Petra36 se během prvního setkání se svým synem po operaci rozplakala.
PM: Pamatuju si, když jsme potom seděli před tím Arem, zazvonili jsme, přišli nám otevřít, dali nám ty kabátky. Nebo co to bylo?
PZ: Plášť. Ať jsme oblečení.
PM: Plášť. A procházeli jsme tím oddělením a byly otevřené dveře těch pokojů a tam bylo hrozně vidět, že tam byla většina jenom děti, od batolat po desetileté děti, jedenáctileté děti, a všechny tam ležely, měly zavázané hlavy, to bylo šílený tohle vidět. A pak když jsme přišli do toho pokoje, tak jsme viděli syna, měl na hlavě ten turban a ležel, spal. To bylo taky dost nepříjemné.
T: Takže on ještě spal, když jste tam přišli?
PM: Hm.
T: Ještě nebyl vzhůru?
PZ: Byl. Oni ho probouzeli přece. On mi řekl: „Mami.“ Pamatuješ?
PM: To já si teda nepamatuju.
PZ: No, my jsme tam přišli a já už jsem brečela z toho, že mi řekl „Mami“. Oni ho akorát probouzeli, byl takový ještě oblbnutý.
PM: Já mám pocit, že první den spal.
PZ: A řešili jsme přece, ať jako zahýbe tou ručičkou a nožičkou, a nehýbal. Odcházeli jsme přece a brečeli jsme, protože on byl vlastně na půlku nepohyblivý.
PM: To já si nepamatuju.
Petr K s manželkou se pro operaci rozhodli kvůli stupňování epileptických záchvatů a zastavení mentálního vývoje jejich dcery.
Míšapodhradí s byla ráda, že se někdo zdravotním stavem její dcery vážně zabývá, z možnosti operace ale byla v šoku.