Jiří hovořil o tom, že by se měly děti vést k tomu, aby chápaly odlišnosti.

---

Jiří

• Věk dítěte v době rozhovoru: 18 let
• Věk dítěte v době diagnostikování nemoci: po narození
• Věk rodiče v době rozhovoru:  48 let

• Zobrazit celý profil

Textová verze

T: Myslíte si, že se k tomu dá ta veřejnost nějak vychovat?

P: Já si myslím, že jo. Je to o tom, ať už na školách – to zařazování do normálních tříd těchhle dětí, které na to mají. Je nesmysl vzít syna a dát ho do první třídy, když neví, která bije. Ty stupně postižení jsou různé. Víc o tom mluvit. Víc, nechci říci osvěta, ale takovéhle něco, co, neřeknu u těch starších lidí, ale v těch školách by to mělo být na tom prvním stupni. Aby ty děti věděly, že něco takového existuje. Protože de facto dneska je to tabu, když to řeknu, a pak najednou se s tím někde setkají a koukají na to jako tele. Protože nevědí, co to je. Takže u dětí ta reakce je, že neví. Ale ten dospělý, pokud to nemá v hlavě srovnané, no tak to jako… Ale zase to vychází z toho, že buďto se s tím nikdy nesetkal, je to něco pro něj nového, nebo o tom neví. Nebo někdo je třeba zvědavý, na tenhle typ vozíku, řeknu, nebo zvídá, proč a jak. Ale ve většině případů je to takové, že ti čumilové… Jako máte na dálnici bouračku, tak neprojedu normálně, nebudu dělat…, ale každý musí vědět, zkoumá nesmysly, takže takové. Ta informovanost takovou nějakou nenásilnou formou, ať už třeba i ty děti jdou někde do těch ústavu, nebo ne, ústavů, někde do těch stacionářů, aby věděly, že takovíto lidi jsou. Že to není nic špatného a že si tu cestu nevybrali. Zvlášť u tohoto postižení, neřeknu úraz… To je každého svým způsobem nějaká blbost, když skočí do vody a je tam málo vody a zlomí si páteř, ale stát se to může de facto každému. Takže třeba jednou oni budou taky potřebovat tu pomoc a zažijou to, že na ně lidi koukají skrz prsty, nebo ne skrz prsty, ale nějakým způsobem je to bude zlobit, že se k nim chovají tak, jak by neměli…