capr_videa

01_02_09poupozornenimanzelasla

27. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/01_02_09poupozornenimanzelasla.mp4

Pokračovat ve čtení

Jitka podstoupila všechna vyšetření během preventivní kontroly.
Vzhledem k tomu, že moje maminka už měla za sebou 2 operace prsu – první měla, když mi bylo nějakých pětadvacet let –, tak jsem od těch pětadvaceti, zpočátku každé 2 roky, chodila na kontrolu, na sono prsou, a posléze, když už jsem byla starší, v těch pětatřiceti letech, tak jsem chodila každý rok. Takže jsem šla na preventivní prohlídku, kde mi paní doktorka řekla, že se jí něco nezdá, že tam něco malinko vidí. Udělali mi pak ještě mamograf, i s ohledem na mou rodinnou anamnézu, protože moje maminka po čase onemocněla rakovinou ještě jednou a byla jí odejmuta obě prsa. A z toho důvodu, řekli, bude lepší, když mi udělají okamžitě biopsii. Tak ještě ten den, kdy jsem šla pouze na preventivní prohlídku, jsem podstoupila hned také biopsii.

27. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/01_02_08jitkapodstoupilavsechno_1.mp4

Pokračovat ve čtení

Barbora podstoupila všechna první vyšetření ve stejný den.
Dělala jste ještě nějaká další léčebná rozhodnutí? Ono to bylo celé vlastně velká náhoda, že se na tu nemoc přišlo. Já jsem měla pocit, že mám nějaký problém, ale spíš mi to připadalo jako mechanická záležitost a myslela jsem, že je to ze squashe nebo z nějakých nedobrých pohybových aktivit. Říkala jsem to manželovi, který je lékař, a on mě vyšetřil, prohmatal, říkal, že tam nic necítí, ale že pro jistotu uděláme ultrazvuk, a objednal mě na ultrazvuk, to bylo asi 3 týdny potom. Málem jsem na to zapomněla, protože potíže už přešly, a pak jsem si teda naštěstí vzpomněla, šla jsem na ten ultrazvuk, a tam když jsem říkala, že na levé straně mám jako takový pocit, že tam něco nefunguje, tak doktorka udělala ultrazvuk a říkala, že všechno je úplně v pořádku, žádný problém tam není. A když jsem se ptala, jestli by nebylo třeba udělat mamograf, tak doktorka říká: „Ne, na to jste ještě mladá.“ No, a pak přešla na pravé prso a tak nějak ztuhla trošku, a i já když jsem se dívala na tu obrazovku, tak bylo vidět, že tam je najednou něco, co tam asi nepatří. Najednou tam byly takové černé útvary a doktorka řekla, že ten mamograf uděláme teda hned, i biopsii, a vlastně hned se to rozjelo. A hned po ultrazvuku jsem šla na mamograf, to bylo ještě tentýž den. Byla dost výhoda, že tam zrovna bylo volno, protože jinak je tam dlouhý čas na objednání. A hned mi udělali taky biopsii, takže jsem odcházela. V 1 hodinu, zhruba, jsem tam přišla jako zdravý člověk a třeba už o půl 3 jsem odcházela s téměř diagnostikovanou rakovinou, ta biopsie samozřejmě nebyla ještě hotová.

27. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/01_02_07barborapodstoupila.mp4

Pokračovat ve čtení

Kamča cítila z rodiny velkou podporu a motivaci. .
Ale naštěstí teda záleží na tom, jaké máte to zázemí. Mě podrželi asi nejvíc kamarádi a rodina. Člověk si to tolik nepřipouštěl a hlavně furt myslel na ty děti. Kdybych neměla děti, tak asi to na mě spadne daleko víc. Ale že jsem tady chtěla být pro ty děti, tak mě pořád něco drželo nad tou hladinou, že musím být jako statečná. No, a oni si to neuvědomovali, protože ještě byli malincí. Tomu staršímu byly 4 roky a tomu malému byl rok v té době. A hlavně pořád ve mně byla jako „nambr van“ ta touha ty děti. U mě prostě na prvním místě bylo vidět ty děti znovu a být s těmi dětmi. To bylo jako jediné takové to motto: užít si ty svoje děti ještě. To bylo to jediné, co mě z toho dostávalo, že jsem měla pořád ten bod, že se tady o ně musím postarat, že je tady nemůžu nechat. To jako jediné asi z toho všeho. Stále jsem jenom viděla ty děti, co s nimi bude. Pořád jenom, že jsem se na ně upnula v té době. A to, že to všechno dobře dopadne. Že jsem pořád takový spíš, nejsem asi melancholik, nebo nějaký takový člověk, já jsem takový, spíš se snažím stále být jako, že to bude dobré. Vůbec si to nepřipouštět k tělu. A pořád věřit, že všechno dobře dopadne a že se to zlepší.

22. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_02_25kamcacitilazrodiny_11.mp4

Pokračovat ve čtení

Monika B. zkoušela alternativní léčbu jako podpůrnou léčbu. Chtěla pomoc s ulevením od bolestí.
Dělala jste ještě nějaká další léčebná rozhodnutí? Zkoušela jsem alternativní léčbu, ale tu jsem zkoušela jenom jako podpůrnou. Aby se mi trošičku srovnala psychika, aby prostě jsem si odpočinula a abych vyzkoušela, o čem to je. Co jste zkoušela? Pana léčitele a paní léčitelku, oba jako výborní. Já jsem tam šla s tím, že neočekávám, že mě budou léčit, ale že mi spíš budou pomáhat, abych překonala ten čas léčby. A myslím si, že to bylo velice příjemné, a pan léčitel, ten si myslím, že mi v začátcích, v těch největších bolestech a nejhorších stavech, pomohl hodně.

19. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/01/07_09monicebvzačátcích-1.mp4

Pokračovat ve čtení

Soňa hormonální léčbu podstupovala 10 let.
U mě byla ta antihormonální. Protože v průběhu chemoterapií jsem chodila na injekce do břicha, na utlumení funkce vaječníků, a když skončily chemoterapie a ozářky, tak jsem dostala ten antiestrogenový lék na 5 let. Který ale zase poškozuje játra trošku, takže se při něm chodí na kontroly, snad i na EKG, a vedlejším efektem je přibírání na váze. Tak to jsem začala plnit tohleto. A pak dalších 5 let, když to skončilo, tak jsem dostávala nějaké ty inhibitory aromatázy, zase něco jiného teda. Ale zase to byla blokace estrogenů. Takže vlastně 10 let jsem užívala nějaký takovýto preparát, ale nijak mě to neobtěžovalo. Pro mě to byla 1 tabletka denně. Stanovila jsem si, jestli ráno, nebo večer je to pro mě přijatelnější, a když pak to celé skončilo, tak zase přišlo období obav, že najednou nebudu mít jakoby ten ochranný deštník nad sebou, a co bude dál.

19. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/01/05_04sonahormonálnilecb.mp4

Pokračovat ve čtení

Barboru překvapilo, že byla šíleně unavená. .
Ne, ne, ne. Ono tady v tom městě je fakt, že třeba ty první dávky ozařování, z toho jsem byla hodně překvapená, protože jsem si říkala: „Fajn, je léto, půjdu do té nemocnice, pak půjdu procházkou přes park domů.“ A jednou jsem se probudila na lavičce, kde jsem prostě usnula, úplně vyčerpaná. Takže pak jsem jezdila normálně, buďto jsem jela autem, nebo většinou dopravními prostředky, protože tam ten doprovod není potřeba, když je člověk na zastávce tramvaje, tak není problém. Vy jste říkala, že jste po tom ozařování byla hodně unavená, mělo to ještě nějaké další následky? Ta únava, ona přešla postupně, nejhorší byl opravdu ten první týden. Ale oni mi to říkali, že budu unavená. Jenže jak člověk nemá technické vzdělání a vlastně neví moc, co se s ním děje – chvilku nad vámi vrčí nějaká mašinka –, tak tohle mě fakt překvapilo, ta velká, úplně šílená únava. Ono to potom přešlo. A další věc je, že tam vznikne pigmentace, v místě ozařování. Ale doktoři už předem říkali: „Vy jste typ, který pravděpodobně s tím nebude mít velký problém.“ Jen jsem byla opálená tak nějak inverzně – tam, kde jsou ženské pod plavkami neopálené, já jsem měla čtvereček opálený. A ta pigmentace zmizela během asi 2 let, jako chvilku to tam bylo vidět, ale tím, že bylo vedro, tak ani jsem se ničím nenatírala, snášela jsem to dobře. Je fakt, že byli tam se mnou pacienti, spíš takové právě světlejší typy, že když měli třeba ozařovaný krk, bylo vidět, že to mají hodně spálené, ale mě teda zaplať pánbůh tady tohle nepotkalo.

18. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/01/04_10baruprekvapiloze.mp4

Pokračovat ve čtení

09_03_15editenekteripratele

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_03_15editenekteripratele.mp4

Pokračovat ve čtení

Nemoc Ivetě vytřídila přátele. Zůstali ti, se kterými může být sama sebou.
Vzťahy to veľmi zmenilo, pretože ono ruka v ruke s tým uvedomením smrti prichádza aj taký pocit, že chcem byť slobodná. A slobodná znamená aj slobodne sa vyjadrovať. Čo nemusí byť príjemné pre tých ostatných, vôbec to nemusí byť pochopené, čiže keď nechcem žiť v klamstve a nechcem sa pretvarovať, automaticky som musela vyselektovať ľudí. Čiže prvá selekcia bola to že odišli ľudia, ktorí ma vyčerpávali, druhá selekcia boli ľudia, ktorí proste majú iné hodnoty ako ja mám teraz. Netvrdím, že zlé, ale proste som inde. A potom tretia selekcia je asi to, že nemám už ten odstup od ľudí, keď chcem tak idem do nejakej komunity nazrieť. Nie som súčasťou žiadnej komunity, ale nemám s tým problém, takže zmenilo mi to všetky vzťahy, všetky.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_03_14nemocivetevyselektovala.mp4

Pokračovat ve čtení

Kamarádka Míše pomohla odhodlat se navštívit pacientskou organizaci. .
Já jsem si četla, když jsem byla na nějaké kontrole, ten jejich bulletin a potom vlastně moje kamarádka mě tam přímo odvlekla. Říkala: „Ne, ty si o tom musíš jako.“ Člověk, jak má tu nemoc, tak nemá si s kým o tom promluvit, s pár lidmi, ale potřebuje o tom mluvit, jenže má strach. Takže víceméně ona mě. My jsme stáli už před tím barákem a ona říkala: „Ne, ty tam půjdeš.“ Já jsem nechtěla, já jsem měla strach, a ona říkala: „Ne, musíš to překonat, musíš o té své nemoci mluvit.“ A díky ní jsem teda to překonala. Vlastně jsem se tam s nimi spřátelila a s nimi takhle spolupracuju, mám i tu edukaci, takže můžu dělat i přednášky. Ještě jsem teda zatím žádnou nedělala, ale už tak nad tím přemýšlím, že se taky na to vrhnu, tak nějak tímhle směrem pomáhat.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_03_12kamradkamisepo.mp4

Pokračovat ve čtení

09_03_11projanuabylaprim

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_03_11projanuabylaprim.mp4

Pokračovat ve čtení

Janča za přáteli, kteří ji během nemoci nepodpořili, zavřela vrátka přátelství.
Jsou přátelé, kteří se od vás odvrátí. Si myslí, že máte asi prašivinu. Ale já jsem zase takový typ, že když už se jednou odvrátí, a třeba po 5 letech vám řeknou, že by chtěli přijít na návštěvu, tak já už jim ty vrátka neotevřu. U mě už je mají nadosmrti zavřené. Prostě ne. Když už se odvrátí, tak jako ne. To už nejsou přátelé. To už nejsou kamarádi. To už pak mi připadá, že se přijdou podívat, jak žijete, jak vám je, jestli jste taková a taková. Tak to ne, to už ne.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_03_13jancazaprateli.mp4

Pokračovat ve čtení

Ludmila hovoří, jak se jí vytřídili známí. Největší pomoc dostávala v péči o děti. .
Přátelé dělali hodně. Prostě: „Cokoliv budeš potřebovat, přijď, pomůžeme.“ Je fakt, že i známá, třeba někde šli na prochajdu, tak se zastavili a: „Nechcete, pusťte s námi děcka. Pojď, my vezmeme s sebou děcka, my jdeme na procházku. My vezmeme děcka, nechcete?“ Tak jo, třeba vzali děti, šli na procházku. Polítávaly tady. To, že děti tady lítají jako pohromadě, to je normální. Ale jako takovou tu pomoc. I takové to, že s kamarádkou jsem se tady – vlastně u nás s tou sousedkou –, že jsme si sedly, pokecaly jsme si. Ona prostě: „Když budeš, prosím tě, cokoliv potřebovat.“ Taková ta pomoc. I opravdu jenom to, že jsem třeba za ní zašla na to kafe a poklábosily jsme si jako holky prostě a úplně jsem vypustila z hlavy to, že mě čeká zas nějaká další dávka chemoterapie. To dělá taky strašně moc. Že opravdu máte kamarádky. Najednou se ti lidi tak trošičku vytřídí. Oni se opravdu vytřídí, ti lidi. Jsou lidi, kteří „jako dobře, jseš nemocná, jako kdybys něco potřebovala.“. Ale to už člověk pozná, takové to, když vám někdo řekne: „Kdybys cokoliv potřebovala, přijď, zavolej.“ A už je na tom poznat takové to, že to je jenom tak, jenom proto, že se to tak říká. Anebo je to myšleno opravdu. Že ti lidi dokážou podat pomocnou ruku a pomůžou. Je to fakt poznat. Protože třeba se dělalo nějaké opékání tady u sousedů. Tak děcka tam šla. A: „Hele, my máme teďka jako bazén napuštěný. Pusť s námi děcka. Pusť děcka k nám.“ Takže my jsme tady pouštěli děti prostě. Děti tam dělaly rachot strašný. I tohleto pomůže. Že třeba to odpoledne je takové klidné, že ta děcka tady chvíli nejsou. Nebo když to bylo třeba přes prázdniny potom. I v té ještě další rekonvalescenci. Takové jako: „Přijď.“ Tak my jsme seděli pod slunečníkem, povídali jsme si.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_03_10ludmilaocenila.mp4

Pokračovat ve čtení

Stáňu B. těšilo trávit čas s přáteli, při kterém se mohla odreagovat.
Co se týká psychické stránky, takhle jako, mě to dobíjí. Ty vycházky do lesa na houby a takhle. Nebo když vyrazíme s těmi našimi děvčaty. Když se sejdeme, tak to třeba jsme byly tady u nás, sedly jsme si a jedna donesla pekáč buchet, jedna donesla špekáčky, jedna vytáhla víno, třeba jsme seděly do půlnoci a srandy bylo, posmály jsme se. Prostě takové to přátelství, že člověk má. Že třeba tady s děvčaty, s kterými tady jsem doma, tak ty zase třeba: „Víš, zamluvila jsem stůl tam, tam se tancuje, jdeme si tam sednout. Jdeš s námi?“ Nebo jdeme do divadla. A že mám spoustu takových – já jsem už lenivá na tohle –, ale tím, že mě tihleti lidi vytáhnou, tak ráda jdu. A ráda chodím. Třeba utíkám z domu, když už to na mě padá všecko, už jsem taková vyčerpaná psychicky, fyzicky a všecko, tak prostě jedu třeba ke kamarádce nebo teď jedu k té dceři.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_03_09stanubtesilotravilcas-1.mp4

Pokračovat ve čtení

Veronika oceňovala humor své kamarádky.
A tak ono, když člověk napíše „Stojím při tobě“, „Zvládneš to“ a tak, já už jsem pak nechtěla mít nějaké nemístné poznámky, protože v tu chvíli se to asi nehodilo. Ale mám kamarádku, co mě drží, abych byla pořád – jak to říct –, abych nějakým způsobem neupadala do depresí. Tak ta na mě řve před barákem, když jdeme z procházky a stojím, koukám, tak na mě řve: „Vole, pojď domů, máš rakovinu.“ Tak co vám mám říct, to je kamarádka. Takže takové lidi já mám kolem sebe. Ale to bylo v době léčby, ještě mezi chemkami, takže to se tak jako ještě hodilo. Teď jsem samozřejmě zdravý člověk, ale v té době prostě, když na mě zařvala „Vole, pojď domů, máš rakovinu“, tak to jsme se mohly počůrat smíchy obě dvě. To byl docela tvrdý humor, ale my to tak máme.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_03_08veronikaocenovala1-1.mp4

Pokračovat ve čtení

Zuzana byla v kontaktu s kamarádkou každý den.
Já si myslím, že mi těch 14 dní dovolené fakt pomohlo. Ta kultura, to, jak oni žijí, to, že si dělají starosti ten den a nedělají si starosti, co bude zítra. Pak jsem si tam prostě v hlavě řekla, že za rok se tam znova vrátím. Zavolala jsem to ještě dalšímu člověku, který mně je hodně blízký, že mám tuhle nemoc, že kdybych něco potřebovala, že budu volat jí. To jsem se tenkrát rozhodla, že nebudu volat mamince – to je další důležitá ženská v mém životě. A vím, že ona mě psychicky podpoří, ale nebude mít ten šílený strach, jí můžu zavolat a říct: „Ty si nedělej vůbec starosti, já jenom potřebuju to někomu říct.“ Takhle jsme se dohodly, z té dovolené jsem jí to zavolala a ona na to přistoupila. A protože nejsme v každodenním kontaktu, tak si jako myslím, že takhle jsme si obě řekly, že to takhle bude fungovat, že to je úplně v pohodě.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_03_07zuzanabylavkontaktu-1.mp4

Pokračovat ve čtení

09_03_06nadeschazelapodpora

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_03_06nadeschazelapodpora-1.mp4

Pokračovat ve čtení

Pro Zlatuši byl kontakt s kamarády důležitý. Vnímala, že pro některé je těžké navázat kontakt.
Tady možná narážíte na to, jestli věděli, čím procházím nebo tak. Tak ten můj mladý, ten to teda moc nevěděl. Ale jinak vím, že je to problém dost těch lidí nebo rodiny kolem toho člověka. V mé rodině to bylo takové atypické. Ale vím, že je dost problém najít tu cestu. Že jsou někdy lidi – já jsem se s tím setkala u mých kamarádek, které třeba jsme se potkaly anebo mi řekly „Pojď se mnou na kávu“ nebo „Mohly bychom jít na kávu“ a já jsem šla. Pro mě to bylo docela důležité, protože jsem měla pocit, že ještě žiju, že si dokážu dojít na kávu, že ještě můžu něco. A tady ta kamarádka třeba říká: „Někdy bychom mohly, tak zítra třeba, jo?“ A pak mi volá: „Ty, víš, já nemůžu, tak jiný den.“ Pak jsme se potkaly a ona, že někdy zajdeme, a teď mi došlo, že ona se bojí se mnou mluvit. Ona nevěděla, jak se mnou mluvit. Protože ona něco říkala, že byla u kadeřníka, a teď se zarazila, a já jí říkám: „Jako mě se nemusíš bát, víš, pro mě to není problém, já už o tom můžu mluvit, mně to nevadí.“ Protože jsou lidi, kteří, třeba moje kamarádka, která procházela touhle léčbou, tak při nějakém náznaku plakala nebo prostě se jí to dotýkalo. A vím, že tady ta kamarádka měla strach z toho, že by nevěděla, jak se se mnou má bavit, že nevěděla, čemu se má vyhnout, i když mě měla ráda. Až jsme si to takhle vysvětlily. Nebo jsem jí říkala, že se toho nemusí bát. Tak spolu chodíme si sednout nebo si povídáme a byly jsme v divadle s jejím manželem a tak různě. Ale vím, že někteří lidi z toho mají strach a pak jsou, bylo pár kategorií lidí – ta nemoc mi je tak trošku roztřídila. Někteří se báli, jak se ke mně přiblížit, a pak byla taková skupina lidí, pro které už jsem nemohla nic udělat, tak se mi vyhýbali, jako že už jsem pro ně nic, že jsem už nebyla zajímavá.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_03_05zlatusevnimalazeje-1.mp4

Pokračovat ve čtení

09_03_04prateleivanypsdeleni

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_03_04prateleivanypsdeleni-1.mp4

Pokračovat ve čtení