Rodiče se s tím, že jejich dítě mělo vadu sluchu, vyrovnávali různými způsoby. Někteří už od počátku situaci zvládli dobře, někteří se s handicapem svého potomka nesmířili dosud. Většinou se přes prvotní šok ukázalo, že se situace zvládnout dá. Rodiče zažívali různě náročná období. To, jak zvládali krizové situace, bylo individuální. Někteří rodiče obtížně hledali rovnováhu mezi vyčerpávající péčí o dítě a stresem, že se dítěti nevěnují dostatečně. Aneta se se sluchovou vadou sluchu dítěte nesmířila, ale naučila se s ní žít.

Rodičům pomohlo vyrovnat se s vadou sluchu dítěte a zvládat péči a výchovu jejich okolí. Pro mnoho rodičů byl největší oporou jejich partner/partnerka. Pro některé byla oporou i širší rodina. Byli rádi za přijetí a pochopení. Ocenili, když jim s péčí o děti pomáhali prarodiče a občas dítě hlídali. Někteří rodiče vnímali oporu u svých přátel. Mnoho rodičů oceňovalo sdílení s jinými rodiči dětí se sluchovou vadou. 

Jako zásadní vnímali rodiče také podporu odborníků. Oceňovali pomoc lékařů, logopedů, pedagogů, pracovníků rané péče, speciálně pedagogických center a jiných služeb nebo organizací. Pomáhaly jim jejich odborné rady a zprostředkování informací, ale i lidský přístup a psychická podpora. 

Kromě pomoci a podpory od okolí rodičům pomáhaly informace. Podle velké části rodičů je jejich dostatek zásadní pro to, aby se s vadou sluchu dítěte vyrovnali. To, že se dověděli, jak s dítětem pracovat a co sami mohou udělat, snížilo jejich pocit bezmoci. Pro Teréz bylo rodičovství dítěte se sluchovou vadou snazší, protože sama měla vadu sluchu a věděla, co to obnáší. Rodičům také velmi pomáhalo, když viděli, že je jejich dítě spokojené. Motivující bylo, když viděli pokroky. Pro Martinu H. byly začátky těžké, ale už se s tím sžila, protože viděla, že dcera všechno dobře zvládá. 

Některým rodičům pomohlo srovnání s jinými dětmi – pomáhalo jim vědomí, že na tom nejsou ještě tak špatně nebo vidět jiné děti s vadou sluchu žít plnohodnotný život. Pro Terezii bylo zlomové, když na pobytu určeném pro rodiče s dětmi s postižením viděla děti se závažnějším postižením a přestala litovat sebe i dceru. Pro některé bylo užitečné sdílení trápení a radostí s jinými rodiči nebo svěřování rodině a přátelům. Linda neuměla příliš ventilovat, co cítila. 

Rodiče také vysvětlovali, že je důležité život přijmout takový, jaký je, neohlížet se příliš zpět a jít dál. Podléhat zoufalství jim nepomáhalo. Užitečné bylo vyvinout vlastní iniciativu a být trpěliví. Mirku překážky motivovaly. Některým rodičům pomohlo, když se uměli ocenit a dokázali najít čas sami na sebe nebo na partnera. Někomu pomohla víra v Boha.

Podle některých rodičů se dítě nad tím, že se nějak odlišovalo, vůbec nepozastavovalo. Některé děti neměly zábrany o své vadě sluchu otevřeně hovořit, u jiných rodiče pozorovali, že se za kompenzační pomůcku nebo za nedostatky v řečovém projevu a porozumění stydí. Roli hrál věk dítěte, někteří zaznamenali potíže s přijetím a identifikací se sluchovou vadou v období puberty nebo těsně před ním. Více rodičů se shodlo na tom, že dítě to snášelo lépe, než oni, protože to pro něj byla přirozená součást života. Děti, které byly se svou vadou sluchu smířené, lépe přijaly kompenzační pomůcku, jednodušeji sdělovaly svému okolí, že potřebují jiný přístup v komunikaci a měly menší problém dát najevo, že nerozumí. Obecně se doporučuje vést dítě se sluchovým postižením k větší samostatnosti v oblasti užívání kompenzačních pomůcek, stejně tak je žádoucí dítě podpořit ve schopnosti vytvořit si vhodné podmínky pro komunikaci se svým okolím.