Důležitým tématem je pro rodiče výběr typu předškolního a školního vzdělávání. Děti s vadou sluchu navštěvovaly jak mateřské, základní a střední školy hlavního vzdělávacího proudu, tak vzdělávací zařízení zřizovaná podle § 16 odst. 9 školského zákona zajišťující vzdělávání žákům se sluchovým či kombinovaným postižením (pro zjednodušení budeme užívat výraz „školy pro žáky s vadou sluchu“). 

Pro rodiče bylo mnohdy náročné se rozhodnout, jaký typ vzdělávání zvolit. S výběrem jim často pomáhalo speciálně pedagogické centrum, což je školské poradenské zařízení. Někteří rodiče preferovali kombinaci běžné mateřské školy a mateřské školy pro děti s vadou sluchu pro lepší začlenění dítěte do běžného kolektivu a zařazení více způsobů komunikace. V průběhu školní docházky několik dětí přestoupilo ze školy pro žáky s vadou sluchu na základní školu hlavního vzdělávacího proudu a naopak.

Ačkoliv jsou v současné době významně více posilovány inkluzivní trendy ve vzdělávání, někteří rodiče se setkali s neochotou nebo přímo odmítnutím přijmout dítě s vadou sluchu do předškolního zařízení hlavního vzdělávacího proudu. Byli proto nuceni dítě přihlásit do nespádové školky nebo mateřské školy pro děti s vadou sluchu. Jedinou možností byla mateřská nebo základní škola pro děti s vadou sluchu také pro děti, jejichž komunikační dovednosti v mluvené řeči nebyly dostačující pro zařazení do běžného kolektivu. Pro některé rodiče však byla tato škola dost vzdálená od domova. Dítě bylo proto ubytované přes týden na internátu, což bylo pro rodiče velmi náročné, a pokud to bylo možné, snažili se této variantě vyhnout. Jan upozorňoval i na to, že mezi jednotlivými školami zřizovanými podle § 16 odst. 9 školského zákona zajišťujícími vzdělávání žákům se sluchovým či kombinovaným postižením, je také rozdíl.

Volba mezi běžným vzděláváním a vzděláváním v zařízeních zřizovaných podle § 16 odst. 9 školského zákona zajišťující vzdělávání žákům se sluchovým či kombinovaným postižením však nebyla jediným dilematem, které rodiče řešili. I v případě, že to vývoj dítěte umožňoval a oni se rozhodli pro zařazení dítěte do školy hlavního vzdělávacího proudu, snažili se vybrat co nejvhodnější školu. Někteří rodiče pro své děti vyhledávali alternativní školy či školky, např. Montessori nebo lesní mateřskou školu kvůli menšímu kolektivu dětí a individuálnějšímu přístupu. Petronela vyhledávala školu s první třídou vybavenou kobercem (kvůli akustice) a se zkušenostmi s inkluzí. Někteří rodiče se školou nebyli spokojeni a přehlásili dítě v průběhu školní docházky na jinou. V případě Evy byla důvodem neochota pedagogů přizpůsobit vzdělávání potřebám její dcery.

Rodiče vnímali jako velkou výhodu, pokud v mateřské škole či na základní škole působil učitel – speciální pedagog, který měl zároveň specializaci logopedie či surdopedie. Uvítali, když děti mohly využívat komunikaci prostřednictvím českého znakového jazyka a současně rozvíjet komunikaci mluvenou řečí. Zlepšení v mluvené řeči pak bylo obvykle důvodem pro přechod ze školy pro žáky s vadou sluchu na školu hlavního vzdělávacího proudu, protože úroveň komunikačních schopností dítěte ve verbální komunikaci byla již dostačující pro plnohodnotnou interakci. Při úvahách o sekundárním stupni vzdělávání pak možnost střední školy zaměřené na vzdělávání dětí s vadou sluchu rodiče opět zvažovali.