capr_videa

Míšu s pacientskou organizací seznámila kamarádka. .
Když jsem byla na kontrole, tak jsem si četla ten jejich bulletin a potom mě tam moje kamarádka přímo odvlekla. Říkala: „Ne, ty prostě musíš.“ Člověk si nemá s kým o té nemoci promluvit, jen s pár lidmi možná, ale potřebuje o tom mluvit, jenže má strach. Tak jsme stály už před tím barákem a ona říkala: „Ne, ty tam půjdeš.“ A já nechtěla, měla jsem strach a říkala jí, že nemůžu. „Ne, musíš to překonat, musíš o té své nemoci mluvit,“ kamarádka na to. A teda díky ní jsem to překonala. Nakonec jsem se s nimi i spřátelila a teď už s nimi spolupracuju. Mám tam i nějakou edukaci, můžu dělat přednášky. Ještě jsem teda zatím žádnou nedělala, ale už nad tím přemýšlím, že se taky na to vrhnu a budu tak nějak tímhle směrem pomáhat.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_05_01misuspacientskou.mp4

Pokračovat ve čtení

Veronice Z. chyběly informace o psychologické pomoci a pacientských organizacích, které by byly k dispozici přímo na onkologii.
Textový přepis rozhovoru:Všecko se tam týkalo vyloženě jenom té mojí léčby a tak. Ale co se týče třeba té psychologické pomoci nebo nějaké pacientské, tak to mi trošku chybělo. Třeba na chodbách kdyby byly aspoň informační letáčky, že by člověk, když tam pak čekal třeba kolikrát celé hodiny, tak by si to mohl jednak pročíst, jednak si třeba zjistit právě tu internetovou adresu nebo telefonní číslo a spojit se pomocí toho letáku s někým. Jsou tam letáky na všechno možné, na nějaké hloupé doplňky léčby, ale třeba toto mi tam chybělo. Spíš bych tam dala třeba právě takhle letáčky různých pomocných organizací. Každý by si tam mohl najít to svoje. Protože jsou samozřejmě organizace, které se zaměřují na mladší, na starší, takže by si tam každý našel to svoje. To by bylo trošku fajn.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_04_08veronicezchybely.mp4

Pokračovat ve čtení

Marie A. vyhledávala informace na internetu, ale pokaždé je konzultovala s lékařem.
Tak na internet jsem se taky dívala, ale zas že bych tomu až tak všemu věřila. Dívala jsem se tam až později, až když jsem měla tu dermatomyozitidu. Až tehdy jsem začala hledat informace. Měla jsem tento přístup, protože vím, že tehdy jsem se potěšila, že když ty uzliny jsou čisté, že je to takové dobré, ale už si nevzpomínám přesně, co jsem tam hledala. Já jsem měla ještě takové starosti tehdy – ani ne to ozařování a všecko. Hledala jsem, určitě jsem hledala. Ale vím sama, že na tom internetu někdy to tam píše někdo. Sama to vidím, že ten překlad někdy je úplně hrozný, že tam někdy je, odkud to čerpají, ty informace všecky, ale až tak stoprocentně tomu nevěřím. Spíš jsem vždycky s doktorem o tom mluvila, když jsem šla na kontrolu. Měla jsem s sebou poznámky. Vždycky jsem si něco napsala, to, co jsem chtěla vědět za to období mezi kontrolami, a já jsem se hodně ptala doktorů. Úplně nejvíc jsem čerpala informace od svých ošetřujících lékařů. O tady této nemoci hlavně od onkologa.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_04_05marievyhledavalainfo.mp4

Pokračovat ve čtení

Kamča si všechny informace vyhledávala na internetu. .
Skoro žádné informace jsem nedostávala. Nikdo mi nechtěl nic říct. To si musíte vyhledat sami a to si tak zjistíte asi, jaká je ta rakovina. Co to je a tak. Ale že by si s vámi někdo takhle sednul a v klidu něco řekl, tak to vůbec. Kde jste vyhledávala informace? Na internetu. Na internetu jsem našla, co to vlastně je, tady ten nádor, co to je šedý intrakanalikulární fibroadenom, co to znamená, když máte histologii. Co znamená, když vám vezmou biopsii. Když vám vezmou tohleto. Všechno jsem se snažila vygooglovat.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_04_06kamcasivsechnyin.mp4

Pokračovat ve čtení

Zlatuše navštívila informační centrum, kde měli různé informační brožury.
Já když jsem šla do toho velkého města, tak tam oni mají v onkologickém ústavu speciální informační centrum, kde mají místnost – je na to vyčleněná zdravotní sestra – a tam můžou pacienti přijít a prostě zeptat se na všechno, co potřebují. Navíc mají spoustu brožur tady k tomu, ať je to karcinom prsu, prostata, nebo já nevím co ještě, třeba sexuální život při rakovině. Prostě mají informace z různých oblastí, třeba co se děje při chemoterapii nebo takové věci. A aby to nemuseli vysvětlovat celé každému, tak takové základní věci se dozvíte v brožurce a můžete se zeptat třeba té sestry na něco dalšího. Ale opravdu tam přijdete, to je místnost asi jak tady, a máte tam spoustu tady té literatury nebo podkladů, které vám v té první fázi pomůžou. Dozvíte se takové základní věci, co vás třeba ještě může čekat, nebo tam byly vypsané někde i ty průvodní jevy.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_04_04zlatusenavstivila.mp4

Pokračovat ve čtení

Dagmar Š. důvěřovala lékařům a další informace nehledala.
Ne, vůbec, vůbec jsem nehledala. Mě to nějak asi ani nenapadlo. Prostě tam fungovalo něco jako důvěra a já jsem si říkala, aby mě to právě potom nepletlo. Protože člověk občas třeba slyší, jak druzí říkají: „Tohle jsem si našla na internetu.“ Já jednak internetu nevěřím, protože to jsou soukromé poznatky lidí, velice různých. Někteří přehánějí, někteří jsou prostě takoví. A říkala jsem si: „Budu já říkat pak u pana doktora, že ale tohle říkali na internetu?“ To by mi zas bylo hanba.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_04_03dagmarduverovala.mp4

Pokračovat ve čtení

Petra A. se vždy dozvěděla, co potřebovala, a vyhledávat něco navíc jí přišlo zbytečné.
Co jsem chtěla, to jsem se od nich dozvěděla. A nebyla jsem ten typ, nikdy jsem takový typ nebyla, že bych jako brouzdala na internetu a podobně, to vůbec. A neměla jsem kolem sebe nikoho – až pak se objevily Bellisky –, nikoho takového, kdo by mi nějakou pomocnou radu dal při takovýchto obtížích. Takže já jsem to, co jsem se chtěla dozvědět a týkalo se nemoci, tak to jsem řešila na onkologii a vždycky jsem se dozvěděla to, co jsem chtěla. A bylo těch informací někdy málo? Chtěla jste někdy vědět něco víc? Asi mi stačilo to, co jsem věděla. Bylo něco, co jste nechtěla vědět? Ne. Nebo co jste nechtěla mít? Ne, ne, ne, ne, ne. Chtěla jsem teda nezvracet a paní doktorce nebylo furt jasné, proč furt zvracím, ale tak to bylo prostě. Někdo se z toho musí vyzvracet a někdo něco jiného. Doporučil vám třeba někdo, kde hledat nějaké další informace, kdybyste chtěla? Vím, že mi tenkrát jednou paní doktorka právě na nějaké kontrole říkala: „Hlavně nekoukejte na internet.“ A já jí na to řekla: „Nebojte, to já koukat nebudu.“ Protože já ty negativní zprávy nepotřebuju přijímat. Takže jsem jí řekla, že se nemusí bát, že si radši vezmu knížku a budu si číst, než abych koukala na internet a zjišťovala, který druh nádoru mám. Dodneška přesně nevím, co jsem měla za druh nádoru a jaké písmenko a číslice tam jsou a co mi přesně na to dávali a jaký to bylo, to vůbec nevím a je mi to vlastně úplně jedno. Protože oni mi ti odborníci řekli: bude to takhle, takhle, tahle a uděláme s vámi tohle, tohle a tohle. A já jsem to respektovala a věděla jsem, že udělají všechno pro to, abych byla zdravá.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_04_02petraasevzdydozve.mp4

Pokračovat ve čtení

Daniele zmiňuje, že kolem rakoviny prsu existuje spoustu mýtů a pověr, ze kterých měla obavy.
Potom když už jsem se dozvěděla spoustu věcí, tak člověk nemá strach vlastně z různých představ. A mýty a pověry, co se o tom povídá, tak to spíš člověku ubližuje. Protože pak se bojí čerta, a ne skutečných věcí. Ale zase tenkrát se říkalo: „Rakovina nebolí, to nic není.“ Právě takovéto mýty a pověry nepomáhají. Nejsou pravdivé. Mě to taky ale nenapadlo, že to bude tohle.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_04_01danielezminujeze.mp4

Pokračovat ve čtení

Petra A. si po nemoci uvědomila, že jí dosavadní partnerský vztah nevyhovuje a v dobrém se s manželem rozešla.
Po nějakých 2 letech, 3 letech po nemoci jsem vlastně, my jsme se vrátili do starých kolejí. Ale já jsem doma říkala, že takhle už ne, že to nemůžou být ty starý koleje, které to byly, že potřebuju trošku jiné koleje. Ale manžel jak zjistil, že už zase funguju, tak se vrátil do těch svých a absolutně mi nechtěl jít naproti, takže začaly takové ty partnerské problémy. Až to došlo tak daleko, že jsme se teda rozešli. Já jsem se snažila opravdu nějaké 2 roky pracovat na tom, aby mi pomohl a já jemu, ale nešlo to prostě. Měli jsme za sebou hodně fází, které nás potkaly v životě, takže jsme se pak dohodli a šli od sebe. Takže jsme každý teď někde úplně jinde, máme spolu děti a tak. Jsem se rozplakala paní soudkyni, když jsme se rozváděli a ona mi říkala: „Proč se rozvádíte, vždyť se máte rádi.“ To když jsem jí právě říkala, že nikdy nepřestanu mu být vděčná za to, že se mnou tohleto celé prožil. Tak prostě teď ty cesty jsou u každého jinak a je nám teprve osmatřicet a proč si budeme kazit život a proč budeme žít nějak, když každý chceme žít nějak jinak.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_03_07petraasiponemoci.mp4

Pokračovat ve čtení

Petra onemocněním získala kamarády a naučila se žít tady a teď.
Co ti to onemocnění dalo? Dalo mi třicet kilo, mimo jiné. Kamarády, opravdové kamarády. A že je nejdůležitější fakt takové to „tady a teď“. To prožívat všechno. Jako, co bude zítra? Přejede mě auto? To mě může s rakovinou i bez ní. Že člověk by si měl fakt víc ten den užívat, nebo ten okamžik celkově. Že se u toho snažím takové to: „Jo, tak třeba si za dva roky koupíme nové auto.“ Ne. Buď si ho kup teď, anebo o něm nemluv prostě. Nebo nové boty nebo pojedeme na výlet nebo skočím padákem. Ne. Buď chci skočit, tak skočím teď (nebo až bude počasí), ale nemá cenu jakoby plánovat, co budu dělat, až budu v důchodu. Protože já nemusím být ani v důchodu a nemusí mi být nikdy ani 50. Nechci a nikdy jsem nechtěla na konci života říkat: „Co jsem měla udělat?“ Já ve svém životě jsem nikdy ničeho moc nelitovala. A o to víc si tohle uvědomuju teď, že prostě jako tady si tenhle život prožiju. V dalším si to možná nebudu pamatovat. Jestli nějaký další bude. Ale žij tady a teď.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_03_06petraonemocnenim.mp4

Pokračovat ve čtení

Ingrid je ve svém životě díky nemoci vděčnější a pokornější.
Někdo prostě hledá utěšitelství v tom léčitelství, někdo dá přednost úplně jiným věcem, nějakým meditacím. Každý hledáme tu pomocnou ruku, ale je to fakt, že každý z těch lidí hledá, kde se může uklidnit, kde najde takový ten vnitřní klid. Protože je to o tom vnitřním klidu, je to o tom, trošičku se zastavit, zamyslet, co teď dál, co teď má tu hodnotu, kterou budu momentálně řešit, aby ten život byl naplněný. A možná zní to zvláštně, že ten život od té doby prožíváme tak silně intenzivněji, že si užíváme, hrozně si ho užíváme – a je to takový svým způsobem danajský dar – ale užíváme si ho, to, že jsme museli projít tou chorobou, a užíváme si toho, že tady jsme a že tady můžeme být. A říkám, jsme vděční za každý den, za každé to ráno, a ano, samozřejmě těšíme se, co bude nebo tak, ale nějaké naše plány nějak do dálky nejsou. Spíš je v tom taková nějaká, jak bych to řekla… Jak se říká, že člověk míní a Bůh mění. Když to přijde, budu ráda. Asi tak, jako ty plány jsou samozřejmě v té hlavě, ale člověk se snaží být takový, jak bych to řekla, trošičku… Je v tom pokora, je v tom obrovská pokora, když už se něco takového stane, tak jste pokorná, něco v tom smyslu jako když někdo dostane infarkt, dostane se úplně dolů a přestane kouřit.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_03_05ingridjevesvem.mp4

Pokračovat ve čtení

Jana A. se začala na život dívat jinýma očima a radovat se z maličkostí.
Já tuhle nemoc neberu jako trest za něco. Uvědomila jsem si, že je to zdvižený prst, kterým jsem si potřebovala přehodnotit priority ve svém životě. Potřebovala jsem si přehodnotit své nastavení myšlenkové, své myšlenkové pochody, své vnímání okolí. Že to není jenom všechno o mně, ale je to o tom, jak já dokážu vnímat maličkosti, těšit se z toho každodenního života, nečekat něco extra megalomanského, velkého, ale doopravdy užívat si sluníčka, užívat si každodenních maličkostí a radovat se z toho. Nevím, jestli jsem to dostatečně dobře popsala, ale takový ten pocit, kdy máte v sobě nějakou křivdu nebo máte v sobě tu negaci, která ve vás jako kdyby přebývá nebo vás už nahlodává, je jenom o vás. Je jenom o tom, jak vy vnímáte okolí a ten okolní svět, a vlastně všechno to je o mně. A ta nemoc mně taky ukázala, že by mohlo dojít ještě k něčemu horšímu, že je načase prostě změnit své vnímání a ten svůj postoj a zamyslet se, že tady tohle je to, co mně ubírá energii, co mně ubírá to pozitivní a co mě deptá a co mě zneklidňuje. Takže když beru ten život pozitivněji, když se těším z maličkostí, když vnímám takové ty doopravdy krásy prostě toho dnešního dne, byť sem nemocná a strašně špatně snáším samotu – jsem tady od rána do večera sama, byla jsem zvyklá na spoustu lidí kolem sebe a dělá mi to problémy – tak se snažím nacházet v tom vždycky to prospěšné a dobré pro mě. Pro mě to ponaučení je, trošičku se zastavit a naučit se to vnímat jinak, než jsem byla doposud zvyklá, protože už jsem to opomíjela. Absolutně přehlížela.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_03_04janaasezacala.mp4

Pokračovat ve čtení

Veronika Z. se nerada vrací do nemocnice, kde probíhala léčba. Po každé kontrole si dopřeje malou oslavu.
Textový přepis rozhovoru: No, jako chodím tam nerada. Do té budovy. Prostě jak je to ve stejné budově, kde probíhala léčba, tak vždycky jdu s takovým tím svíravým pocitem a občas se snažím si s sebou něco vzít do čekárny, abych se tam moc nerozhlížela i po těch lidech, co třeba tam čekají. A ještě mají ty šátky a takhle, tak si vždycky člověk vzpomene na všechny ty své pocity. Takže se vždycky snažím něčím zabavit, stáhla jsem si i kvůli tomu nějakou – vždycky jsem byla odpůrce her –, tak jsem si stáhla kvůli tomu hru do mobilu a vždycky tam hraju nějakou stupidní hru, abych na to nemusela moc myslet. Nebo případně něco si čtu, ale to mně potom hodně odtrhává pozornost, když třeba někdo si tam někoho zavolá. Ta stupidní hra je většinou taková ideální varianta do čekárny. U mě asi ani ne. Většinou jsem tak nějak v klidu. Prostě věřím tomu. Já vždycky věřím, že to bude zase v pořádku, a mám jeden jediný takový rituál. Vždycky když se potom potvrdí, že to v pořádku je, tak pak vždycky ten večer – večer po té kontrole – si dám skleničku vína a v uvozovkách to jako oslavím, že je to jako zas v pořádku. A buď si dáme víno, anebo si třeba někam zajdeme na něco dobrého s manželem a takhle. Vždycky to bereme jako takové naše malé, soukromé oslavy toho, že je to jako dobré.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_03_03veronikazpopisuje.mp4

Pokračovat ve čtení

Monika C. si až po ukončení léčby začala uvědomovat čím prošla. A začala mít strach z recidivy.
Takže takhle to mám a takhle to bylo i s tou nemocí, že vlastně až bylo to nejhorší za mnou, tak teprve mi docvakávalo, že jsem si prošla peklem. V té době jsem to brala: „Prostě je to tak, je to nějaký krok na nějaké cestě, musíš ho udělat, nepřekračuj to, protože se ti to vrátí.“ A tak jsem to prostě brala. A co se teda dělo pak, když vám to docvaklo? Když mi to docvaklo? Tak jsem dostala úplně šílenou panickou hrůzu z toho, že se to vrátí. Strašně jsem chtěla dělat najednou všechno, najednou jsem hodně chodila do divadla, do kina a s kamarádkami na kafe. A úplně jsem vtom zapomněla, že vlastně nemusím nikam spěchat, že kdyby náhodou něco bylo, že mám kolem sebe lidi, kteří to hlídají. Že chodím na prohlídky, a že kdyby něco bylo, že mám toho manžela, který to poznal jednou, a tak znova by poznal, že není něco jen tak, že by byl první, který by mi řekl, kdyby měl dojem, že se mu něco nezdá. Že mě prostě střeží, že tady je. Takže teď už mám klidnější život a věnuju se zábavě a přátelům v takovém normálním slova smyslu

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_03_02monikacsechvili.mp4

Pokračovat ve čtení

Zuzce pomohla jak návštěva psycholožky, tak i změna životního stylu a pohledu na svět.
Našla jsem si psycholožku a ve chráněném prostředí jsme tohle řešily. Po té první schůzce jsem věděla, že jsem udělala dobře. Nechci říct, že by hned bylo všechno vyřešeno, ale věděla jsem, že to je to, co mi pomáhá, to, co můžu potom já sama ovlivnit. Ne hned po té první že bych to ukončila, ale ještě jsem tam párkrát šla, z toho důvodu, že jsem cítila, že mi to pomáhá. Protože i člověk, který sám pomáhá, potřebuje někdy pomoci. Takže jsem zvolila i tuto cestu. A zároveň mi pomáhal i běh. Takže ono všechno, taková ta moje poznání, přijmout to, pracovat i hýbat se, zlepšovat si tok lymfy, zdraví životní styl, dodržování toho, co jím, co piju, jakým způsobem přemýšlím, co dělám, jak mám myslet sama na sebe, žít přítomností a tím okamžikem, a nešťourat se v minulosti a nežít jenom budoucností – tohle jsou všechno věci, na které člověk, pokud se chvíli zastaví a uvažuje o nich, přemýšlí, tak na to přijde. A to jsou ty samoléčebné, samoposilující mechanismy, které máme každý v sobě. Akorát tím, jak jsme roztěkaní, tím, jak nemáme čas se zastavit, tak nad tím třeba neuvažujeme nebo nedáme tomu ten prostor.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_02_11zuzcepomohlajak.mp4

Pokračovat ve čtení

Daniele ke zvládnutí nemoci přispělo vizualizovat si, jak léčba odbourává nádor.
Vizualizovala jsem si, že v tom prsu ten nádor mizí, že mi ho tam nějací skřítkové odbourávají, nějací takoví malí horníčci, že mi tam kutají se svítilničkami a že prostě jako ten nádor odváží. A protože jsem měla tady v podpaždí už jizvu potom, jak mi vzali ty uzliny hned poprvé, tak tou jizvou že odchází ven. No, a takhle jsem to dělala, to je takový docela jakoby jednoduchý, pro někoho složitý, rituál.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_02_12danielekezvladnutine.mp4

Pokračovat ve čtení

Pavla si až po onemocnění začala uvědomovat, čím prošla, špatně se jí spí a má noční můry.
Nespavost, mám noční můry, špatně se mi spí. Zdá se mně o minulosti, Myslím si, že to je důsledek toho, že při té hlavní fázi se prostě jako zapřete a nic nevnímáte, jdete chema, 14 dní další chema, 3 týdny to prostě zvládnu. Ale potom, jak se to uvolní trošku, tak si myslím, že to podvědomí začne opravdu pracovat, začne vyplavovat to, co jste tam schovávala po tu dobu. To mě fakt teďka trápí. Ale tak, člověk prostě nějak věci prožívá a musí věřit, že to prostě odezní začas..

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_03_01pavlasiazpoonemocn.mp4

Pokračovat ve čtení

Petra A. vnímá, že těžké stavy, které s ní rodina prožila, je všechny posílily.
Takže jsem si to fakt prožila tak, že jsem hodněkrát ležela na záchodě vedle mísy, a pamatuju si opět syna, jak přišel na ten záchod: „Maminko, já bych chtěl čůrat.“ A bylo mně tak špatně, že jsem neměla ani nějak sílu mu něco říct. Odešel, přišel za půl hodinky: „Maminko, já bych furt ještě potřeboval čůrat.“ A když přišel za hodinku, tak taťka říká: „Prosím tě, jdi do vany a spláchni to, maminka tady bude asi dýl.“ Opravdu ty stavy byly takové, že ty děti se mnou prožily, i ten manžel, jako strašně kruté chvíle a strašně se osamostatnily. I když oni byli samostatní odjakživa, já jsem je k tomu vždycky vedla, ale hodně je to i posunulo, myslím, do života.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_02_10petraavnimazetezke.mp4

Pokračovat ve čtení