Účelem této kapitoly není čtenáři osvětlit, jak přesně probíhá péče o sluchadla (tyto informace by měly být k dispozici v návodu ke konkrétnímu typu sluchadel a poskytují je i foniatři, poradci rané péče a distributoři sluchadel), ale přiblížit, co k péči o sluchadla říkali rodiče, se kterými jsme hovořili. 

Péče o sluchadla se pro rodiny dětí stala pravidelným rituálem. Sluchadla obstarávaly v raném věku dítěte většinou matky. V některých rodinách se na péči podíleli i tatínci a v případě potřeby se o sluchadla dokázali postarat i prarodiče a širší rodina, případně pedagogové (spaní po obědě, pobyt na škole v přírodě, tábor, lyžařský výcvik). 

Nebylo výjimkou, že o sluchadla pečovala matka i v době, kdy už bylo dítě téměř dospělé. To, jak rodiče zapojili do těchto povinností svého potomka, se lišilo podle úsudku rodiče, schopností a samostatnosti dítěte i typu sluchadla. Odborníci nicméně doporučují, aby do péče o kompenzační pomůcky byly děti zapojovány co nejdříve, pochopitelně vždy s ohledem na jejich aktuální věk. Zpočátku je vhodné dítě vést k tomu, že se například před spaním sluchadla ukládají na stále stejné místo, pravidelně se kontroluje, zda je sluchadlo v pořádku apod. Dítě si tak vytváří patřičné kompetence spojené se zabezpečením kvalitního poslechu a plně se ztotožňuje se sluchovou vadou.

Kromě domácí péče o sluchadla někteří rodiče, zvláště u modernějších typů sluchadel, pravidelně navštěvovali odborný servis. Někteří o možnosti servisu nevěděli, nepovažovali ho za důležitý nebo pro ně byla pobočka příliš daleko a servis nevyužívali. Jiní rodiče dojížděli do servisu pravidelně (1x za půl roku nebo 1x ročně) i do vzdálenějšího města.