Aneta pocítila další příznaky půl roku po objevení erythému.
P: Měla jsem ho, byl tam, sice už byl trošku opálený, ale pořád tam byl. Měla jsem i fotku, takže tam bylo z čeho to posoudit, a myslím si, že nějaký odběr nebo aspoň nějaká antibiotika na pár dní měly být. Ale to už je jedno. Takže nějak jsem to vzala, odešla jsem a říkala jsem si: „Když jednou borrelióza, navždy borrelióza, tak ji prostě mám a mít ji budu, a i kdyby něco, tak dostanu antibiotika na 14 dní, tři týdny, a zas to jako třeba bude dobré nebo tak.“ A tak jsem si tak nějak žila. A asi tři nebo čtyři měsíce nato jsem začala pociťovat závratě, že se mi motá hlava, že mi brní krční páteř, že jsem za sklem, že prostě se to odehrává tak nějak mimo mě. V práci jsem – protože jsem pracovala jako servírka – si všímala, že narážím do židlí, do stolů a všeho. Ale furt jsem si tak nějak říkala, že asi krční páteř, záda, že to fakt nic není, že jsem přetažená nebo unavená a tak. Jenže ono to bylo týden, 14 dní, měsíc a ono to furt nějak neustupovalo. Naopak to bylo silnější a silnější, až vlastně půl roku na ten flek, kdy se tak nějak děly pořád tady ty věci, tak jsem jela z víkendu a na dálnici už jsem dostala panickou ataku, což jsem vůbec neznala jako, co to je, nebo nějaké psychické problémy, ale myslela jsem si, že umírám, jako fakt, v tom autě.