capr_videa

<strong>Podle Veroniky dokážou pacientské skupiny strašně pomoct. <strong> <br> Co byste ráda vzkázala ženám, kterým byl právě diagnostikován karcinom prsu? Ať jsou silné a statečné a že jsou tady skupinky pacientek, které jim dokážou strašně pomoct. Už třeba vím, že holky ze začátku moc nechtějí, nechtějí se setkat s někým, kdo taky je nemocný, a vidět třeba i ty nežádoucí účinky, že tohle mě může jako čekat. Ale myslím si, že tam je dalších daleko víc plusů, které oni potřebují. Potřebují mít ty informace, potřebují vědět o tom, že tady jsou některé, které jim už jenom tou radou dokážou pomoct. A ať prostě si uvědomují, co je pro ně nejdůležitější, ať si srovnají svůj život a ať jsou statečné a vidí to všechno pozitivně, protože ono to všechno bude dobré.

Podle Veroniky dokážou pacientské skupiny strašně pomoct.
Co byste ráda vzkázala ženám, kterým byl právě diagnostikován karcinom prsu? Ať jsou silné a statečné a že jsou tady skupinky pacientek, které jim dokážou strašně pomoct. Už třeba vím, že holky ze začátku moc nechtějí, nechtějí se setkat s někým, kdo taky je nemocný, a vidět třeba i ty nežádoucí účinky, že tohle mě může jako čekat. Ale myslím si, že tam je dalších daleko víc plusů, které oni potřebují. Potřebují mít ty informace, potřebují vědět o tom, že tady jsou některé, které jim už jenom tou radou dokážou pomoct. A ať prostě si uvědomují, co je pro ně nejdůležitější, ať si srovnají svůj život a ať jsou statečné a vidí to všechno pozitivně, protože ono to všechno bude dobré.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/10_01_16podleveronikydokazou.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong>Stáňa B. říká, že sdílená bolest je poloviční bolest. <strong> <br> Co byste ráda vzkázala lidem, kterým byl právě diagnostikován karcinom prsu? Diagnostikován? Ať se o tom nebojí mluvit, pokud se někdo zeptá, ať dětem, i když jsou malé, tak ať jim vysvětlí: ,,Ano, mám to.“ Nebo: ,,Nemám.“ ,,Ale je to tak, víš, budu zase zdravá, ale bude to chvilku trvat.“ I vzkázat jim, ať se toho nebojí, ať nejsou uzavření víc tak v sobě a ať to ventilují ven. Sdílená bolest je poloviční bolest, se říká. Takže nebát se toho určitě a ti, co si tím prošli, ví, o čem mluvím. Těm není třeba říkat dál víc.

Stáňa B. říká, že sdílená bolest je poloviční bolest.
Co byste ráda vzkázala lidem, kterým byl právě diagnostikován karcinom prsu? Diagnostikován? Ať se o tom nebojí mluvit, pokud se někdo zeptá, ať dětem, i když jsou malé, tak ať jim vysvětlí: ,,Ano, mám to.“ Nebo: ,,Nemám.“ ,,Ale je to tak, víš, budu zase zdravá, ale bude to chvilku trvat.“ I vzkázat jim, ať se toho nebojí, ať nejsou uzavření víc tak v sobě a ať to ventilují ven. Sdílená bolest je poloviční bolest, se říká. Takže nebát se toho určitě a ti, co si tím prošli, ví, o čem mluvím. Těm není třeba říkat dál víc.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/10_01_15stanarikaze.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong>Zuzka tvrdí, že se nesmíme bát říct si o pomoc. <strong> <br> Že se to dá zvládnout a že tu pomoc, když to opravdu vysloví, tak ona k němu přijde. A že se taky my máme naučit si o tu pomoc říct, protože někteří lidé neví, jak jednat s onkologickým pacientem. Moje kamarádka tenkrát za mnou přišla do nemocnice, ale její manžel nechtěl, protože jsem měla rakovinu. Aby na něj třeba nepřeskočila. Anebo se mu mohlo stát, že to mohl prožívat, protože maminka to měla taky. A pamatuju si, že když jsme tenkrát přišli k nim a bylo: „Ahoj, jako ty nenalejváš, nebo co?“ Rozumíte, on nevěděl, jak se se mnou může bavit, jako kdo jsem, co jsem. Jestli to nepřeskočí. Takže ti lidé to neví, ale my jim můžeme pomoct v tom, že jim řekneme, co chceme. Ale to taky často neumíme.

Zuzka tvrdí, že se nesmíme bát říct si o pomoc.
Že se to dá zvládnout a že tu pomoc, když to opravdu vysloví, tak ona k němu přijde. A že se taky my máme naučit si o tu pomoc říct, protože někteří lidé neví, jak jednat s onkologickým pacientem. Moje kamarádka tenkrát za mnou přišla do nemocnice, ale její manžel nechtěl, protože jsem měla rakovinu. Aby na něj třeba nepřeskočila. Anebo se mu mohlo stát, že to mohl prožívat, protože maminka to měla taky. A pamatuju si, že když jsme tenkrát přišli k nim a bylo: „Ahoj, jako ty nenalejváš, nebo co?“ Rozumíte, on nevěděl, jak se se mnou může bavit, jako kdo jsem, co jsem. Jestli to nepřeskočí. Takže ti lidé to neví, ale my jim můžeme pomoct v tom, že jim řekneme, co chceme. Ale to taky často neumíme.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/10_01_14zuzkatvrdizesenes.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong>Kačka ostatním ženám vzkazuje, aby v tom nebyly samy. <strong> <br> Co byste ráda vzkázala lidem, kterým právě byl diagnostikován karcinom prsu nebo rakovina? Aby v tom nebyli sami. Že je vždycky asi dobré najít si někoho, kdo si tím buď prošel, nebo si tím prochází, nebo minimálně o tom něco ví, nebo měl někoho ve svém okolí, a rozhodně v tom nebýt sami. Taková je moje zkušenost. Znám taky teda člověka, který se nesvěří jen tak nikomu a spoustu lidí to o něm neví, ale já si myslím, že to není ta správná cesta úplně, s tím bojovat sám. Můžeme se snažit, ale vždycky pomůže, když to aspoň někdo bude vědět, rozhodně bych doporučila obrátit se na jakoukoliv alianci žen s rakovinou prsu nebo na Bellisky, na internetu, na (sociální síti) prostě všude, myslím si, že se dá hodně nakontaktovat. Tak to je asi tak jakoby jediné, nebýt v tom sám, pomáhá o tom mluvit. Pomáhá se svěřit a dělat něco společně, mít nějaký společný zájem, vidět, že na to opravdu ten člověk není sám.

Kačka ostatním ženám vzkazuje, aby v tom nebyly samy.
Co byste ráda vzkázala lidem, kterým právě byl diagnostikován karcinom prsu nebo rakovina? Aby v tom nebyli sami. Že je vždycky asi dobré najít si někoho, kdo si tím buď prošel, nebo si tím prochází, nebo minimálně o tom něco ví, nebo měl někoho ve svém okolí, a rozhodně v tom nebýt sami. Taková je moje zkušenost. Znám taky teda člověka, který se nesvěří jen tak nikomu a spoustu lidí to o něm neví, ale já si myslím, že to není ta správná cesta úplně, s tím bojovat sám. Můžeme se snažit, ale vždycky pomůže, když to aspoň někdo bude vědět, rozhodně bych doporučila obrátit se na jakoukoliv alianci žen s rakovinou prsu nebo na Bellisky, na internetu, na (sociální síti) prostě všude, myslím si, že se dá hodně nakontaktovat. Tak to je asi tak jakoby jediné, nebýt v tom sám, pomáhá o tom mluvit. Pomáhá se svěřit a dělat něco společně, mít nějaký společný zájem, vidět, že na to opravdu ten člověk není sám.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/10_01_13kackaostanimpacientkam.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong>Zuzana doporučuje ostatním nedělat radikální změny v životním stylu. <strong> <br> Co bych jim vzkázala? Že vím, že je to pro ně určitě velký šok, že vím, že to bude hrozně, jako ne hrozně, moc těžké období pro ně i pro celou jejich rodinu, a že věřím, že to zvládnou, že věřím, že dostanou tu léčbu, kterou mají dostat, a hlavně ať tu léčbu neodmítají. Zatím v dnešní době není nic jiného fungujícího na vyléčení než ta léčba, a ať i koukají, aby byli na dobrém místě, kde se oni cítí dobře, že jim to dává ten pocit klidu a pohody. Samozřejmě že můžou dodržovat k tomu zdravý životní styl nebo změnit ten svůj, co změnili, že třeba nedodržovali, tak ať začnou, ale ať prostě mají víru, že to zvládnou. Co takovým lidem jako říct, když jsou v téhle těžké situaci. Já už nejsem zastáncem toho, že ten, kdo kouřil, má skončit a ten, kdo pil alkohol, má přestat pít alkohol, myslím si, že i při té léčbě se dá dodržovat trochu zdravý jídelníček rozumně. Nechci, aby se uzavírali do sebe. Ale aby se stýkali s lidmi, aby měli přátele, se kterými budou zažívat i při té léčbě radostné okamžiky, protože je to pro ně hrozně důležité.

Zuzana doporučuje ostatním nedělat radikální změny v životním stylu.
Co bych jim vzkázala? Že vím, že je to pro ně určitě velký šok, že vím, že to bude hrozně, jako ne hrozně, moc těžké období pro ně i pro celou jejich rodinu, a že věřím, že to zvládnou, že věřím, že dostanou tu léčbu, kterou mají dostat, a hlavně ať tu léčbu neodmítají. Zatím v dnešní době není nic jiného fungujícího na vyléčení než ta léčba, a ať i koukají, aby byli na dobrém místě, kde se oni cítí dobře, že jim to dává ten pocit klidu a pohody. Samozřejmě že můžou dodržovat k tomu zdravý životní styl nebo změnit ten svůj, co změnili, že třeba nedodržovali, tak ať začnou, ale ať prostě mají víru, že to zvládnou. Co takovým lidem jako říct, když jsou v téhle těžké situaci. Já už nejsem zastáncem toho, že ten, kdo kouřil, má skončit a ten, kdo pil alkohol, má přestat pít alkohol, myslím si, že i při té léčbě se dá dodržovat trochu zdravý jídelníček rozumně. Nechci, aby se uzavírali do sebe. Ale aby se stýkali s lidmi, aby měli přátele, se kterými budou zažívat i při té léčbě radostné okamžiky, protože je to pro ně hrozně důležité.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/10_01_12zuzanadoporucujeostatnim.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong>Prevence je podle Lucie velmi důležitá.</strong> <br>Co tě napadne, když se řekne karcinom prsu? Prevence. Že je to to nejdůležitější, co člověk pro sebe může dělat. Hlavně ty mladé ženy. Že to je hodně důležité, šířit povědomí lidí o tom, že nejdůležitější je prevence a že si tím můžou zachránit život. Já jsem asi fakt měla štěstí, protože jsem sama byla taková hodně nezodpovědná. I když jsem na kontroly chodila, tak můžeš narazit na doktorku, která se splete. To se stane i v těch nejlepších nemocnicích, ale víceméně prostě jsem měla stejně štěstí, že to takhle všechno dopadlo, že se na to někdo podíval a že jsem nakonec teda v té nemocnici skončila, že se to celé třeba odebralo a podobně. Ale nejdůležitější podle mého názoru je opravdu prevence. A když jsem viděla – když jsme měli různě edukační programy, akce –, tak když jsem viděla, že tam chodí mladé holky, mladé ženy, a občas jsme tam řekli ten náš příběh nebo zkráceně, že v podstatě jsem třeba onemocněla ve dvaatřiceti letech. A úplně bylo vidět, že je to hodně překvapuje, a ony opravdu měly zájem o to, se naučit, jak si správně provést samovyšetření. Tak já jsem byla strašně ráda za to. Že nebo i tam přišli lidi, ženy občas, které řekly, že něco v tom prsu mají, a že se strašně bojí jít s tím. Tak jsem se jim snažila říct, že tomu rozumím, ale že to rozhodně nezmizí. Že to povede k horšímu, takže čím dřív se půjde. A doufám, že šly na to vyšetření potom. Myslím si, že tohle je teďka to nejdůležitější šířit. Prostě to povědomí o té prevenci.

Prevence je podle Lucie velmi důležitá.
Co tě napadne, když se řekne karcinom prsu? Prevence. Že je to to nejdůležitější, co člověk pro sebe může dělat. Hlavně ty mladé ženy. Že to je hodně důležité, šířit povědomí lidí o tom, že nejdůležitější je prevence a že si tím můžou zachránit život. Já jsem asi fakt měla štěstí, protože jsem sama byla taková hodně nezodpovědná. I když jsem na kontroly chodila, tak můžeš narazit na doktorku, která se splete. To se stane i v těch nejlepších nemocnicích, ale víceméně prostě jsem měla stejně štěstí, že to takhle všechno dopadlo, že se na to někdo podíval a že jsem nakonec teda v té nemocnici skončila, že se to celé třeba odebralo a podobně. Ale nejdůležitější podle mého názoru je opravdu prevence. A když jsem viděla – když jsme měli různě edukační programy, akce –, tak když jsem viděla, že tam chodí mladé holky, mladé ženy, a občas jsme tam řekli ten náš příběh nebo zkráceně, že v podstatě jsem třeba onemocněla ve dvaatřiceti letech. A úplně bylo vidět, že je to hodně překvapuje, a ony opravdu měly zájem o to, se naučit, jak si správně provést samovyšetření. Tak já jsem byla strašně ráda za to. Že nebo i tam přišli lidi, ženy občas, které řekly, že něco v tom prsu mají, a že se strašně bojí jít s tím. Tak jsem se jim snažila říct, že tomu rozumím, ale že to rozhodně nezmizí. Že to povede k horšímu, takže čím dřív se půjde. A doufám, že šly na to vyšetření potom. Myslím si, že tohle je teďka to nejdůležitější šířit. Prostě to povědomí o té prevenci.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/10_01_09prevencejepodlelucie.mp4

Pokračovat ve čtení

10_01_10pečevčeskerepublice

10_01_10pečevčeskerepublice

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/10_01_10pečevčeskerepublice.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong>Maria doporučuje jít k lékaři s někým blízkým.<strong> <br> Dneska už je tolik publikací, že mají z čeho čerpat. Dříve nebylo nic. Takže když chtějí, tak se dozvědí všechno. Myslím, když mají nějaký problém, ten lékař jim to taky řekne, kam se mají obrátit. Dneska už to není jak dřív, to bylo tabu všechno. A je třeba dobré, když si někdo vezme, když jde k tomu lékaři na onkologii, nějakého partnera nebo někoho. Ale já jsem sice nechtěla, nevím, asi jsem se chtěla s tím vypořádat sama. Vy to ale třeba ani nevnímáte, co vám ten lékař říká, tolik těch různých věcí vám řekne, že vy to nevnímáte, tak je dobré, když třeba ten partner s vámi je, on se třeba do toho tak nevžívá, že to třeba pochopí a že to pak řekne, pak když jste doma. „Pan doktor ti říkal to nebo ono,“ řekne. Ale my třeba vidíme jenom to: „Jo, mám to, rakovinu, zas se mi to vrátilo.“

Maria doporučuje jít k lékaři s někým blízkým.
Dneska už je tolik publikací, že mají z čeho čerpat. Dříve nebylo nic. Takže když chtějí, tak se dozvědí všechno. Myslím, když mají nějaký problém, ten lékař jim to taky řekne, kam se mají obrátit. Dneska už to není jak dřív, to bylo tabu všechno. A je třeba dobré, když si někdo vezme, když jde k tomu lékaři na onkologii, nějakého partnera nebo někoho. Ale já jsem sice nechtěla, nevím, asi jsem se chtěla s tím vypořádat sama. Vy to ale třeba ani nevnímáte, co vám ten lékař říká, tolik těch různých věcí vám řekne, že vy to nevnímáte, tak je dobré, když třeba ten partner s vámi je, on se třeba do toho tak nevžívá, že to třeba pochopí a že to pak řekne, pak když jste doma. „Pan doktor ti říkal to nebo ono,“ řekne. Ale my třeba vidíme jenom to: „Jo, mám to, rakovinu, zas se mi to vrátilo.“

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/10_01_08mariadoporučujejitk.mp4

Pokračovat ve čtení

10_01_07nikdyneuprednostnujpraci

10_01_07nikdyneuprednostnujpraci

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/10_01_07nikdyneuprednostnujpraci.mp4

Pokračovat ve čtení

10_01_05nenitrebasestydet

10_01_05nenitrebasestydet

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/10_01_05nenitrebasestydet.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong>Zuzka mluví o tom, jak si navodit humor. <strong> <br> Mít víc radosti, existuje i spoustu technik, jak si navodit ten vlastní humor, a moje doporučení je smetáková terapie. Vzít násadu od smetáku nebo smeták samotný, dát ho takhle za záda a chviličku vydržet. A když náhodou pak smeták dáte stranou, tak tady, jak jsou takové ty provázky, tak je takhle jako dát za ty uši a vydržet minutu a koukat na sebe do zrcadla. Člověk si připadá jako úplné pako, ale když fakt vydržíte minutu, zkuste to někdy, tak ten humor přijde. A humor je součástí života a měl by být častější. Takže to je takové to vzkázání i profesionálům, i nemocným s jakoukoliv diagnózou, aby ten humor do života zařazovali. A občas pochválili, když ten druhý je nepochválí, tak pochválit sama sebe.

Zuzka mluví o tom, jak si navodit humor.
Mít víc radosti, existuje i spoustu technik, jak si navodit ten vlastní humor, a moje doporučení je smetáková terapie. Vzít násadu od smetáku nebo smeták samotný, dát ho takhle za záda a chviličku vydržet. A když náhodou pak smeták dáte stranou, tak tady, jak jsou takové ty provázky, tak je takhle jako dát za ty uši a vydržet minutu a koukat na sebe do zrcadla. Člověk si připadá jako úplné pako, ale když fakt vydržíte minutu, zkuste to někdy, tak ten humor přijde. A humor je součástí života a měl by být častější. Takže to je takové to vzkázání i profesionálům, i nemocným s jakoukoliv diagnózou, aby ten humor do života zařazovali. A občas pochválili, když ten druhý je nepochválí, tak pochválit sama sebe.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/10_01_06zuzkamluviotom.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong>Lucie doporučuje najít vnitřní sílu a neztrácet naději.</strong> <br>Vzkázala bych, ať neztrácejí naději a aby našli svoji vnitřní sílu a hodně energie, nevzdávali to, protože vždycky stojí za to, bojovat do posledního dechu, si myslím. A vím, že občas je hodně těžké najít tu sílu a najít ty pozitivní myšlenky k uzdravení. Ale když člověk opravdu chtít bude, tak podle mě ta psychosomatika je strašně důležitá, strašně silná pro to, aby to vyšlo, aby se člověk uzdravil. A zvládnout se to samozřejmě dá. Určitě.

Lucie doporučuje najít vnitřní sílu a neztrácet naději.
Vzkázala bych, ať neztrácejí naději a aby našli svoji vnitřní sílu a hodně energie, nevzdávali to, protože vždycky stojí za to, bojovat do posledního dechu, si myslím. A vím, že občas je hodně těžké najít tu sílu a najít ty pozitivní myšlenky k uzdravení. Ale když člověk opravdu chtít bude, tak podle mě ta psychosomatika je strašně důležitá, strašně silná pro to, aby to vyšlo, aby se člověk uzdravil. A zvládnout se to samozřejmě dá. Určitě.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/10_01_04luciemluviovnitrni.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong>Žofka hovoří o negativních emocích.<strong> <br>To bych taky chtěla vzkázat nemocným, že ať se za to vůbec nestydí, ať ty emoce prostě projevujou, že k tady té nemoci nepatří jenom pozitivní vidění uzdravení, ale i ty negativní emoce. A že je dobré asi dát to na povrch, než je prostě dusit v sobě a dělat: „Jo, to bude všechno fajn.“ Tak to mě tak napadlo. Že přece jenom u těch zdravých tohle slýchat není úplně ono.

Žofka hovoří o negativních emocích.
To bych taky chtěla vzkázat nemocným, že ať se za to vůbec nestydí, ať ty emoce prostě projevujou, že k tady té nemoci nepatří jenom pozitivní vidění uzdravení, ale i ty negativní emoce. A že je dobré asi dát to na povrch, než je prostě dusit v sobě a dělat: „Jo, to bude všechno fajn.“ Tak to mě tak napadlo. Že přece jenom u těch zdravých tohle slýchat není úplně ono.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/10_01_03zofkahovorionegat.mp4

Pokračovat ve čtení

10_01_02nejdůlezitejsijepodle

10_01_02nejdůlezitejsijepodle

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/10_01_02nejdůlezitejsijepodle.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong>Podle Moniky C. má každý právo rozhodnout se podle sebe. <strong> <br> Myslím si, že je na každém člověku, jak se k tomu postaví, a když nebude chtít bojovat, tak je to jeho rozhodnutí a nikdo nemá právo mu říkat: „Máš tady rodinu, máš tady toho a toho.“ Nikdo nemá to právo, protože nikdo není v té situaci a nemůže vám říkat, co máte dělat. Někdo prostě tu sílu nemá nebo v tom nevidí smysl, takže určitě jde říct jediné: „Dejte těm lidem. Nebo lépe, dejte každému člověku svobodu rozhodnutí.“

Podle Moniky C. má každý právo rozhodnout se podle sebe.
Myslím si, že je na každém člověku, jak se k tomu postaví, a když nebude chtít bojovat, tak je to jeho rozhodnutí a nikdo nemá právo mu říkat: „Máš tady rodinu, máš tady toho a toho.“ Nikdo nemá to právo, protože nikdo není v té situaci a nemůže vám říkat, co máte dělat. Někdo prostě tu sílu nemá nebo v tom nevidí smysl, takže určitě jde říct jediné: „Dejte těm lidem. Nebo lépe, dejte každému člověku svobodu rozhodnutí.“

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/10_01_01podlemonikycma.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong>Lenka B. měla minimální invalidní důchod, proto požádali o pomoc Dobrého anděla. <strong> <br> Jak to šlo finančně zvládnout, ta nemoc? Špatně, vše z rezerv, jinak to ani nešlo, protože samozřejmě mám sice důchod, ale úplně minimální. Protože jsem měla plat minimální, ten důchod se podle toho vypočítával, takže tam ty finance chyběly. My se teda přihlásili i do Dobrého anděla, ten nám pomáhal chvilku, takovou tu nejhorší část toho období té chemoterapie. A tak teď už je to zase úplně jiná fáze, ale žili jsme z rezerv. Kdyby nebyly, tak nevím. Špatné. Máte nějaké finanční následky toho onemocnění? Ne, to ne, samozřejmě ubylo peněz, ale tak, co se dá dělat. Kdo vám poradil toho Dobrého anděla? Zase ve skupině, tyhle věci se tam řeší pravidelně, ať jsou to neschopenky, já nevím, vycházky. Můžete je mít prostě neomezené. To se tam řeší od začátku do konce, pořád dokolečka. Takže to bylo takové důležité.

Lenka B. měla minimální invalidní důchod, proto požádali o pomoc Dobrého anděla.
Jak to šlo finančně zvládnout, ta nemoc? Špatně, vše z rezerv, jinak to ani nešlo, protože samozřejmě mám sice důchod, ale úplně minimální. Protože jsem měla plat minimální, ten důchod se podle toho vypočítával, takže tam ty finance chyběly. My se teda přihlásili i do Dobrého anděla, ten nám pomáhal chvilku, takovou tu nejhorší část toho období té chemoterapie. A tak teď už je to zase úplně jiná fáze, ale žili jsme z rezerv. Kdyby nebyly, tak nevím. Špatné. Máte nějaké finanční následky toho onemocnění? Ne, to ne, samozřejmě ubylo peněz, ale tak, co se dá dělat. Kdo vám poradil toho Dobrého anděla? Zase ve skupině, tyhle věci se tam řeší pravidelně, ať jsou to neschopenky, já nevím, vycházky. Můžete je mít prostě neomezené. To se tam řeší od začátku do konce, pořád dokolečka. Takže to bylo takové důležité.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_08_13lenkabmelamini.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong>Lence A. chyběly informace o možnostech finanční pomoci během nemoci. <strong> <br> Jak jste byla finančně zajištěná během nemoci? Samozřejmě tím, že manžel byl na paragrafu docela často, tak ten příjem se jakoby o dost snížil, ale vlivem těch informací, které jsem si načetla, a vlivem té skupinky nebo těch skupin, do kterých jsem se dostala, jsem se dozvěděla, že mám nárok na invalidní důchod. Což nezaznělo vůbec z úst žádného doktora, sestřičky, nikde to nebylo na onkologii vyvěšené. Nikdo mi nedal brožurku, na co mám nárok. To jsou všechno věci, které jsem si musela zjišťovat sama. Což jsem si kolikrát říkala: „Já vytvořím ten leták a půjdu ho tam prostě nalepit.“ Protože i třeba při té chemoterapii, když jsme se bavili s pacientkami, tak většina z nich to nevěděla a říkaly: „A myslíš si, že i já bych měla jako nárok?“ A o tom nároku nevěděl ani můj praktický doktor, ač třeba určitě jinak ví téměř všechno, ale prostě zrovna s tím se nesetkal. A říkal: „Vy na to asi nebudete mít nárok, vy máte mateřskou dovolenou nebo rodičovskou dovolenou.“ Ale na to nárok je. Takže jsem si vyřídila invalidní důchod, trvalo to hrozně dlouho, než mi to schválili, než zaujali nějaké stanovisko a schválili mi 3. stupeň, vlastně ten nejvyšší, na rok. A vyplatili ho i zpětně, což nějakým způsobem něco pokrylo. Ale těch možností je víc, jsou tady i různé nadace, které pomáhají onkologickým pacientům, třeba Dobrý anděl a podobně. Takže dá se prostě. A určitě ten příjem je vždycky pro onkologické pacienty nebo pro rodiny těch onkologických pacientů daleko nižší než předtím. A je jedno, jestli. Nebo jedno to asi není, ale je nižší vždycky, i když jste na mateřské, i když pracujete. A najednou nepracujete, tak se propadne. Takže bych se nestyděla požádat nějak o pomoc nebo o ten důchod. A jakoby nám to hodně pomohlo. Měla bych ho mít do ledna, takže ještě nějakou dobu ho budu čerpat a potom asi už ne, ale pak už nebude asi potřeba.

Lence A. chyběly informace o možnostech finanční pomoci během nemoci.
Jak jste byla finančně zajištěná během nemoci? Samozřejmě tím, že manžel byl na paragrafu docela často, tak ten příjem se jakoby o dost snížil, ale vlivem těch informací, které jsem si načetla, a vlivem té skupinky nebo těch skupin, do kterých jsem se dostala, jsem se dozvěděla, že mám nárok na invalidní důchod. Což nezaznělo vůbec z úst žádného doktora, sestřičky, nikde to nebylo na onkologii vyvěšené. Nikdo mi nedal brožurku, na co mám nárok. To jsou všechno věci, které jsem si musela zjišťovat sama. Což jsem si kolikrát říkala: „Já vytvořím ten leták a půjdu ho tam prostě nalepit.“ Protože i třeba při té chemoterapii, když jsme se bavili s pacientkami, tak většina z nich to nevěděla a říkaly: „A myslíš si, že i já bych měla jako nárok?“ A o tom nároku nevěděl ani můj praktický doktor, ač třeba určitě jinak ví téměř všechno, ale prostě zrovna s tím se nesetkal. A říkal: „Vy na to asi nebudete mít nárok, vy máte mateřskou dovolenou nebo rodičovskou dovolenou.“ Ale na to nárok je. Takže jsem si vyřídila invalidní důchod, trvalo to hrozně dlouho, než mi to schválili, než zaujali nějaké stanovisko a schválili mi 3. stupeň, vlastně ten nejvyšší, na rok. A vyplatili ho i zpětně, což nějakým způsobem něco pokrylo. Ale těch možností je víc, jsou tady i různé nadace, které pomáhají onkologickým pacientům, třeba Dobrý anděl a podobně. Takže dá se prostě. A určitě ten příjem je vždycky pro onkologické pacienty nebo pro rodiny těch onkologických pacientů daleko nižší než předtím. A je jedno, jestli. Nebo jedno to asi není, ale je nižší vždycky, i když jste na mateřské, i když pracujete. A najednou nepracujete, tak se propadne. Takže bych se nestyděla požádat nějak o pomoc nebo o ten důchod. A jakoby nám to hodně pomohlo. Měla bych ho mít do ledna, takže ještě nějakou dobu ho budu čerpat a potom asi už ne, ale pak už nebude asi potřeba.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_08_12lenceachybelyi.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Marie B. si invalidní důchod vyřizovala sama, během posudkového řízení se setkala s nevhodným zacházením. <strong> <br> Já jsem byla rok na nemocenské, pak jsem šla do plného invalidního důchodu. A ten jste měla jak dlouho? Ten jsem měla, já nevím, asi 4 roky, nebo tak nějak určitě. A po těch 4 letech máte částečný? Částečný, ano. Kdo vám pomáhal vyřizovat invalidní důchod? Jak to bylo? To jsem si musela vyřídit já sama. Musela jsem jít k své obvodní doktorce a přes ni jsem si to musela vyřídit. Posudková komise, která hodnotila, jestli teda do toho invalidního důchodu půjdu, nebo nepůjdu, tak oni uznali, že půjdu. A potom chodíte každý rok nebo každé 2 roky – záleží, jak u koho – na tu posudkovou komisi, kde vám řeknou, jestli ještě na ten invalidní důchod máte, nebo nemáte, nebo jestli vám dají částečný úvazek. A jako byli. Řeknu vám, pomalu že jsem měla větší strach jít na tu posudkovou komisi než k onkologickému lékaři. Opravdu jo. Protože nevím, jak v kterých krajích, ale u nás teda jednali s námi šíleně. Bylo to pro mě hrozně stresující. A i to jednání bylo hrozně stresující. Co se tam dělo? Určitě vás neprohlíží odborník, který by vás prohlížet měl. Takže mně se jednou třeba stalo, že prostě mě ten odborník, nebo teda ten posudkový lékař nechal svlíknout do půli těla a řekl mi, že on měl 2 infarkty, a taky pracuje, a že nevidí důvod, proč já bych teda měla mít plný invalidní důchod. Prostě jste si připadala děsně ponížená, děsně ublížená. Takovým způsobem se s lidmi nejedná. Pokud se mnou jedná slušně, já se teda snažím být taky slušná a přeju mu to. Ale jestli oni s vámi jednají jako s nějakým hadrem, nebo jako že byste si tu nemoc zavinila sama, tak to je šílená věc. A rozhodně by se posudkoví lékaři měli chovat k lidem úplně jinak, než se teda chovali ke mně. A nejenom ke mně. Pokud já vím, tady u nás. A další věc je, že ti posudkoví lékaři už byli dávno v důchodu. A třeba ještě, já nevím, měli k důchodu přivýdělek. A že posudkových lékařů je určitě málo. Setkala jsem se i teda s výbornou paní doktorkou na posudkové komisi, která tuto nemoc také prodělala, a ta se ke mně chovala úplně jiným způsobem. Takže záleží hrozně na lidech, s kterými se potkáte, jak u lékaře, tak u posudkové komise, tak třeba i když jdou lidi si vyřídit něco na sociálku. Protože ta nemoc vezme lidem někdy i zaměstnání a oni potřebujou si vyřídit nějaké věci. A měl by s nimi všude někdo chodit, podle mě. Pokud se na to necítí jak psychicky, tak fyzicky, tak určitě.

Marie B. si invalidní důchod vyřizovala sama, během posudkového řízení se setkala s nevhodným zacházením.
Já jsem byla rok na nemocenské, pak jsem šla do plného invalidního důchodu. A ten jste měla jak dlouho? Ten jsem měla, já nevím, asi 4 roky, nebo tak nějak určitě. A po těch 4 letech máte částečný? Částečný, ano. Kdo vám pomáhal vyřizovat invalidní důchod? Jak to bylo? To jsem si musela vyřídit já sama. Musela jsem jít k své obvodní doktorce a přes ni jsem si to musela vyřídit. Posudková komise, která hodnotila, jestli teda do toho invalidního důchodu půjdu, nebo nepůjdu, tak oni uznali, že půjdu. A potom chodíte každý rok nebo každé 2 roky – záleží, jak u koho – na tu posudkovou komisi, kde vám řeknou, jestli ještě na ten invalidní důchod máte, nebo nemáte, nebo jestli vám dají částečný úvazek. A jako byli. Řeknu vám, pomalu že jsem měla větší strach jít na tu posudkovou komisi než k onkologickému lékaři. Opravdu jo. Protože nevím, jak v kterých krajích, ale u nás teda jednali s námi šíleně. Bylo to pro mě hrozně stresující. A i to jednání bylo hrozně stresující. Co se tam dělo? Určitě vás neprohlíží odborník, který by vás prohlížet měl. Takže mně se jednou třeba stalo, že prostě mě ten odborník, nebo teda ten posudkový lékař nechal svlíknout do půli těla a řekl mi, že on měl 2 infarkty, a taky pracuje, a že nevidí důvod, proč já bych teda měla mít plný invalidní důchod. Prostě jste si připadala děsně ponížená, děsně ublížená. Takovým způsobem se s lidmi nejedná. Pokud se mnou jedná slušně, já se teda snažím být taky slušná a přeju mu to. Ale jestli oni s vámi jednají jako s nějakým hadrem, nebo jako že byste si tu nemoc zavinila sama, tak to je šílená věc. A rozhodně by se posudkoví lékaři měli chovat k lidem úplně jinak, než se teda chovali ke mně. A nejenom ke mně. Pokud já vím, tady u nás. A další věc je, že ti posudkoví lékaři už byli dávno v důchodu. A třeba ještě, já nevím, měli k důchodu přivýdělek. A že posudkových lékařů je určitě málo. Setkala jsem se i teda s výbornou paní doktorkou na posudkové komisi, která tuto nemoc také prodělala, a ta se ke mně chovala úplně jiným způsobem. Takže záleží hrozně na lidech, s kterými se potkáte, jak u lékaře, tak u posudkové komise, tak třeba i když jdou lidi si vyřídit něco na sociálku. Protože ta nemoc vezme lidem někdy i zaměstnání a oni potřebujou si vyřídit nějaké věci. A měl by s nimi všude někdo chodit, podle mě. Pokud se na to necítí jak psychicky, tak fyzicky, tak určitě.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_08_11mariebsiinvalidni.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Marii A. byl invalidní důchod schválen automaticky. <strong> <br> Já jsem šla na nemocenskou. Ale 13. srpna 2000 jsem dostala invalidní důchod, asi těch 5, nebo 4, nevím už. 13. srpna jsem dostala invalidní důchod, a 22. září už jsem měla jít do starobního. Takže já jsem si to skoro všecko odpracovala, ale dostala jsem invalidní. A v 60 – měla jsem 65 –, automaticky přejde na starobní. Takže teď už mám napsaný starobní důchod, ne invalidní. A kdo vám pomáhal třeba se zajištěním toho invalidního důchodu? To bylo automaticky. Nikdo, já jsem ani na žádné. Ten jsem dostala, s těmi diagnózami jsem ho dostala. A ještě určitě i proto, že už jsem měla mít starobní, tak prostě mně dali invalidní, plný invalidní. A nikdo mně nepomáhal, nic. Prostě doktor, ten náš praktický, asi musel něco vyplňovat nebo něco. Jestli mu přišlo něco z nějakého sociálního, to nevím, ale prostě já jsem nic. Mně jen přišlo: „Máte plný invalidní důchod.“ Já si myslím, že jsem se o to vůbec nestarala.

Marii A. byl invalidní důchod schválen automaticky.
Já jsem šla na nemocenskou. Ale 13. srpna 2000 jsem dostala invalidní důchod, asi těch 5, nebo 4, nevím už. 13. srpna jsem dostala invalidní důchod, a 22. září už jsem měla jít do starobního. Takže já jsem si to skoro všecko odpracovala, ale dostala jsem invalidní. A v 60 – měla jsem 65 –, automaticky přejde na starobní. Takže teď už mám napsaný starobní důchod, ne invalidní. A kdo vám pomáhal třeba se zajištěním toho invalidního důchodu? To bylo automaticky. Nikdo, já jsem ani na žádné. Ten jsem dostala, s těmi diagnózami jsem ho dostala. A ještě určitě i proto, že už jsem měla mít starobní, tak prostě mně dali invalidní, plný invalidní. A nikdo mně nepomáhal, nic. Prostě doktor, ten náš praktický, asi musel něco vyplňovat nebo něco. Jestli mu přišlo něco z nějakého sociálního, to nevím, ale prostě já jsem nic. Mně jen přišlo: „Máte plný invalidní důchod.“ Já si myslím, že jsem se o to vůbec nestarala.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_08_10mariiabylinvalid.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong>Naďa byla před onemocněním v zahraničí, zjistila, že o invalidní důchod může žádat nejdříve půl roku od onemocnění.</strong> <br>Já jsem dělala vlastně au-pairku, když jsem to zjistila, au-pairku v zahraničí. Což vlastně není oficiálně práce, takže jsem oficiálně byla nezaměstnaná. Nebyla jsem teda na nemocenské, nic. A teď co, že jo. Takže jsem si zjistila, že. Nebo zjišťovala jsem si podmínky toho invalidního důchodu. Protože to je přece jenom dlouhodobá léčba, dlouhodobá nemoc. A na dlouhodobou nemoc to je spojené s tímhle. Moje doktorka říkala: „No, hele.“ To vlastně tenkrát jsme si ještě netykaly. My, jak jsem tam byla často pak, pro různé žádanky a takovéhle, anebo kontroly, tak jsme si pak nějak začaly tykat. I když to byla paní přes 60, tak jsme si začaly tykat. A teďka říkala: „No, heleďte se, tady bude posudková zrovna ve středu (nebo já jsem tam možná byla v ten den), tak si chvilku počkejte, za chvilku tady je a můžete se jí zeptat.“ Posudková lékařka přímo ze sociálky. A ta mi říkala: „No, my jako nemůžeme to dát dřív jak po půl roce. Pokud není člověk nemocný půl roku aspoň.“ Tak ať si zažádám po tom půl roce. A já už teda měla myslím sepsanou žádost. A pak jsem si uvědomila, že je to jenom žádost a já můžu kdykoli zažádat znova. Takže tu žádost jsem nechala nakonec běžet. Sepsala jste žádost. Tak jsem tu žádost přece jenom podala, a říkala jsem, že když mi ji zamítnou, tak prostě za ten půl rok, jak mi doporučovala ta posudková, zažádám znova. Tam nebylo nějak omezené, že člověk musí třeba až po nějaké době žádat znova. Tam člověk může furt dokolečka žádat znova. Tak jsem to nechala běžet, tu žádost, a spadala jsem vlastně přímo pod tuhle posudkovou, s kterou jsem mluvila, a vlastně jsem to měla přiznané. Takže jsem sice v léčbě byla od srpna, ale měla jsem to od října přiznané. Takže od října 2010 jsem byla v invalidním důchodu.

Naďa byla před onemocněním v zahraničí, zjistila, že o invalidní důchod může žádat nejdříve půl roku od onemocnění.
Já jsem dělala vlastně au-pairku, když jsem to zjistila, au-pairku v zahraničí. Což vlastně není oficiálně práce, takže jsem oficiálně byla nezaměstnaná. Nebyla jsem teda na nemocenské, nic. A teď co, že jo. Takže jsem si zjistila, že. Nebo zjišťovala jsem si podmínky toho invalidního důchodu. Protože to je přece jenom dlouhodobá léčba, dlouhodobá nemoc. A na dlouhodobou nemoc to je spojené s tímhle. Moje doktorka říkala: „No, hele.“ To vlastně tenkrát jsme si ještě netykaly. My, jak jsem tam byla často pak, pro různé žádanky a takovéhle, anebo kontroly, tak jsme si pak nějak začaly tykat. I když to byla paní přes 60, tak jsme si začaly tykat. A teďka říkala: „No, heleďte se, tady bude posudková zrovna ve středu (nebo já jsem tam možná byla v ten den), tak si chvilku počkejte, za chvilku tady je a můžete se jí zeptat.“ Posudková lékařka přímo ze sociálky. A ta mi říkala: „No, my jako nemůžeme to dát dřív jak po půl roce. Pokud není člověk nemocný půl roku aspoň.“ Tak ať si zažádám po tom půl roce. A já už teda měla myslím sepsanou žádost. A pak jsem si uvědomila, že je to jenom žádost a já můžu kdykoli zažádat znova. Takže tu žádost jsem nechala nakonec běžet. Sepsala jste žádost. Tak jsem tu žádost přece jenom podala, a říkala jsem, že když mi ji zamítnou, tak prostě za ten půl rok, jak mi doporučovala ta posudková, zažádám znova. Tam nebylo nějak omezené, že člověk musí třeba až po nějaké době žádat znova. Tam člověk může furt dokolečka žádat znova. Tak jsem to nechala běžet, tu žádost, a spadala jsem vlastně přímo pod tuhle posudkovou, s kterou jsem mluvila, a vlastně jsem to měla přiznané. Takže jsem sice v léčbě byla od srpna, ale měla jsem to od října přiznané. Takže od října 2010 jsem byla v invalidním důchodu.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_08_09nadabylapredonemocnenim.mp4

Pokračovat ve čtení

Novinky



O projektu

Na těchto stránkách se můžete dozvědět informace o různých problémech souvisejících se zdravím nebo nemocí. U každého tématu najdete videa, kde lidé hovoří o svých zkušenostech. Sdílením zkušeností pacientů se web snaží pomáhat ostatním lidem porozumět tomu, jaké to je mít zdravotní problémy. Jako první jsme pro vás spustili modul Stárnutí, kde najdete informace o tom, jak různí lidé prožívají stáří. I když samotné stáří není zdravotním problémem, úzce se zdravím souvisí. Věříme, že vám tento modul pomůže lépe pochopit tuto životní etapu nebo že zde najdete oporu.

Poslední příspěvky

Pracujete jako psychoterapeut?

Přihlašte se na první online workshop na téma stárnoucí populace

Přihlašte se na první online workshop na téma stárnoucí populace

Hovory o zdraví v pořadu rádia Proglas!

Kontakt

VÝZKUM REALIZUJE
Institut sociálního zdraví na UP v Olomouci (OUSHI)
Univerzitní 22, 771 11 Olomouc (korespondenční adresa)

Sídlo: Kateřinská 653/17, 779 00 Olomouc

web: http://oushi.upol.cz/
facebook: http://facebook.com/hovoryozdravi

 

Copyright © Hovory o zdraví 2014 - 2026, všechna práva vyhrazena.     |       Webdesign studiolkm.cz