Lenka prosila, ať je to epilepsie, děsila ji představa, že by mohl být její syn ochrnutý.

---

Lenka

• Věk dítěte v době rozhovoru: 19 let
• Věk dítěte v době diagnostikování nemoci: 5 let
• Věk rodiče v době rozhovoru:  42 let

• Zobrazit celý profil

Textová verze

Jednoho dne jsem přišla a páni lékaři mi sdělili, že si můžu vybrat mezi dvěma diagnózami. A nabízeli mně dvě super varianty. Jednu špatnou a druhou ještě horší. Takže kterou chcete slyšet první? Já říkám: „No, tak dáme tu horší.“ A tak říkali: „Váš syn, zdá se, může ochrnout na polovinu těla, ale bohužel nejsme vám schopni říci, na kterou polovinu těla to bude.“ A já tenkrát – nevím, asi pětačtyřicet kilo živé váhy, strašně silná máma – tak jsem se nadechla a říkám: „A ta špatná?“ A on mi říká: „No, a to je epilepsie.“ A teď já jsem vykulila oči a říkám: „Zase ta epilepsie?“ Pořád mě provázela epilepsie. Já říkám: „Já nevím, co to je.“ Říkám: „Co je epilepsie? Neznám to, co to je.“ A tak jsem se odebrala na balkon – protože ta dětská klinika má venkovní balkony – a klečela jsem, já nevím, v tom třináctém patře, nebo které to je, koukala jsem nahoru, jako neznaboh, jako člověk, který nevěří v Boha, a koukala jsem nahoru a říkám: „Jestli tam jsi, dej, ať je to ta epilepsie.“ Protože jsem si neuměla představit, co budu dělat. Narodilo se mi zdravé dítě, ale najednou by mi mělo ochrnout, a já ještě ani nevím, na kterou polovinu těla by to mělo být. Tak jsem tam klečela a prosila. Já nevím, asi moje prošení nebylo nic platné, ale odešli jsme s diagnózou epi.