Irena je vděčná za to, že se její syn mohl zúčastnit dětského tábora.
P: To nám zase umožnila ta organizace pro lidi s epilepsií, za což jsem jí taky vděčná, protože jsme chtěli tábor. Syn taky potom dospěl do nějakého věku, asi do těch 10 let, a teď jsme řešili nějaký tábor. Což mi bylo jasné, že normální tábor – v uvozovkách, normální – bude větší problém. Ještě třeba ta škola v přírodě, kde učitelé ho znali a už se nebáli toho projevu a byli ochotní mu dávat léky, připomínat mu to, protože dneska každé druhé dítě bere léky na alergii a nevím na co všechno. Takže to tam večer rozdají a nějak to neřešili. Mně bylo jasné, že ten tábor bude asi trošku větší problém. A dostali jsme doporučení na tenhleten tábor, kde jsou děti s epilepsií integrované mezi zdravé děti, ony jsou tam, myslím, nejenom děti s epilepsií, ale to procento je třeba 20 ku 80. A jemu se to kupodivu líbilo. Fakt jsme se rozhodovali mezi asi 3 tábory, viděl fotky, viděl, jak to tam probíhá, vybral si tenhleten tábor a byl tam čtyrykrát. To se mu moc líbilo. A moje odpověď na tu otázku je, že tam poprvé on totiž uviděl epileptický záchvat. Protože tam byli jiní epileptici, kteří měli ty velké záchvaty, a on se tam setkal poprvé v životě na vlastní oči s tím, že viděl epileptický záchvat, jak vypadá. Nicméně nemám pocit, že by to zanechalo na něm nějaké velké stopy.