Marek hovoří o tom, jak se vyrovnal s prvotním šokem.
Mě by zajímalo, jaká byla vaše první reakce, když jste se dozvěděl o epilepsii vašeho syna?
P: Samozřejmě šok. Rozbuší se vám srdce. A my jsme tam šli – jak sem říkal – s tím, že to nic nebude. Alespoň já teda, já jsem říkal, že to bude v pohodě. Takže když najednou to v pohodě nebylo, tak to byl takový první šok. Ale pokud je člověk nějak optimisticky založený, tak z toho hledá nějaké cesty ven. Takže spíš jsme si k tomu snažili něco načíst, podívat se, co to může být. To člověk najednou narazí i na ty optimistické scénáře, ke kterým se v tu chvíli upíná. Takže bych řekl, že jsme spíš najeli na to, že je to epilepsie, ale existuje v dnešní době spoustu řešení. A i tímto způsobem jsme to šířili do našeho nejbližšího okolí, že jsme – skoro bych řekl – uklidňovali babičky a dědu. Říkali jsme: „Podívejte se, je to tady, neděste se toho, zvládneme to.“ Že jsme spíš – bych řekl skoro – my uklidňovali naše nejbližší okolí, že to má řešení, že to zvládneme.