Lucie někdy musela upřednostnit dceru s epilepsií před jejím zdravým sourozencem, ale snažila se mu to kompenzovat.
T: Teď bych se chtěla zeptat, jak to ovlivňuje sourozenecké vztahy?
P: Ta epilepsie?
T: Ano.
P: Tak tím, že syn je druhorozený a narodil se až do té situace, kdy dcera už byla nemocná, tak nijak, protože on takhle je na to zvyklý, takhle se do toho narodil a takhle je to celý jeho život. Takže žádná změna v podstatě. Akorát samozřejmě je pro něj občas těžké připustit si, když vidí, že v určitou chvíli má dcera přednost – třeba když má záchvaty, tak samozřejmě si vezmu dceru, a synovi se snažím vysvětlit, že teď ho nemůžu mít, protože musím mít u sebe dceru, protože má záchvaty, potřebuju ji jako kdyby podpořit. Občas možná se cítí odstrčený, protože on ledasco zvládne, je opravdu šikovný, soběstačný, takže na něj jsou kladeny vyšší nároky. A dcera v určitých ohledech je upřednostňovaná, ale snažíme se to kompenzovat, tak aby to moc nepocítil, pokud možno.
T: Jak na to syn reaguje?
P: Samozřejmě v tu chvíli ho to třeba mrzí, chtěl by ke mně a sestru odstrkuje, ale já se mu snažím vysvětlit, že sestra má záchvaty, že ji potřebuju mít u sebe. Tak v tu chvíli to třeba úplně nechápe, potom když mu to ale vysvětlím, tak to pochopí. Ale je to pro něj těžké, protože on taky má určité svoje potřeby, a když v tu chvíli nejsou naplněny, tak to není pro něj jednoduché.