A. je přesvědčená, že nemoc přispěla k rozpadu její rodiny.

---

A.

• Věk v době rozhovoru:  55 let
• Věk v době diagnostikování: 41 let

• Zobrazit celý profil

Textová verze

Když jsem byla přeložena na normální pokoj, tak tam byl velkej tlak na místo, tak se mě ptali, jestli se o mě má doma kdo postarat, tak jsem řekla: „No mám manžela, který chodí do práce a dvě děti, který studujou.“ Dcerka jedna byla na základní škole, té bylo 14 a té starší bylo 17 let a chodila na střední školu. Takže když jsem přišla domů, tak to bylo těžký období i pro mýho manžela, protože měl namáhavou práci, za každýho počasí venku v zimě v létě. Děti taky nebyly zvyklý, že by máma nefungovala, nebo že by něco nebylo doma hotové. No a nemluvím ani o svým tátovi, kterej se strašně zdravotně zhoršil, tím že jsem tam pro něj nebyla. A já jsem přišla domů a vážila jsem 41 kilo. Člověk neměl sílu pro sebe, natož aby ji rozdával ostatním. A to potom ta rodina špatně vnímala. Manžel nechtěl děti s tím seznámit, co se mně přihodilo, ale myslím si, že děti dobře tušily, že s mámou je hodně zle. Mladší dcerka, než jsem šla do nemocnice, se mnou zůstala i ze školy dva dni doma. V horečkách a se mnou ležela i v posteli. Prostě měla ke mně docela blízko. 

Potom šel čas, tak jsem se snažila hned jedenáctý den po té operaci doma už něco pro rodinu uvařit, musela jsem vyprat, vždycky po částech. A neměla jsem sílu, prostě ta síla z těla strašně odcházela a neměl mi kdo pomoct. Zhruba asi tak po dvou měsících, když jsem jezdila k panu doktoru na kontroly, tak mi říkal, že můj zdravotní stav není nejlepší, byť se to zlepšuje, ale jestli bych nechtěla jet do lázní. … Vůbec jsem netušila, co potom příjde, protože manžel moji nepřítomnost doma vůbec dobře neustál. Starosti, povinnosti a málo radosti ze života ho dostalo tam, že se ke mně začal špatně chovat. To jsou dost osobní věci, který jsou strašně smutný pro mě, protože díky nim se, dá se říct, fakticky rozpadla i naše rodina.