Zpět na Vzkazy lékařům a dalším odborníkůmna téma

Jiřina popisovala, jak je pro pacienta náročné být manažerem vlastní léčby. Vysvětlovala, co podle ní v systému veřejného zdravotnictví nefunguje optimálně. Velmi by uvítala komplexní, holistický pohled na zdraví člověka.


Jiřina

  • Věk v době rozhovoru: 73 let
  • Věk v době diagnostikování: 71 let
  • Absolvovaná léčba: standardní antibiotická, doplňková

Textová verze


P: Tady právě oni si neví rady, tak jak já si mám vědět rady… Pak mi vyloženě vadí – ale to vadí myslím všem – systém v našem zdravotnictví.

T: Povězte – máme tady prostor a bude to i na těch stránkách –, co vlastně lidi vzkazujou zdravotníkům. Co by potřebovali, aby se, i v souvislosti s tou jejich nemocí, řešilo jinak, dělo jinak. Klidně řekněte nějaké doporučení. Nebo co byste vzkázala doktorům, že by měli dělat jinak?

P: Manžel řekl větu, kterou si nepamatuju už, ať ji nezkoním… Že kdyby naše zdravotnictví bylo v pořádku…

Manžel: Ano?

P: … tak by nemusely vznikat různé alternativy komerční, prostě různí šarlatáni. Prakticky ten nedostatek zdravotnictví způsobuje vznik tady takových pofidérních organizací. Ano, ono může být pravda – třeba ta čínská medicína, určitě na tom něco bude –, ale to se musí umět, to se nedá naučit za rok nebo za dva. Já vím, že je vysoká škola, a tak na to studuje i v rodině u nás někdo, dokonce i ten infekční lékař. Jsem vyzvídala, co bude dělat o víkendu, a on říkal: „No, budu se učit.“ Si říkám: Bude se učit? Bude dělat asi atestaci nějakou nebo co. Protože mi neřekl víc, tak jsem se příště dotázala, doplnila jsem dotaz. Říkám: „Poslouchejte, a co se budete učit?“ On říká: „Moje hobby je čínská medicína.“

T: Aha, takže odtud vítr vane.

P: Ano, ano.

T: Sám na to věří.

P: Ano, ano.

T: Tak proto vás takhle…

P: Ano.

T: … k tomu směřuje. A co si teda myslíte, že by na tom zdravotnictví mělo fungovat jinak, aby nebyly potřeba ty komerční alternativy? Co tam vám osobně chybí? V čem by se měli víc snažit nebo co zlepšit?

P: No, teď jste mě dostala. V čem by se…

Manžel: Jednoznačně obvodní lékař. Obvodní lékař v dnešním zdravotnictví je dispečer, který posílá pacienty po všech možných čertech, ďáblech. On nemá žádnou pravomoc a za nic nezodpovídá. On bere, já nevím, 150 korun měsíčně za pacienta, který tam jako já, například, přijde až za dva roky, když potřebuje papír na řidičák.

P: Ano.

T: A jak by to mělo teda… Jak by se vám líbilo, kdyby to fungovalo? Co by ti praktičtí lékaři měli jinak dělat?

Manžel: Nemají žádné pravomoci, to v tom vidím tu… Nebo to je z jejich strany alibismus. Pošlu ho tam, pošlu ho na rehabilitaci, však se něco ukáže.

P: Se domnívám, že oni jsou příliš zahlcení administrativou. Prakticky některý lékař, když tam k němu přijdu, není jich málo, počítač před sebou, on se na vás ani nepodívá… Netoužím, že bys měl obhlížet můj vzhled, ale ani se na mě nepodívá a prostě řekne… A to je takové dost drsné. Ty pravomoci, jak říká manžel, to stoprocentně. A potom spolupráce těch jednotlivých oborů medicíny, tam to vázne šíleně, protože tu není online systém. 

A…

Manžel: Někde už je, ale…

P: Ale to je pouze lokální záležitost.

Manžel: Ale právě ti praktičtí lékaři jsou z toho vyšprtnutí. 

P: Ano.

Manžel: Všichni ostatní, co kolem té nemocnice něco…, tak ti jsou online. Ale právě ten nejdůležitější, ten praktický lékař, není online ve spojení.

P: Ano.

T: Takže by se vám líbilo, kdyby ti speciální lékaři spolupracovali a nějak dělali taková konzilia třeba k tomu člověku?

P: Ano, to zcela určitě. Teď třeba jsem odešla od infekčního a on říká: „Tak jo.“ Já jsem dala dotaz na imunoložku, říkám: „Mám za to – co jsem taky všechno pročetla a tak –, že ten stav, že ty borrélky má každý, ale u někoho nějak se neprojeví, protože ten člověk má dobrou imunitu.“ Tak jsem si říkala: „Dobrá, jsem na imunologii, mám tam kontrolu až osmnáctého května, dneska je tady dvacátý sedmý únor, to je trochu dlouho, mohla by mi třeba nějak pomoct.“ Já vím, že otužování a tak, že bych se měla sprchovat ledovou vodou, že bych měla cvičit, chodit po horách – nemůžu cvičit, nemůžu chodit po horách, otužovat se můžu studenou vodou, to je pravda, ale myslím si, že je to trochu málo, chce se to odpíchnout. Tak jsem jí zavolala, sestřička – tam je dobrá spolupráce – mi říká: „Poslouchejte, já vím, že vy jste loni brala ten Imudon, výtažek z jater prasečích.“ Já říkám: „No, to je sice pravda, asi to už nefunguje.“ A tak ona říká: „A co vlastně po mně chcete?“ Já říkám: „Já bych potřebovala od paní doktorky poradit, jak na to. Je to imunolog, alergolog, tak už mě zná. Potřebovala bych, aby mi poradila a pomohla v rámci svých možností.“ Ona mi – tam bylo parádní – řekla: „Zavolejte mi ve čtvrtek a já vám řeknu co a jak.“ Tak ony to spolu trochu probraly. No, a dneska – já jsem se tam stejně stavovala, měla jsem cestu kolem – mi říkala: „Až budete mít ukončenou infekci, až budete mít zprávu od revmatologa, až budete mít uzavřenou návštěvu u ortopeda, potom můžeme spolu mluvit.“

T: Máte to všechno k ní přinést? Ona se na to podívá? 

P: Ano. Ale já mám teprve teď… Prakticky šestnáctého března jdu k ortopedovi. Revmatolog, to ještě bude. Budou předcházet samozřejmě rozbory krve a já nevím čeho. No, a to je záležitost na čtvrt roku, než já se tam dostanu. V mezičase se můžu klidně bulnout.

Vy jste říkala, že by měl existovat ještě další obor zdravotnický? 

P: Ano.

T: Tak…

P: A to by byl obor, který by završoval prakticky všechny odbornosti ve zdravotnictví a pobral by zdraví člověka jako celek, řešil by ho jako celek. Ne že chirurg mi uřeže patu, a nebude vědět proč, a takhle. Takže to je v podstatě všechno. A dá…

T: Říkala jste holistika, že by se to mohlo jmenovat? 

P: Holistika, ano, holistika. A potom… to už je ale moc konkrétní, to není návrh, to bolí všechny lidi, si myslím, ne pacienty – každý člověk je svým způsobem pacient –, tak ty finance by se měly nějakým způsobem rozumně, aby to taky neomezovalo ty doktory. Protože já se domnívám, že ta paní doktorka… Možná, že to není pravda, možná, že ano, že mi neřekla nebo nenavrhla sama tu kontrolu té krve na příživníky, protože to bylo pro ni drahé, pro ordinaci nákladné. A to se objevuje na trhu hodně… No, já říkám na trhu, to je takové drsné, ale v tom zdravotnictví člověk si musí říct… Já si zjišťuju na internetu, co všechno mi může doktor vydiagnostikovat a čím… A já potom přijdu k doktorovi, a samozřejmě, když mi nic nenapíše nebo neřekne nebo nenavrhne sám a už to začíná být divoké, tak potom navrhuju já. Ale tady to jsou vyměněné role.

Další zkušenosti:

Peter v rámci svého vzkazu vyzdvihoval, v jak složité situaci podle něho lékaři v dnešní době jsou.

Jaroslava vysvětlovala, jak se dlouhodobější nemoc podepisuje na psychice pacienta, který ve své nejistotě hledá u lékařů oporu.

Aleš by uvítal, kdyby od svého lékaře dostal doporučení na zdroj spolehlivých a relevantních informací. Jedna z věcí, kterým z komunikace s lékaři neporozuměl, se týkala potřeby opakování testů po léčbě.

Petr E. popisoval, že pacientovo přesvědčení, že by jeho zdravotní problémy mohla způsobovat chronická lymeská borrelióza, budí u lékařů často nejrůznější negativní reakce.

Jaroslava na příkladu onemocnění své vnučky dokládá, jak zásadní je dobré povědomí praktických lékařů o borrelióze, její diagnostice a léčbě.

Zuzana by se cítila klidnější, kdyby ji praktická lékařka okamžitě poslala ke specialistovi.

Petr D. by velmi uvítal vznik specializovaného centra zaměřeného na komplikované případy onemocnění lymeskou borreliózou.

Jiřina popisovala, jak je pro pacienta náročné být manažerem vlastní léčby. Vysvětlovala, co podle ní v systému veřejného zdravotnictví nefunguje optimálně. Velmi by uvítala komplexní, holistický pohled na zdraví člověka.

Alena se borreliózou zabývá i ve své vědecké profesi. Počet lidí, kteří se nakazí tímto onemocněním, podle ní neustále stoupá a přibývá i pacientů s komplikovaným průběhem. Apeluje proto na vědce a lékaře, aby spolupracovali a věnovali se této problematice se zvýšenou pozorností.

Lada, která se po opakované nákaze už léta potýká s projevy borreliózy, by si přála, aby lékaři naslouchali pacientům, i když s nimi třeba nemusí souhlasit, protože jde přece jen především o jejich zdraví. Dále by ocenila i větší finanční a sociální podporu lidí s komplikovanou formou této nemoci.