Ivetina dcera byla při péči o sluchadla úplně samostatná.
Iveta
- Věk v době rozhovoru: 38 let (Iveta), 13 let (dcera)
- Věk dítěte v době diagnostikování: v 1 roce
- Sluchová ztráta dítěte: těžká
- Kompenzační pomůcka: sluchadla
Textová verze
P: Veškerá péče o sluchadla je na dceři. Všechno je v její režii. Sluchadla bude potřebovat celý život.
T: Vyměňuje si sama i baterie?
P: Ano. Kontroluje stav baterií, vyměňuje si je, nasazuje naslouchátka, sundává naslouchátka, dělá vše sama.
T: To se naučila, když byla na internátě?
P: Ano. Už tam jsme to trénovaly. Ze začátku jsem jí sluchadla nasazovala já, ale pak jednou přišla a už to uměla.
T: Od jakého věku byste doporučila rodičům, aby zodpovědnost za pomůcky předali dítěti?
P: Hodně brzy. Čím dřív, tím líp. Mám pocit, že někteří rodiče si myslí, že sluchové postižení je pro jejich dítě tragédie. Ani náhodou! Je to, v uvozovkách, „jenom hluchota“. Dítě nemá mentální postižení, dokáže se samo obléknout, najíst a není nutné z něj dělat chudáka, něco, co není. Protože potom jsou z toho nešťastní rodiče i to dítě. Pro dítě to není nic složitého, péče o sluchadla by pro něj měla být stejně samozřejmá jako péče o sebe samého. Nedokážu si představit, že bych dceři ve 13 letech řekla „ tady si zapni naslouchátko, takhle vyměň baterku, takto si vyčisti sluchadla“, to je, jako kdybych jí dala poprvé lžíci a řekla „zkus se najíst“.
Další zkušenosti:
O sluchadla se dokázala postarat celá Barbořina rodina.
Vojtěch s Danou vedli syna k péči o sluchadla od začátku.
Jindřiška hovořila o tom, co dcera mohla a nemohla při péči o sluchadla dělat sama.
O synova sluchadla se starala především Radka R.
Ivetina dcera byla při péči o sluchadla úplně samostatná.
Podle Ondřeje je údržba sluchadel důležitá.
Robert byl velmi spokojený s pravidelným servisem sluchadel.
