Paní Ditě byla diagnostikována rakovina prsu, když jí bylo 42 let. Bylo to pro ni nečekané, zpočátku své obtíže přisuzovala nové, manuální práci, její gynekoložka je považovala za běžný zánět. Až později se dozvěděla, že na stejnou nemoc zemřela její babička.

Paní Dita předpokládala, že se jedná o nemoc, kterou jde léčit, a s diagnózou a se vším, co ji provází, se smířila. Prodělala operaci, chemoterapie a biochemickou léčbu. Když léčba končila, zjistilo se, že má metastáze v dalších částech těla. Bylo to rok od první diagnózy. Absolvovala sérii ozařování. Na jejím konci s ní nikdo neprobral, co bude dál.

Z předešlé komunikace s lékaři a z informací od své maminky, která je lékařkou, vyrozuměla, že to je to jediné a poslední, co jí medicína může nabídnout. Říkala, že lékaři k ní nebyli úplně otevření, ale připouští, že sama v té době asi o úplně jasné informace nestála.

Odchod do hospice, v němž již několik měsíců pobývá, byl dán právě potřebou si psychicky odpočinout a se situací se srovnat. Je to pro ni těžké zejména jako pro maminku čtyř dětí, z nichž nejmladší má 7 let. Po prodělané psychické krizi, která trvala 3 týdny, se nyní cítí lépe.

Velkou oporou je jí víra, vnímá ji jako velký dar. Má radost z návštěv, manžela a dětí, a také kamarádek, které jsou jí oporou. Občas podnikne i nějaký výlet nebo jinou aktivitu mimo hospic. Užívá si také různé tvůrčí činnosti. Nemoc podle ní může obohatit naši duši, protože i přes nepříjemnou zkušenost, které bychom se raději vyhnuli, se můžeme naučit něco nového, přivede nás k nějakému poznání nebo uvědomění.

Paní Dita se bojí bolesti, bezmoci a ztráty důstojnosti, které by mohly konec života provázet.

Audio a video