Martin zvažoval rizika dlouhodobé medikace pro organismus.
Ta chirurgie teď podle mě dostává – nebo i na základě nás, si myslím – větší přednost před léky, pokud je to v té fázi, kdy opravdu žádné léky neúčinkujou, když se tam už začíná šíleně překombinovávat těmi léky. Protože ze začátku jsme si říkali, nebo jsme si byli vědomi toho, že jediné, co ho ohrožuje na životě, je on sám – že dostane epilepsii a utopí se nebo spadne, bouchne se do hlavy a bude to ještě horší, v uvozovkách. A ta situace po 10 letech je obrácená, to je ta, že nezabije – nebo nezabije, to je hodně špatné slovo –, ale nejvíc ublíží dítěti ta farmaka, ty léky, nežli to, že dítě spadne nebo se utopí. Což jsme nevěděli. Ale je to zase na základě – co nám říkal pan doktor – nějaké studie, globální, obrovské po celém světě, kdy se to dělá jednou za x let, kdy se vyhodnotí tyhlety případy. A spíš to předávkování, v uvozovkách, nebo to dávkování těch léků pro tělo větší má větší negativa nežli to, že vám spadne. Nebo že se zrovna, v uvozovkách, zabije tím, že spadne nebo že se utopí. To procento je menší.