkyň, které jí brání příliš se poddávat chmurným myšlenkám.

Audio a video

Video přehrávač

00:00

00:00

00:00

Použitím šipek nahoru/dolů zvýšíte nebo snížíte úroveň hlasitosti.

1. „ Paní Helena popisuje bilancování jako nevyhnutelnou součást životní etapy, kterou prožívá. Dochází k tomu, že vědomě nikdy nikomu neublížila.
Textový přepis rozhovoru: Je něco co bychom měli říct, co by mělo zaznít, když se někdo ptá, na to, jak člověk prožívá tohle období v životě? Co z toho člověk prožívá? No prožívá, v duchu si říkám, zrovna co se týče toho náboženství… Ublížila jsem někomu snad někdy vědomě? Neublížila. Udělala jsem něco z …, ošidila jsem, no prostě náboženství. Od pátého, nic takového jsem neudělala, ani jednou, tudíž… Takže bilancujete? (…) Jistě, jistě. Jak jsem žila, co jsem udělala, co jsem mohla udělat líp. Nějaký kopanec jsem udělala, když tak, ale nevědomky nebo nechtíc, ale vědomě nikdy ne. Tak si myslím, no tak proč by měl zrovna zatracovat zrovna mě, že nechodím, ten pán Bůh, že nechodím každý týden do kostela. A lump tam chodí, zaplatí si, no dá dobrý odpustky, co si budeme povídat.“

1:23

2. „ Paní Helena se označuje za „vlažnou katoličku“. Víru nepovažuje za významnou podporu, není si jistá tím, co po smrti přijde.
Textový přepis rozhovoru: A je ta víra pro vás teď nějaká podpora? Nebo důležitá? Ne, pro mě ne. Já si leccos obracím podle svého, protovím, že je to útěcha pro toho, kdo ji potřebuje, ale já ji nepotřebuju, protože já vím své. A abych si namlouvala, že mě tam čeká něco lepšího… Já nevím, co mě tam čeká. A ráda bych věřila, bylo by to pro mě taky daleko hezčí, kdybych si mohla myslet, že mě tam čeká něco hezčího, ale na druhou stranu v tomhletom směru váhám. Říkávám, že se nechám překvapit.“

0:43

3. „ Paní Helena popisuje mnoho svých přátelských kontaktů a návštěv jako důležité rozptýlení, které jí pomáhá se se situací srovnat a nepřipouštět si chmurné myšlenky.
Textový přepis rozhovoru: A co vám pomáhá v tom, se s tím nějak srovnat? Já nevím, já jsem prostě celý život dostávala dost drcanců, takže mě nějaký návrh ještě jako nepřekvapí. To nevím, co by xxxx. Já to mám, jakbych řekla, bez depresí nebo toho. Já mám hodně kamarádů, představte si, i přes internet. Jak já jsem říkala internet, takněkdo na to: „Á, internet.“ No, já jsem říkala, je to jako nůž v rukou dítěte. Někdo si z toho vybere to špatné, někdo ne. A já jsem tam potkala partu bab, kde je víceméně vedoucí herečka xxxx a s nimi je strašná legrace a ony sem zamnou jezdí, mockrát už zamou byly. Eva, potom malířka Viky – no, vidíte, to je hanba, nakonec mi vypadne xxxx a mnoho takovýchle krásných bab, které jsou samá sranda. A prostě ty za mnou sem jezdí taky každý den, píšou. Potom mám ještě mnoho dalších tady místních známých, takže mně se tady telefon netrhne a návštěvy taky. A ještě je pan doktor tak laskavý, že přijde a mně tady sedí bába a on řekne: „Tak vy se už asi nezdržíte?“ A ona řekne: „Jo, ještě půl hodiny.“ Tak on chudák odejde a nechá nás ještě tam. Já ani nemám čas nad něčím přemýšlet, a když mám spavý den, tak několikrát jich proklímám, že mi to furt zvoní nebo tohleto. Ateď po 3 nedělích jsem tady se ještě seznámila s paní naproti. Ta je taky strašně fajn. Takže nemám čas nějak nad tím přemýšlet. Anebo usnu. A prostě pak je mi všechno jedno, takže na nějaké deprese náladu nemám.“

2:09

4. „ Paní Helena je vděčná za odchod do hospice, doma trpěla nesnesitelnými bolestmi, které se v hospici daří zvládat.
Textový přepis rozhovoru: Po uvážení, že asi pro mě jiná cesta není, jsem se jako rozhodla, že půjdu. A můžu říct, že nelituju. Jsem strašně ráda, tohle bych doma nikdy nemohla. Tam jsem měla možnost akorát rýt nosem do peřin a hekat. A tady opravdu, i když mám ty bolesti, bolesti akutní, tak prostě přijde pomoc. Každopádně každý den je semnou probírané, jak ten den proběhl, co se zlepšilo nebo co se zhoršilo a co se v tom okamžitě může udělat.“

0:33

5. „ Paní Helena popisuje komunikaci lékařů jako otevřenou a považuje to tak za správné
Textový přepis rozhovoru: Mluvili s vámi všichni otevřeně? Ano, mluvili. A líbí se mi, že se s tím dneska nepářou. (…) Začala jsem docházet na onkologii a zase jsem doufala, že přece jenom by prášky mohly zabrat. A nejkrásnější na tom bylo, že jeden den jsem byla na sonu a tam mi řekli, že snad se to ani moc neto…, ale že mám nějaký nepatrný bod v játrech. A nějak mezitím jsem měla velký záchvat bolestí, že jsem se nechala odvézt do nemocnice a tam mě poslali na sono – to bylo asi týden potom –, kde mi řekli, že tam prostě jsou metastáze. Tak to mi bylo jasné, že mi nemusel nikdo nic říkat, co to je. A tady pan doktor, když jsem přišla, tak se mě zeptal: „Je vám známý váš stav?“ A já řekla: „Je, nemusíte nic říkat.“ A myslím si, že je to tak nejlepší, prostě jaképak že „až by se člověk včas na všechno připravil“, to radši to říct rovnou.“

1:11