capr_videa

Dagmar Š. v nemocnici informovali, že si může nechat proplatit cesty.
Jak jste byla finančně zajištěná během nemoci? Důchodem. Nějak vás to ne…? Ne, ještě teda jako se jezdilo na chemo a na radio, tak jsem měla cesťák, od mého pana praktického doktora, a tam jsem si vždycky byla potvrdit, že jsem tam byla, a oni mi dávali nějaké peníze podle kilometrů. Takže náhrada těch cest byla úplně ze strany rodiny zanedbatelná. A to vám ten praktik poradil sám, nebo jste se ho musela na to zeptat? Myslím, že mně to poradili ve fakultní nemocnici, a já jsem to pak na panu doktoru prakticky vyloudila.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_08_05dagmarsvnemocnici.mp4

Pokračovat ve čtení

Monice B. klesl příjem a během nemoci se zadlužila.
Jak to šlo zvládat, ta nemoc? No, ta finanční stránka, tam to je hodně cítit, tam to je hodně znát. Zvlášť když vám ještě přestane partner pracovat. Já jsem mu říkala, že jediné, co po něm potřebuju, je, aby prostě zůstal v práci, aby pracoval. Ty děti, to nějak zvládneme. A teď potřebuju, aby trošku on to pojal úplně jinak. Ale on přestal úplně. Takže potom jsem vše zvládala jen tak tak. A dostat se pak z tohohle ven, k tomu už jsem se nedostala. Musím tak říct, že jsem se v tom motala vlastně celou dobu, ještě potom, když jsem byla zdravá. Snažila jsem se chodit do práce a všechno, tak jsem se z toho nějak jako nevymotala. Máte nějaké dluhy? Měla jsem, už to mám všechno v pořádku, mám to zaplacené. To jsem se právě snažila co nejrychleji dát do kupy. Zbytečné dluhy, úplně zbytečné. Ale nebyly velké, to bylo pár tisícovek. Ale byly prostě. A musím říct, to je holt tady po té finanční stránce hodně těžké se dostat zpátky, když nemáte tu práci, tu svoji jistou. Sháněla jsem spoustu prací a ono, když máte ještě děti – malá nechodila vůbec do školky –, tak tam jsem se z toho dostávala hodně těžko.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_08_03monicebklesl.mp4

Pokračovat ve čtení

Jančin muž pracoval, aby zajistil rodinu, společně hledali možnosti, jak se uskromnit.
Jak šla ta nemoc zvládat finančně? No, kdyby mužský nechodil 7 dnů v týdnu do práce, tak to bylo trochu horší. Tím, že on chodí od rána do večera do práce a chodí i soboty a neděle, tak se to nechalo jakž takž přežít. Ale jinak to bylo špatnější. Bylo by to horší. Měli jste nějaké finanční následky? Následky nebyly, ale museli jsme nějak tak přehodnotit co a jak. A co vlastně se musí a nemusí, protože byly děti školou povinné a pak chodily na školu. Ty děti potřebovaly taky peníze. Tak jako se muselo zas uskromnit takhle, co byla potřeba doma. Žádali jste o nějakou finanční pomoc? My jsme se do toho nevešli, protože mužský, jak dřel, tak vlastně měl vyšší výplatu, takže jsme se do toho nevešli. I když jsme zažádali, tak bohužel.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_08_02jancinmuzpracoval.mp4

Pokračovat ve čtení

Muž Hany C. zvládl finančně zajistit rodinu během jejího onemocnění.
Měla ta nemoc nějaké finanční následky? Když jste na nemocenské, tak máte hned menší výplatu. Ale já teda, zaplať pánbůh, mám manžela, který dělá u takového spolku, kde tu výplatu trošičku mají. Sice přišla jsem. Ale díky tomu jsem si mohla dovolit prostě být nemocná. Museli jste nějak sahat na svoje úspory? Úspory, to jakoby nevím. Jak bych to řekla. Doteďka člověk budoval, měl malé děti, takže nemůžu říct, že mám nějaké úspory. Ale prostě přežili jsme to v pohodě. Nebo spíš taky ještě bych řekla, že plat u České pošty, když chodíte do práce a když jste pak doma na nemocenské, to až tak velký rozdíl není.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_08_01muzhanyczvladl.mp4

Pokračovat ve čtení

Veronika Z. se smiřovala s tím, že jí v necelých 26 letech odeberou dělohu a vaječníky.
Jaké to bylo, rozhodnout se pro tuhletu operaci v docela mladém věku? Pro mě tím, že jsem stihla mít 2 děti, tak z tohoto hlediska jako dobré. Jsem na tom brala to pozitivní, že aspoň nebudeme muset řešit antikoncepci, třetí dítě samozřejmě jsme nechtěli. V dnešní době už by to byl takový trošku jako hazard s penězi. Ale spíš je třeba takový těžký ten psychický pocit, že co kdybych si to někdy rozmyslela a chtěla bych to třetí dítě. Právě jsem ještě mladá a bylo mi vlastně v té době necelých 27 – 26 a kousek. A tak jsem si říkala: „No, zatímco jiní teprve třeba dodělávají školy a takhle a za 10 let budou mít první dítě, tak já půjdu do přechodu. A za 10 let oni budou mít první dítě a já už budu 10 let v přechodu.“ A furt jsem se tak jako srovnávala. Jsem si říkala: „Ale tak nebudu se prostě srovnávat, holt to budu takhle mít.“ A přešla jsem teda od těch myšlenek. Ale spíš asi bylo na tom nejtěžší to, že na JIPce jsem pak ležela třeba s ženskými, co byly po císařském řezu, které byly na tu JIPku na ten den převezeny, a teď jim tam vozily ta miminka na kojení. Takže vlastně člověk tam ležel v jedné místnosti s někým, komu tam přivezou miminko, a věděl, že on už to miminko si nikdy nepochová. Tak to bylo takové divné. Jsem si říkala, že by to asi mohlo být trošku oddělené. Zvlášť to, kde se něco bere, a zvlášť, kde se něco dává.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_07_20veronikazsesmirovala.mp4

Pokračovat ve čtení

Petře zahájili lékaři léčbu během těhotenství.
Já jsem to zjistila, když jsem byla na konci šestého měsíce těhotná, v dubnu roku 2014. Prostě ráno jsem ležela na posteli, poškrábala jsem se zespoda na prsu a měla jsem tam bulku. Takže jsem si myslela: jo dobré, to může být něco s tím těhotenství spojené. Ale i přesto jsem šla v pondělí ke gynekologovi, který teda ač nevěděl, neměl s tím zkušenost, tak mě hned poslal – ten samý den – na mamograf. A tam doktorka mi udělala hned ten den, že se jí to nezdálo, biopsii. S tím, že by měly být někdy ve čtvrtek – za tři dny – výsledky. A volali opravdu ve čtvrtek, že se mám dostavit, a oznámili mi teda, že mám pozitivní nález, že mám karcinom prsu, a hned mi domluvili schůzku s onkologem, kam jsem byla hned odeslaná po víkendu. A za 3 dny už jsem dostala první chemoterapii. V těhotenství. Samozřejmě jsem se bála, že když jsem těhotná, aby to miminku neublížilo a tohle. Ale dneska už je ta léčba tak daleko, že těhotenství proběhlo úplně v pořádku. Já jsem během těhotenství dostala 3 chemoterapie a pak proběhl normální přirozený porod a 10 dní po porodu jsem nastoupila na další cyklus chemoterapie a dostala jsem jich ještě 5.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_07_19petrezahajililekari.mp4

Pokračovat ve čtení

09_07_18lucienejdrivespartnerem

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_07_18lucienejdrivespartnerem.mp4

Pokračovat ve čtení

Naďa byla před onemocněním v zahraničí, zjistila, že o invalidní důchod může žádat nejdříve půl roku od onemocnění.
Já jsem dělala vlastně au-pairku, když jsem to zjistila, au-pairku v zahraničí. Což vlastně není oficiálně práce, takže jsem oficiálně byla nezaměstnaná. Nebyla jsem teda na nemocenské, nic. A teď co, že jo. Takže jsem si zjistila, že. Nebo zjišťovala jsem si podmínky toho invalidního důchodu. Protože to je přece jenom dlouhodobá léčba, dlouhodobá nemoc. A na dlouhodobou nemoc to je spojené s tímhle. Moje doktorka říkala: „No, hele.“ To vlastně tenkrát jsme si ještě netykaly. My, jak jsem tam byla často pak, pro různé žádanky a takovéhle, anebo kontroly, tak jsme si pak nějak začaly tykat. I když to byla paní přes 60, tak jsme si začaly tykat. A teďka říkala: „No, heleďte se, tady bude posudková zrovna ve středu (nebo já jsem tam možná byla v ten den), tak si chvilku počkejte, za chvilku tady je a můžete se jí zeptat.“ Posudková lékařka přímo ze sociálky. A ta mi říkala: „No, my jako nemůžeme to dát dřív jak po půl roce. Pokud není člověk nemocný půl roku aspoň.“ Tak ať si zažádám po tom půl roce. A já už teda měla myslím sepsanou žádost. A pak jsem si uvědomila, že je to jenom žádost a já můžu kdykoli zažádat znova. Takže tu žádost jsem nechala nakonec běžet. Sepsala jste žádost. Tak jsem tu žádost přece jenom podala, a říkala jsem, že když mi ji zamítnou, tak prostě za ten půl rok, jak mi doporučovala ta posudková, zažádám znova. Tam nebylo nějak omezené, že člověk musí třeba až po nějaké době žádat znova. Tam člověk může furt dokolečka žádat znova. Tak jsem to nechala běžet, tu žádost, a spadala jsem vlastně přímo pod tuhle posudkovou, s kterou jsem mluvila, a vlastně jsem to měla přiznané. Takže jsem sice v léčbě byla od srpna, ale měla jsem to od října přiznané. Takže od října 2010 jsem byla v invalidním důchodu.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_07_17nadaplanovalasmanzelem.mp4

Pokračovat ve čtení

Eva si neuměla představit, že by novému partnerovi řekla, že nemá prso.
Bylo to pro vás náročné, jako být bez prsa? Bylo. Psychicky náročné. Co na tom bylo to náročné? No, já jsem se předtím rozešla s přítelem a nedokázala jsem eventuálnímu dalšímu nebo potencionálnímu nápadníkovi říct, že nemám prso. To pro mě bylo téměř nepřekonatelné. Byla jste míň žena? Já určitě. I když to třeba nikdo nevěděl, ale já jsem to v sobě cítila. Dokázala jsem se bavit, smát, pak po čase samozřejmě, ale nedokázala jsem o tom mluvit. Dodneška mi to dělá problém o tom mluvit.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_07_15evasineumela.mp4

Pokračovat ve čtení

Veronika se před léčbou domlouvala s lékařkou, jak zajistit, aby mohla mít děti.
Změnily se nějak dlouhodobé plány, přestala jste plánovat? Ne, já jsem nikdy žádné velké plány nedělala, ale určitě bych samozřejmě chtěla hrozně moc rodinu, chtěla bych děti. To je jedna věc. Byla to první moje otázka u paní docentky, když jsem přišla k ní poprvé. Tak to bylo: „Já bych ale chtěla děti, paní doktorko, takže mi teď, jestli mi vezmete ty vajíčka, zamrazíte mi je, tak já budu úplně nejšťastnější.“ Jenže v tu chvíli to nešlo, jelikož ta rakovina byla už v takovém stadiu, že se muselo za 5 minut už chodit na chemky. Takže to nešlo. Ale říkala mi: „Nebojte, já vám to ochráním jiným způsobem, děti mít budete, to se nemusíte bát.“ Takže v tuhletu chvíli ještě si teda řeším nějaké následky léčby, co se týče gynekologie. Ale to už není nic hrozného. Dětičky určitě strašně chci a chci rodinu, chci nějakého chlapa akčního. A chci fungovat úplně normálně.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_07_16veronikasepredlecbou.mp4

Pokračovat ve čtení

Pavlin intimní život skončil, nechtěla se před mužem ukázat.
Odpovím, co budu moct. Samozřejmě intimní život skončil, neměla jsem na to vůbec náladu, vůbec jsem neměla chuť nějak intimně žít, připadala jsem si jako ořezané kuře a nechtěla jsem se před chlapem vůbec ukázat. Myslím si, že mu to nevadí, ale mně to prostě vadí. Říkám, prsa k ženě patří, je to výraz té ženské. A i když vám je odstraní proto, aby vás zachránili, na druhou stránku je to taky tak, jak se ta ženská cítí. A když vám vezmou takovou důležitou věc, to je, jako kdyby mně uřízli obě ruce, když to tak přeženu. Prostě nejste to vy. Stydíte se.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_07_14pavlinintimnizivot.mp4

Pokračovat ve čtení

Lenka A. nebyla připravená na tak radikální změnu vzhledu.
První řeknu asi tu povrchní část. Protože vzhled. Každé ženě není jedno, jak vypadá. Tak samozřejmě, vypadají vlasy, vypadají řasy, vypadá i obočí, na to jsem třeba nebyla připravená. Jsem si říkala: „Vypadají vlasy, to je v pohodě.“ Nějak jsem to neřešila v té době, pro mě bylo primární vyřešit léčbu toho onemocnění, nastudovat si všechny informace a nějak se v tom prostředí začít pohybovat. Takže vlasy, to jsem si říkala, že to patří k tomu. Ale ty řasy a obočí… Když jsem potom stála před zrcadlem, když už jsem je neměla, nepoznávala jsem se. Změní to úplně obličej, vůbec celé to onemocnění vás změní, protože berete kortikoidy, takže já jsem měla takový oteklý obličej. A pak samozřejmě ta operace prsu. Přišla jsem o prso, ale čekala jsem, že budu mít horší emoční projevy potom. Nebo že budu na to víc citlivější. Ale není to tak. Zase si myslím, že hodně k tomu dopomohl manžel, když řekl, že to pro něho není důležitá věc – nějaká prsa. Že už jsem odkojila, že už vlastně ty prsa nepotřebuju. Samozřejmě, vadí mně ta nesouměrnost, vadí mi podívat se na sebe do zrcadla. Ale nepřipadám si nějak zohyzděná, nebo prostě to beru tak, jak to je, že to má nějaký důvod. Někdo si nechá tetování přes celé tělo, má to pro něho důvod. Tak já prostě jsem jiná a přispěla jsem ke svému zdraví, takže tak to beru.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_07_13lenaanebylapripraven.mp4

Pokračovat ve čtení

Ivana P. si pořídila paruku, která je podobná jejím vlasům, a okolí si ani nevšimlo, že nosí paruku.
Prostě já jsem takový tvrďák, s každým vypadlým vlasem říkám: další mrtvá nervová, nádorová buňka. Takže když byla hrst vlasů, říkám: hurá, taková hrst nádorových buněk je pryč. Vlasy absolutně vůbec jsem neřešila. A je to i díky tomu, že vlastně paruka, kterou jsem si pořídila, je k nerozeznání od mých vlasů, takže v podstatě nikdo to nezaznamenal. Vůbec nikdo. Pár lidí říkalo: „Jé, bylas u holiče?“ Nikdo nezaznamenal, že mám paruku, a doteďka to plno lidí neví, že mám paruku. Takže vlasy vůbec ne. A tady to prostě, to uvidíme, co to udělá, to prso. To prostě zatím vůbec nevím. Pracuju na tom celou dobu, že se s tím smiřuju, ztotožňuji. A asi to bude náročné. Bude. Ale jak říkám, já už v podstatě na tom půl roku pracuju, že to prso nebude. Snažím se s tím smiřovat a věřím, že to nebude jednoduché.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_07_12ivanapsiporidila.mp4

Pokračovat ve čtení

Stáně B. oholila vlasy kamarádka.
Vlastně sranda, při těch chemoterapiích, jak vám ty vlasy slezou. Spoustu lidí řeší vlasy. Ono je to hrozné, ale já jsem to tak nějak neřešila. Já jsem si říkala: „Vlasy narostou.“ To jsem věděla, že slezou, ale potom, jak těch vlasů bylo všude. Přijela kamarádka, sjela strojkem hlavu, tak to bylo takové srandovní. Mně byla pak zima na hlavu, takže jsem spala v čepici. Jsme si z toho dělali srandu, to bylo takové komické.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_07_11staneboholilavlasy.mp4

Pokračovat ve čtení

Hanu B. nejvíce děsilo, že bude bez vlasů.
Nejvíc mě děsily vlasy. Já jsem si vůbec neuměla představit, že ty vlasy jsou to poslední. Prostě mě úplně hrozně děsilo to, že budu bez vlasů. Jaké to bude, jak se na mě budou lidi dívat. Jak si toho všimnou. Jestli budu mít paruku, nebudu, budu mít šátek. Tady toto. Je to sice hloupost, teď už to vím, ale toto bylo v té době pro mě takové hodně důležité. Říkala jsem si, že to prostě nemůžu zvládnout bez vlasů. Takže hned jsem se šla podívat na paruku. Kterou jsem si teda mimochodem vůbec nepořídila, protože to nemá cenu. Teď já jsem si myslela: jenom vlasy. Bylo mi řečeno, že i obočí, řasy, prostě všechno. Naštěstí řasy mě teda nepostihly, ty mně zůstaly. Obočí jsem si nechala vytetovat ještě předtím. Protože už jsem dopředu – právě od té kamarádky odsud – věděla, co mě všechno čeká.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_07_10hanubnejvicedesilo.mp4

Pokračovat ve čtení

Jitka při odstranění dělohy a vaječníků měla pocit, že se vzdává ženství.
Jaké to bylo, tohle rozhodnutí pro operaci vaječníků a dělohy? A to poměrně v mladém věku. No, bylo to těžké. Protože někdo třebas si řekne: „Ale tak jako, vždyť to jsou reprodukční orgány, ty už zase potřebuješ.“ Protože už mimino žádné bych samozřejmě nechtěla. Ale bylo to těžké. Měla jsem pocit, že ze sebe dávám nějaké takové to ženství. To, co ta žena má mít. Ale někdy jsem byla jako dva v jednom. Prostě jsem si říkala to, co mě mrzí, a pak jsem si prostě říkala: „Ale kuš, prostě je to hloupost, nepotřebuješ to. A stejně třeba za 5 let už bys měla přechod.“ Takže jsem se tak sama se sebou prala, ale nebylo to lehké. Určitě občas ten rarášek, který vyskakoval, tak tam byl.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_07_09jitkapriodstarneni.mp4

Pokračovat ve čtení

Íja se bála, že bude méně žena, ale postupně se s odstraněním prsa smiřovala
Ovlivnilo to onemocnění nějak vás jako ženu? Možná poprvé trošku jsem si tyhle otázky kladla. Ale to jsem si kladla mezi sebe. Jako sama se sebou. Trošku. Možná trošku jo. Co jste si kladla za otázky? Bála jsem se, jestli nebudu jako míň žena, ale teď už ne. K čemu jste dospěla tenkrát, když jste si to tak kladla? Že to je jenom na mně, jestli i mě to nějak ovlivní, nebo ne. Když si já sama řeknu, že jsem žena pořád, tak budu. Ale chvilku to trvalo.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_07_08ijasebalazebude.mp4

Pokračovat ve čtení