Jaroslavův syn se necítil být postižený.
Jaroslav
- Věk v době rozhovoru: 49 let(Jaroslav), 13 let (syn)
- Věk dítěte v době diagnostikování: ve 2 letech
- Sluchová ztráta dítěte: těžká
- Kompenzační pomůcka: sluchadla
Textová verze
P: No byl to samozřejmě obrovský šok, vůbec jsme si nedovedli představit, co to bude obnášet pro něho do života, jestli bude nějaký postižený. Samozřejmě věděli jsme, že existují naslouchadla, ale vůbec jsme neměli tušení, co to bude znamenat, jak pro něj, tak pro nás. Když se podíváte, uvidíte zdravé děcko a najednou vám řeknou, že má nějaké těžké poškození. Byl to šok. Obrovský šok. Ale časem si na to zvyknete a vidíte pokroky toho děcka, tak už to berete tak normálně. My mu to vysvětlujeme takhle, že když se někdo bude posmívat v pubertě, která začíná samozřejmě, tak musí reagovat takovým způsobem, že to je, jak když nosíte brýle, no tak ten člověk za to nemůže. Takže takhle on to bere, jednou jsme mu řekli, že je postižený, on to tak pochopil a začal nadávat, že žádný postižený není, takže on to ani nebere. Prostě míň slyší a má sluchátka. Hotovo. Někdo míň vidí, tak má brýle.
Další zkušenosti:
Pro Radku R. bylo někdy obtížné všechno zvládnout.
Pro Pavlínu bylo těžké překonat zjištění, že její i synovu vadu sluchu způsobil gen, jehož je přenašečem.
Leňa měla kolem sebe lidi, kteří ji pomohli situaci přijmout.
Pavla ocenila podporu rodiny a odborníků.
Pavlína byla ráda, že byl syn spokojený a jiné zdravotní potíže neměl.
Petře pomohlo vidět úspěch své práce a sdílet ho s ostatními.
Janovi pomohla představa, že ztráta sluchu není tak závažné onemocnění.
Pro Michaelu bylo důležité se na situaci adaptovat.
Jaroslavův syn se necítil být postižený.
Terézin syn si zatím neuvědomoval, že se liší.
