capr_videa

09_08_06jitceporadilas_1

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_08_06jitceporadilas_1.mp4

Pokračovat ve čtení

Veronika Z. se smiřovala s tím, že jí v necelých 26 letech odeberou dělohu a vaječníky.
Jaké to bylo, rozhodnout se pro tuhletu operaci v docela mladém věku? Pro mě tím, že jsem stihla mít 2 děti, tak z tohoto hlediska jako dobré. Jsem na tom brala to pozitivní, že aspoň nebudeme muset řešit antikoncepci, třetí dítě samozřejmě jsme nechtěli. V dnešní době už by to byl takový trošku jako hazard s penězi. Ale spíš je třeba takový těžký ten psychický pocit, že co kdybych si to někdy rozmyslela a chtěla bych to třetí dítě. Právě jsem ještě mladá a bylo mi vlastně v té době necelých 27 – 26 a kousek. A tak jsem si říkala: „No, zatímco jiní teprve třeba dodělávají školy a takhle a za 10 let budou mít první dítě, tak já půjdu do přechodu. A za 10 let oni budou mít první dítě a já už budu 10 let v přechodu.“ A furt jsem se tak jako srovnávala. Jsem si říkala: „Ale tak nebudu se prostě srovnávat, holt to budu takhle mít.“ A přešla jsem teda od těch myšlenek. Ale spíš asi bylo na tom nejtěžší to, že na JIPce jsem pak ležela třeba s ženskými, co byly po císařském řezu, které byly na tu JIPku na ten den převezeny, a teď jim tam vozily ta miminka na kojení. Takže vlastně člověk tam ležel v jedné místnosti s někým, komu tam přivezou miminko, a věděl, že on už to miminko si nikdy nepochová. Tak to bylo takové divné. Jsem si říkala, že by to asi mohlo být trošku oddělené. Zvlášť to, kde se něco bere, a zvlášť, kde se něco dává.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_07_20veronikazsesmirovala.mp4

Pokračovat ve čtení

09_07_18lucienejdrivespartnerem

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_07_18lucienejdrivespartnerem.mp4

Pokračovat ve čtení

Naďa byla před onemocněním v zahraničí, zjistila, že o invalidní důchod může žádat nejdříve půl roku od onemocnění.
Já jsem dělala vlastně au-pairku, když jsem to zjistila, au-pairku v zahraničí. Což vlastně není oficiálně práce, takže jsem oficiálně byla nezaměstnaná. Nebyla jsem teda na nemocenské, nic. A teď co, že jo. Takže jsem si zjistila, že. Nebo zjišťovala jsem si podmínky toho invalidního důchodu. Protože to je přece jenom dlouhodobá léčba, dlouhodobá nemoc. A na dlouhodobou nemoc to je spojené s tímhle. Moje doktorka říkala: „No, hele.“ To vlastně tenkrát jsme si ještě netykaly. My, jak jsem tam byla často pak, pro různé žádanky a takovéhle, anebo kontroly, tak jsme si pak nějak začaly tykat. I když to byla paní přes 60, tak jsme si začaly tykat. A teďka říkala: „No, heleďte se, tady bude posudková zrovna ve středu (nebo já jsem tam možná byla v ten den), tak si chvilku počkejte, za chvilku tady je a můžete se jí zeptat.“ Posudková lékařka přímo ze sociálky. A ta mi říkala: „No, my jako nemůžeme to dát dřív jak po půl roce. Pokud není člověk nemocný půl roku aspoň.“ Tak ať si zažádám po tom půl roce. A já už teda měla myslím sepsanou žádost. A pak jsem si uvědomila, že je to jenom žádost a já můžu kdykoli zažádat znova. Takže tu žádost jsem nechala nakonec běžet. Sepsala jste žádost. Tak jsem tu žádost přece jenom podala, a říkala jsem, že když mi ji zamítnou, tak prostě za ten půl rok, jak mi doporučovala ta posudková, zažádám znova. Tam nebylo nějak omezené, že člověk musí třeba až po nějaké době žádat znova. Tam člověk může furt dokolečka žádat znova. Tak jsem to nechala běžet, tu žádost, a spadala jsem vlastně přímo pod tuhle posudkovou, s kterou jsem mluvila, a vlastně jsem to měla přiznané. Takže jsem sice v léčbě byla od srpna, ale měla jsem to od října přiznané. Takže od října 2010 jsem byla v invalidním důchodu.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_07_17nadaplanovalasmanzelem.mp4

Pokračovat ve čtení

Lenka A. nebyla připravená na tak radikální změnu vzhledu.
První řeknu asi tu povrchní část. Protože vzhled. Každé ženě není jedno, jak vypadá. Tak samozřejmě, vypadají vlasy, vypadají řasy, vypadá i obočí, na to jsem třeba nebyla připravená. Jsem si říkala: „Vypadají vlasy, to je v pohodě.“ Nějak jsem to neřešila v té době, pro mě bylo primární vyřešit léčbu toho onemocnění, nastudovat si všechny informace a nějak se v tom prostředí začít pohybovat. Takže vlasy, to jsem si říkala, že to patří k tomu. Ale ty řasy a obočí… Když jsem potom stála před zrcadlem, když už jsem je neměla, nepoznávala jsem se. Změní to úplně obličej, vůbec celé to onemocnění vás změní, protože berete kortikoidy, takže já jsem měla takový oteklý obličej. A pak samozřejmě ta operace prsu. Přišla jsem o prso, ale čekala jsem, že budu mít horší emoční projevy potom. Nebo že budu na to víc citlivější. Ale není to tak. Zase si myslím, že hodně k tomu dopomohl manžel, když řekl, že to pro něho není důležitá věc – nějaká prsa. Že už jsem odkojila, že už vlastně ty prsa nepotřebuju. Samozřejmě, vadí mně ta nesouměrnost, vadí mi podívat se na sebe do zrcadla. Ale nepřipadám si nějak zohyzděná, nebo prostě to beru tak, jak to je, že to má nějaký důvod. Někdo si nechá tetování přes celé tělo, má to pro něho důvod. Tak já prostě jsem jiná a přispěla jsem ke svému zdraví, takže tak to beru.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_07_13lenaanebylapripraven.mp4

Pokračovat ve čtení