Martin Král popsal, jak reagoval, když mu lékaři oznámili špatnou prognózu jeho dcery spojenou s kombinovaným postižením.

---

Martin Král

• Věk dítěte v době rozhovoru: 9 let
• Věk dítěte v době diagnostikování nemoci: 2 měsíce
• Věk rodiče v době rozhovoru: 38 let

• Zobrazit celý profil

Textová verze

Ještě bych se zeptala na to, jak jste se dozvěděl tu diagnózu? Věděl byste, co vám třeba běželo hlavou v tu chvíli?

P: To jsem si říkal: „To snad není možné, to prostě ne, to bych jako nechtěl.“ Mně by nevadila samotná epilepsie, docela znám lidi, co ji mají, ale ne osobně. Je to kamaráda kamarád, například. Pomáhal nám s věcmi, někdy jsme řešili spolu nějaké pracovní věci. A je to člověk, který občas takhle upadne někde na zemi, jinak to na něm není poznat. Je to úplně normální, běžný člověk Ano, on ví, že to má, a u sebe nosí nebo má někde náramek s něčím, že se jedná o tady to. On má takový ten klasický epileptický záchvat, kdy si samozřejmě něco prokousne. Jak jste se ptala, jak jsem přijal tu informaci. Pro mě to byla informace: dcera postižená, do dvou let zemře a takovéhle věci, to bylo trošku jinde. Tak to bylo hodně špatné. Vím, že s tím teď nemůžu nic dělat, stejně s tím nic neudělám, když se postavím na hlavu. A stejně mi to vadí. Stejně mi to prostě vadí. Říkám, že mi to vadí, protože mi to vadí. A ten den jsem odcházel z té nemocnice a říkám si: tak prostě je postižená, bude to takhle. A byla tam exkurze, šli se podívat postižené děti do nemocnice. A šla teď nějaká škola, první ročník nebo něco takového, prostě děti. Půlka z nich byla na vozíku, půlka šla za ruku nebo něco takového. A tohleto já jsem potkal a říkal jsem si: „No, tak to je bomba, to je bomba.“ Říkám: „To je přesně tak, tohleto já budu mít doma.“