Sluchadla někdy nosily i děti, u kterých se už od počátku předpokládalo, že nebudou vzhledem k jejich vadě dostačující a dojde ke kochleární implantaci. Půlroční doba nošení sluchadel je však součástí přípravy dítěte na implantaci. Někteří rodiče nebyli s touto povinností spokojeni, zdálo se jim zbytečné kupovat sluchadla, když vážnost ztráty sluchu dítěte indikovala implantaci, a považovali to za ztrátu času, který byl pro rozvoj dítěte v raném věku zásadní. Například Terezie navrhovala, aby se dětem, u kterých se předpokládá, že mají sluchadla jen na zkoušku před implantací, kompenzační pomůcka zapůjčovala, a rodině by tak nevznikaly náklady navíc.

Ne vždy však bylo nošení sluchadel i přes vážnou ztrátu sluchu zbytečné. V některých případech se ukázalo, že sluchadla byla pro kompenzaci sluchu dostačující, a k implantaci nakonec nedošlo. Obecně se předpokládá, že jakákoliv stimulace sluchových drah je prospěšná. I když má dítě velmi těžkou ztrátu sluchu a se sluchadly reaguje pouze na velmi hlasité obecné zvuky, lze tuto skutečnost vnímat jako pozitivní a po implantaci dítě ze sluchové zkušenosti může jen vytěžit.