Jaroslav se musel učit spoustu nových věcí.

---

Jaroslav

• Věk v době rozhovoru:  49 let(Jaroslav), 13 let (syn) 
• Věk dítěte v době diagnostikování: ve 2 letech
• Sluchová ztráta dítěte: těžká
• Kompenzační pomůcka: sluchadla

• Zobrazit celý profil

Textová verze

T: Jak myslíte, že vada sluchu ovlivnila situaci ve vaší rodině? 

P: Ovlivnila, určitě. První syn je naprosto zdravý a najednou se potkáte s něčím novým a musíte se tomu přizpůsobit. Škola, výuka, školka, prostě všechno se nějakým způsobem muselo přizpůsobit, spoustu věci jste se museli naučit, spoustu běhání, vyřizování ohledně doktorů, ohledně sluchadel, vyšetření. Kdyby to děcko bylo zdravé, tak máte čtvrtinu starostí. Nebo nedokážu to posoudit, ale jak vidím spoustu rodičů, kteří v podstatě děcka neřeší, tak my to řešit musíme, aby měl správný vývoj, tak jsme museli podniknout spoustu věcí a naučit se spoustu věcí. Takže rodinný život to určitě postihlo. V tom směru, že jsme se museli učit spoustu věcí a přizpůsobit se spoustě věcem. Nicméně fungujeme normálně jako každá jiná rodina, jezdíme na dovolené, jezdíme lyžovat, jezdíme k moři, vůbec mu to nevadí. V tomhle směru jsme nebyli omezení. Ale v tom směru, že jsme se museli učit spoustu nových věcí a přizpůsobit se, tak v tom trošku omezení asi jsme. 

T: Můžete upřesnit, kdyby to četli nebo slyšeli rodiče, které to teprve čeká, co všechno jste se musel naučit? 

P: Tak člověk se s tím musí nejdříve hlavně sžít, smířit se s tím, že to je, ale řešení tady jsou, vyřešit, když to někdo z rodičů zjistí zavčasu, tak bohužel, bude muset pořídit sluchadla, má to na celý život, ale žít se s tím dá. No a co jsme se museli přizpůsobit? No tak to bych si musel napsat, to asi nejde takhle, nám to už nepřipadne po těch rocích. Nám to připadne, že to tak je a hotovo. Ale určitě, musíte řešit školku, přístup učitelů, školu, spolupracovat s doktorem, s SPCčkem, s logopedem, teď to všecko skloubit, jestli ho dát na normální školu, jestli má normální vývoj, jestli psychologa, psychiatricky jestli je vhodný do škol, jestli neztratil něco tím, že neslyšel… Je toho hodně, ale nějak to nepřijde, prostě to tak je. Hotovo. 

T: Třeba tu řeč jste se museli s ním doma víc učit? 

P: Samozřejmě. Komolil spoustu slov, přehazoval souhlásky, slabiky ze začátku, „s“ a „z“, dělaly problém „b“, „t“ na konci slov nebo i uprostřed. A je potřeba se vždycky na něho otočit a říct mu to, tak jak je to, jak to má být, vyslabikovat mu to, aby si to zapamatoval. Děcko si to zapamatuje, já už bych asi si to nezapamatoval, kdybych se učil cizí jazyk, takže je potřeba s tím děckem pracovat. Kdybych ho nechal ladem, tak nemá samé jedničky.