Milana vysvětlovala, že důležitější než vybavení čekárny byl přístup zdravotnického personálu a to, že čekání nebylo dlouhé.
P: Ono je to všechno o lidech. Můžete sedět i v nevybavené čekárně, a když je potom doktorka empatická, se sestřičkou jsou obě milé, usmějí se na dítě, pomohou vám, netvrdí, že jste si vymysleli nějaké příznaky a opravdu vám věří, že to a to se děje, tak je podle mě úplně jedno, jak vypadá čekárna nebo ordinace, Můžete sedět v luxusní čekárně, v luxusní ordinaci. Je pravda, že mě vždy potěší, když nás vezmou na čas, což teď bývá zpoždění maximálně 10 minut. V tom je obdivuju, že si dokážou ten čas, celý den, rozplánovat tak, jak mají, protože některý pacient má problémy větší, jiný zase menší, někdo může být v ordinaci déle a neřeknete mu „už běžte, tlačí nás čas“. To mi připadá, že se hodně zlepšilo. Dítě potom není stresované během dlouhého sezení v čekárně. Nehledě na to, že když už člověk jde k lékaři po několikáté, je už dítě celkem v klidu. A taky samozřejmě, čím jsou děti starší, vydrží i déle čekat. S malým dítětem je každých 10 minut v čekárně utrpení.