Paní Monice byl diagnostikován agresivní typ nádoru. Absolvovala operaci a chodila na sledování. Rok poté se ukázaly metastáze na plicích, paní Monika chodila na chemoterapii a byla na další operaci. Další metastáze už se ale nepodařilo vyřešit ani ozařováním, ani chemoterapií a stav paní Moniky se stále zhoršoval, začala mít velké problémy s pohybem a řadu dalších potíží. Nyní je v nemocnici na paliativním oddělení, protože doma o ni nemá kdo pečovat.

Paní Monika má pocit, že lékaři k ní nebyli příliš otevření, že nedostala dostatečné informace o své nemoci a prognóze. Až na paliativním oddělení jí bylo otevřeně sděleno, že její stav je neléčitelný, byl to pro ni šok. Mrzí ji, že se takové informace člověk dozvídá až v době, kdy už není soběstačný a situaci už jen těžko ovlivňuje.

Velmi ráda by se vrátila domů, ale neví, jakým způsobem by šlo zajistit péči, když nikoho, kdo by o ni pečoval, nemá. Vztahy v její rodině nejsou ideální, na boj s nemocí byla po smrti přítele sama, na chemoterapie jezdila sama hromadnou dopravou. Nemocniční prostředí je deprimující, má za to, že člověka příliš nepodporuje v soběstačnosti, spíše mu ubírá energii a vůli. Trápí ji, že má omezený kontakt se svou třináctiletou dcerou, která nyní žije u své tety.

Audio a video

Video přehrávač

00:00

00:00

00:00

Použitím šipek nahoru/dolů zvýšíte nebo snížíte úroveň hlasitosti.

1. „ Paní Monika nemá nikoho, kdo by jí mohl pomoci a například ji dovézt na vyšetření do vzdálenějšího a kvalitnějšího zařízení, než má v místě bydliště.
Textový přepis rozhovoru: A pokud nemáte auto – a auto mít nemůžu, ani žádnou starou plečku, protože mám ty nohy, takže prostě nemůžu. Řidičák mám x let, ale prostě já nemám odkuď kam jak jet. Takže co k tomu říct. A stoprocentně nemám nikoho, kdo by mě… Protože zase, že si lidi vezmou auto a dojedou tamhle někam. Já když to spočítám, tak jsem byla tak patnáctkrát nebo šestnáctkrát na chemoterapii a v podstatě to bylo vždycky tak, že jsem dojela sem trolejbusem, odjela jsem trolejbusem. Po svých. To je hrozně těžké. A ještě navíc se tvářit vesele, aby doma to dítě nic nevědělo.“

1:11

2. „ Paní Monika by byla mnohem raději doma než v nemocnici. Ale nemá možnost si zařídit domácí péči, protože je na vše sama. Bojí se, že kvůli nedostatku prostředků bude muset odejít i z paliativního oddělení v nemocnici.
Textový přepis rozhovoru: Každý z nás je zvyklý být doma. Vemte si, že třeba někam jedete, jedete na dovolenou, kamkoliv, nebo musíte jet do té nemocnice–první den nespíte, takové to je. Teprve potom se prostě člověku, až se vrátídomů, tak se mu udělá líp. Nebo já nevím, jak to mam říct. Ahlavní, co je, když se vracím z nějaké dovolené nebo něco, tak jsem nadšená, plá zážitků, ale těším se na svou vlastní postel. Že si uvařím, co chci. (…) Za chvíli mi dojdou peníze, tak já nějakým způsobem budu muset prostě jít vedle, kde to teda je takzvaně zelená míle. Ona je to zelená míle i tady. Je sice hezké, že je tady barevné povlečení, ale… Jako já vím, že primářka se snaží, je málo peněz, maximálně dělá, co chce. Ne, co chce. Co může. Ale nemůže toho moc. Ale hospice a tyhlety věci, když nikoho doma nemám, tak nemůžu mít domácí hospic.“

1:40

3. „ Pro paní Moniku bylo sdělení její prognózy šokem, se kterým se dlouho vyrovnávala.
Textový přepis rozhovoru: Říkala jste, že jste chodila na sledování. V březnu mi paní doktorka napsala do papírů – nebo mi řekla: „Uvědomujete si, že váš stav je vážný?“ A pak jsem si přečetla, že je „diagnóza nepříznivá“. Tak jsem na to čuměla jako blázen. Od té doby jsem u žádného doktora nebyla a měla jsem teda šílené problémy s psychikou, nějakým způsobem se s tím… vyrovnat. Až tady mi jedna doktorka řekla, že prostě už mi není pomoci. To byl pro mě úplný šok.“

0:48

4. „ Paní Monika je přesvědčená o tom, že se o své prognóze mohla dozvědět dříve a jasněji. Měla by více času zařídit vše, co se teď z nemocnice a při zhoršujícím se zdravotním stavu řeší velmi obtížně.
Textový přepis rozhovoru: Člověk se opravdu dozvídá, co se děje, až když už je ale v tom posledním stadiu, a ne když si furt myslí, frajer, že to nějakým způsobem bude. (…) Ale fakt jsem netušila ani to, že se člověk najednou, když už je u konce… A potom teda sdělení diagnóz – absolutně nula. Nula. Nic, nic. Nepracujou s pacientem, nesdělujou mu řádně, no, nevím. Řádně od začátku jsem teda věděla, že mám rakovinu, ale to je tak asi všechno. Opravdu to je, jako když nastoupím do školy a oni mi řeknou: „Budeš se učit.““

1:09