Jitka

Věk v době rozhovoru: 33 let (Jitka), 6 let (syn)
Věk dítěte v době diagnostikování: od narození
Sluchová ztráta dítěte: úplná
Kompenzační pomůcka: kochleární implantáty

Jitka je maminkou předčasně narozeného chlapce se sluchovým postižením. Již v porodnici mu byl proveden screening sluchu, který vyšel nevýbavně. Po propuštění z porodnice Jitka se synem docházela k různým specialistům, kteří vyšetřovali jeho sluch. Jedno z vyšetření tehdy prokázalo středně těžkou nedoslýchavost s nutnou kompenzací sluchadly. Jitka následně zkontaktovala ranou péči, kde získala potřebné informace a prvotní povědomí o sluchovém postižení.

Zhruba po roce nošení sluchadel vyšlo najevo, že míra sluchového postižení nebyla stanovena přesně (jedná se o praktickou hluchotu). Ve dvou letech syn podstoupil implantaci. Syn komunikuje verbálně, v některých situacích s podporou znaků a navštěvuje běžnou mateřskou školu.

Jitka se postupem času se situací vyrovnala. Míní, že v porovnání s některými jinými zdravotními handicapy se dá se sluchovým postižením pracovat i žít plnohodnotný život.

Jitčin příběh

Syn Jitky se narodil předčasně, ve 26. týdnu. První podezření na sluchovou vadu se objevilo po provedeném screeningu sluchu, který vyšel nevýbavně. Jitčin syn následně absolvoval různá vyšetření, v rámci kterých se tehdy prokázala středně těžká nedoslýchavost. Syn začal nosit sluchadla, na která si zvykl rychle, nesundával si je. Po zjištění diagnózy Jitka navázala spolupráci s ranou péčí, jejichž služby hodnotí kladně.

Jitčin příběh je zvláštní tím, že prvotní diagnóza nebyla stanovena správně. Po roce se zjistilo, že syn má praktickou hluchotu. Jitka se rozhodla pro implantaci, která se uskutečnila v synových dvou letech. Operace proběhla dobře a syn se z ní rychle zotavil.

Syn je integrovaný do běžné mateřské školy. V případě potřeby je mu oporou asistent pedagoga. Komunikuje verbálně, v některých situacích využívá znaky, například při sportu. Jitka výrazná omezení způsobená sluchovou vadou nevnímá. V případě dobrých komunikačních podmínek je syn plně soběstačný.

V porovnání s výchovou mladšího syna, který je slyšící, Jitka konstatuje, že výchova dítěte se sluchovým postižením je časově náročnější. Jitka se postupem času se zdravotním stavem syna smířila, začala se učit znakový jazyk a vystudovala vysokou školu (surdopedie), čímž si rozšířila znalosti a souvislosti. Získané teoretické poznatky v kombinaci s vlastními zkušenostmi nyní uplatňuje v zaměstnání. Jitka je ráda, že touto cestou může pomáhat jiným rodinám dětí se sluchovým postižením.