Zdenka vzpomínala, že její těhotenství probíhalo bez problémů, jen s jednou atakou.
Textová verze
A v tomdle tom jako stavu už jsem měla mýho současnýho partnera, manžela, se kterým jsem věděla, že i bych plánovala ráda rodinu. Tak jsme se vzali. A právě tím, že dítě se přirozenou cestou nedařilo, tak jsme samozřejmě oslovili i kliniku. A hned po svatbě, hned po svatbě, tím, že už to bylo všechno zprocesovaný, takový ty vyšetření, tak jsem zašla na tu kliniku, a že do toho půjdem. A to bylo hned týden po svatbě, protože manžel zrovna někam pracovně odjel na pár dní. I když to bylo hned po svatbě, tak jsem si říkala: „Tak co já budu dělat. Tak budu chodit do práce.“ A mezitím jsem si odskočila tady na kliniku, a oni mi řekli: „Teď je přesně ten ideální čas, kdy vás začít stimulovat.“ Takže hned ten den mi píchli první injekci, a proces se rozjel. A doporučili samozřejmě teda rizikový těhotenství. Takže já jsem téměř ze dne na den šla na neschopenku, a všechno to jsem pověsila na hřebík. Práci, cvičení, všechno. Což byl trošku šok, protože najednou jsem byla doma, a nevěděla jsem, co bych. A navíc ty hormony dělaly své. Takže to úplně nebylo lehký, se s tím poprat, a navíc ještě ten stres, jestli to vyjde nebo nevyjde, to IVF. A ono to vyšlo. Jedno embryo. Napoprvý. Tak máme čtyřletou holčičku. Tak to byl takovej zázrak, takový poděkování za to všechno. A těhotenství? To bylo úplně v pohodě, až na jednu ataku. Ale já jsem byla v tom stavu, kdy jsem měla to střevo zúžený. A protože já jsem nedocházela už do toho Motola, tak jsem přes kamarádku se dostala na jiný pracoviště. Což asi si myslím, že je jedno z nejlepších pracovišť tady u nás. A k lékaři, kterej je velmi uznávaná kapacita ve svým oboru. Takže se domnívám, že jsem v těch nejlepších rukou a v tý snad nejlepší možný péči, která je tady v Český republice dostupná.
Tak já jsem ho ale navštívila poprvý, když jsem právě už byla těhotná. Tuším, že v nějakým sedmým týdnu. Tak on teda se velmi pozastavil nad tím, že je to riskantní. Ale já jsem neměla žádný obtíže, kromě těch samozřejmě častých návštěv toalet, a tak to já jsem považovala za jako jedinej diskomfort jako tý choroby zrovna v ten moment. No, ale bohužel tejden na to, co jsem navštívila tohodle novýho lékaře, pana docenta, což asi, asi bylo nějaký tušení, já jsem týden na to právě měla ataku coby těhotná. Bylo mi velmi zle, takže jsem tam hned nastoupila, hospitalizovali mě. A naštěstí po třech dnech za pomoci antibiotik se ten stav zvládnul. A pak celý těhotenství už probíhalo naprosto standardně, bez nějakejch komplikací, ať střevních nebo gynekologických. A těhotenství proběhlo v pořádku, i porod spontánní, dokonce. Což taky úplně super. A dokonce jsem i přenášela pár dní, takže opravdu úplně všechno. I porod úplně v klidu na to, že prvorodička. A asi po šesti a půl hodinách se narodila právě úplně v pohodě. No, takže to se zadařilo.
Další zkušenosti:
Simon se některým sociálním situacím vyhýbal a nechtěl, aby okolí o jeho nemoci vědělo.
Luky si uvědomoval, že nemoc je velkou zátěží i pro rodinu, nejen pro pacienta.
Partner byl Aleně velkou oporou a jejich vztah to posílilo.
A. je přesvědčená, že nemoc přispěla k rozpadu její rodiny.
Alice hovořila o vlivu Crohnovy nemoci na její intimní život a těhotenství.
Simon se některým sociálním situacím vyhýbal a nechtěl, aby okolí o jeho nemoci vědělo.
