Paní Václavku do hospice přivedla její diagnóza, jejíž první příznaky začala pociťovat před rokem a půl. Zpočátku se nemoc projevovala především  zvýšenou únavu, kterou po krevních testech, které nenasvědčovaly žádné nemoci, ona i její lékařka připisovaly spíše roční době a věku. Po podrobnějším vyšetření, které paní Václavka prodělala před několika měsíci, se ukázalo, že je to nádor v dutině břišní.

Bylo jí řečeno, že léčba není možná, a tak se rozhodla se o ni ani nepokoušet, odmítla i podrobnější vyšetření. V době rozhovoru užívala jen léky proti bolesti.

Do hospice, s jehož péčí je velmi spokojená, odešla z domova pro seniory poté, co se výrazně snížila její soběstačnost v souvislosti s nemocí. Zlomovým momentem byl noční pád v koupelně, kde čekala na pomoc až do rána. Poté, i na popud příbuzných, se rozhodla pro hospic.

Ještě během pobytu v domově pro seniory byla aktivní, donedávna se chodila starat o svou zahrádku. Považuje klidný konec života v hospici za lepší než pobyty v nemocnicích, které by stejně k vyléčení nevedly. V rozhovoru mluví o tom, že coby racionální člověk je s nemocí a smrtí naprosto smířená, zvlášť díky tomu, že má svoje roky a všichni musíme umřít. Spíše ji překvapuje, že průběh nemoci není tak rychlý, jak očekávala. Je vdova, navštěvují ji potomci a vnoučata.

Audio a video