capr_videa

<strong>Kateřinin syn sdílel své pocity a zážitky z průběhu maminčina onemocnění. .<strong> <br> Myslím si, že dobře. Nevím, co z toho tak vybrat. Jako byly různé takové situace, které si pamatuju. Jednou ve škole měli nakreslit maminku a on se zeptal učitelky, jestli mě má nakreslit – tehdy jsem neměla vlasy – s vlasy, nebo bez, a ta učitelka řekla: „Hezké vlásky uděláme mamince, dlouhé.“ To nevím, jak dopadlo, on asi nakreslil poslušně, co řekla. A pak jsem taky zachytila jednou v zahraničí, když jsme byli, tak tam četl jeden tatínek dětem knížku, která je o tom, že babička v té rodině onemocní rakovinou a na konci té knížky umře. A syn taky chodil tam, jak to spolu poslouchali, a pak nějak jsem slyšela, že řekl tomu druhému chlapečkovi, že já mám taky rakovinu, ale že jsem se na to léčila, že je to dobré. A ten druhý chlapeček se ho po svém ptal, že on by byl hrozně smutný, kdyby jeho mamka měla rakovinu. A syn říkal, že on taky z toho byl smutný, a tak o tom tak jako mluvili normálně. Ten tatínek mně pak říkal, že vlastně si nebyl jistý, jestli syn ví přesně tu diagnózu. Ale tak to byl takový moment, oni si tak chlapečci o tom popovídali, že takhle to je, To mně se zdálo docela dobré, normální. Snažím se, když o tom mluvím třeba s někým a syn u toho je, tak samo sebou se to tomu přizpůsobuje, ale nevyhýbám se tomu, aby to nebylo jako něco, o čem se nemluví, co se nahlas neřekne. To ne.

Kateřinin syn sdílel své pocity a zážitky z průběhu maminčina onemocnění. .
Myslím si, že dobře. Nevím, co z toho tak vybrat. Jako byly různé takové situace, které si pamatuju. Jednou ve škole měli nakreslit maminku a on se zeptal učitelky, jestli mě má nakreslit – tehdy jsem neměla vlasy – s vlasy, nebo bez, a ta učitelka řekla: „Hezké vlásky uděláme mamince, dlouhé.“ To nevím, jak dopadlo, on asi nakreslil poslušně, co řekla. A pak jsem taky zachytila jednou v zahraničí, když jsme byli, tak tam četl jeden tatínek dětem knížku, která je o tom, že babička v té rodině onemocní rakovinou a na konci té knížky umře. A syn taky chodil tam, jak to spolu poslouchali, a pak nějak jsem slyšela, že řekl tomu druhému chlapečkovi, že já mám taky rakovinu, ale že jsem se na to léčila, že je to dobré. A ten druhý chlapeček se ho po svém ptal, že on by byl hrozně smutný, kdyby jeho mamka měla rakovinu. A syn říkal, že on taky z toho byl smutný, a tak o tom tak jako mluvili normálně. Ten tatínek mně pak říkal, že vlastně si nebyl jistý, jestli syn ví přesně tu diagnózu. Ale tak to byl takový moment, oni si tak chlapečci o tom popovídali, že takhle to je, To mně se zdálo docela dobré, normální. Snažím se, když o tom mluvím třeba s někým a syn u toho je, tak samo sebou se to tomu přizpůsobuje, ale nevyhýbám se tomu, aby to nebylo jako něco, o čem se nemluví, co se nahlas neřekne. To ne.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_02_19synkaterinysdilelsve.mp4

Pokračovat ve čtení

09_02_19synkaterinysdilelsve(1)

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_02_19synkaterinysdilelsve1.mp4

Pokračovat ve čtení

Jana A. našla elegantní řešení pro své potřeby být sama a zároveň v kontaktu s dětmi
Pak jsem byla i sama na sebe naštvaná a pak i na ně. „Vy za mnou ani nepřijdete, vy mně ani pusu nedáte. Já jsem vám úplně ukradená.“ Tak jsem občas projevovala takový jako kdyby vztek. Říkám: „Tak to teda ne.“ A pak jsem si uvědomila: „Aha, ale já zavírám vlastně dveře.“ Takže jsme se domluvili, že když budou dveře otevřené, tak to znamená, že kdykoliv můžou přijít. Protože oni taky neuměli pracovat s tou informací. Oni taky žili v domnění: „Aha, maminka odpočívá, tak ji necháme. Nebudeme ji otravovat.“ Byli zvyklí, že za mnou chodili pořád, a najednou to bylo pro ně něco jiného, ale krásně to respektovali, snažili se to dodržovat. A na jednu stranu mně to strašně vadilo, pobuřovalo, že prostě nemám to objetí, nemám to švitoření jejich, ty diskuse a ty rozhovory. Tak jsme se pak domluvili, že budou dveře otevřené, když se budu cítit, a to bude znamenat, že kdykoliv za mnou můžou přijít, a že když půjdou ráno do školy, tak přijdou, dají mi tu pusu. Když přijdou, i kdybych spala, tak můžou tam kdykoliv za mnou přijít. A pak ten pocit najednou zmizel. Najednou se to vrátilo jako kdyby a dětem, si myslím, že už to přijde úplně normální.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_02_18janaanaslaelegantni.mp4

Pokračovat ve čtení

Dcera Lucie se začala o onemocnění zajímat až o několik let později.
Já jsem si myslela, že dvouleté dítě to nemůže nijak vnímat, když se o tom před ním bavit nebudeme. A v podstatě řeknete si: „Ježišmarja, dvouleté dítě, co mu budu vykládat.“ Ale s odstupem času, hlavně teďka, jednak samozřejmě ona má strach, co přijde s druhým dítětem, to je normální, ale se mě samozřejmě i ptá, z čeho budu to miminko krmit. Začala mít obrovský strach z lékařů. Když jsem se jí nedávno zeptala: „A proč ten strach jakoby máš? Nebo proč vůbec?“ (Protože ona naštěstí teda není nemocná, my vůbec nechodíme k doktorovi, kromě zubaře. A u zubaře, to je fakt hodně náročné ji tam dostat a vysvětlit jí, že jí opravdu nic neprovedou, že jí nevypíchnou oči, jak si pořád myslí, jako že jí provrtá oči zubařka vrtačkou a podobně. Má úplně šílené věci.) Tak ona mi fakt jako řekla: „Mami, to je prostě kvůli tomu, že oni ti ublížili.“ A já říkám: „Mně ale neublížili, oni mi pomohli. Oni mně zachránili život.“ Ale ona, i když jí je teďka 4 a půl, tak pořád nechápe slovo smrt. Já jí to nevysvětlím. Zrovna včera jsme se o tom bavili spolu, protože mi říká: „Mami, ty máš pořád tak krátké vlasy.“ A já říkám: „A ty si pamatuješ, že jsem měla dlouhé?“ A ona mi řekne: „Jo, ty jsi měla hodně dlouhé vlasy.“ A já říkám: „Pamatuješ se na období, kdy jsem neměla žádné?“ „Ne.“ A já říkám: „Aha, takže ty si pamatuješ na období, kdy jsem měla dlouhé, a teďka.“ A prostě to bere všechno jako špatně. Že to bylo špatné. Proto ani třeba nechce chodit ke kadeřnici, bojí se, že ji ostříhá. Spoustu věcí je, že si říkám: „Ty jo, ona má v sobě takové bloky.“ A snažíme se pořád jí vysvětlovat, že ti lékaři nám pomáhají, že to je prostě pro dobro všeho. Jako je to hodně těžké. Muselo to pro ni být hodně těžké.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_02_17dceraluciesejipta.mp4

Pokračovat ve čtení

Starší syn Daniele nedal emoce najevo, ale velmi jí během onemocnění pomáhal.
Ten starší syn, tomu bylo přes 20, tak on je takový introvert, ten třeba ani o tom, když jsem se s jeho otcem rozváděla a takové, nikdy o tom nemluvil nebo se nevyptával a tak. Ten je takový pořád, je strašně obětavý a pro rodinu. Nemluví o tom tolik, takže ten jenom řekl: „Matko (tenkrát mi říkal matko, dneska mi říká maminko nebo mamko a všelijak, ale v pubertě mi tak říkal), matko, to bude dobré.“ A to, co vlastně prožíval v sobě, tak to nikdy nedává najevo. A ten druhý, ten byl malý poměrně ještě, tak ten to spíš asi probíral ve škole se spolužáky, protože pak přišel s tím, že teda ta maminka to má taky a tak. Každý nějak tak po svém, no.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_02_16starsisyndanielenedal.mp4

Pokračovat ve čtení

Kačka vše dětem sdělila během společného filmového večera.
Přemýšlela jsem, to prvotní úplně bylo, jak to řeknu dětem, protože prostě co by si beze mě počaly. Dceři jsem to řekla hned, protože ta je velká. Myslím si, že ona odešla do svého pokoje, kde asi teda pustila nějakou slzu, ale za chvíli tady na mě vykoukla a říká: „Mami, to bude dobré, koukala jsem na internet, ty máš to a to, to bude dobré.“ Ale u syna jsem přemýšlela asi týden, jak mu to říct, a řešila jsem, jestli mu to říct, nebo tajit. Říkám si: „Chemoterapie mít nebudu, tak plešatá nebudu, to zazdím prostě.“ Ale přišla jsem na to, že nemá smysl dětem lhát, že by to stejně poznaly, takže jsem taky šla s pravdou ven, a ten to nesl hodně špatně. Mně bylo líto, jak on je z toho špatný, než spíš jako nějaká moje sebelítost. Udělali jsme si takový hezký večer s oběma, filmový večer, spoustu dobrot, to je nejlepší, leželi jsme tady u nás v posteli, a tak jsme si o tom povyprávěli, že mám nádor – tak nádor, rakovina. „Ty umřeš?“ „Ne, neumřu, já ne.“ No, a tak jsem mu to vysvětlila, že nemám tak ošklivý nádor, abych umírala, a že to všechno společně zvládneme, že mi bude muset pomáhat, a že když budeme spolu, tak všechno bude v pohodě.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_02_15kackavsedetemsdelila.mp4

Pokračovat ve čtení

Petra A. s dětmi jednala na rovinu.
Říkám jim: „Ne že budete blbě koukat na tu paní, nemá vlasy.“ „Proč nemá vlasy?“ „No, protože je nemocná jako já, už akorát má tu léčbu.“ A tak jsem se jim to snažila vysvětlit, dcera je taková, že vždycky od malička poslouchá, poslouchá, poslouchá, vezme si z toho své a pak teprve reaguje. Syn je asi po mně takový, že neustále všechno komentuje a chce to vysvětlit okamžitě. A seděli jsme na té chodbě a říkám jim, že musím taky podstoupit takovou léčbu. Vlastně se mi to hodilo, že tam se mnou ležela ta paní, která neměla ty vlasy. Takže jsem začala povídat o tom, že taky musím podstoupit tu léčbu, že taky nebudu mít vlasy, ale že to určitě zvládneme. A syn, v těch devíti letech, se na mě koukl a říká mi: „Mami, ale já tě nechci bez vlasů.“ Manžel seděl, byl ticho, dcera taky a teď jsem si říkala: „No, tak co, já tady nebudu nic okecávat.“ Vždycky jsme jednali s nimi na rovinu, vždycky jsem jim říkala, co budu dělat. „No, ale když se nebudu léčit a nebudu teda plešatá a nebudu bojovat, tak umřu.“ Takže bylo ticho a asi za 2 minuty se na mě koukl a říká mi: „Tak já to nějak vydržím, když to teda přežiješ.“ Tak jo. Šli jsme do toho pokoje, furt pozoroval tu paní a pak mi říká: „A tak to bude snad dobré, mami.“ Což jsme jako dlouho zkousávali, ale strašně mi to ukazovalo, jak ty děti to přijímaly, to celý, to, co se začalo dít. Začala jsem jim pak doma, když jsem přijela po té druhé operaci, začala jsem jim teda vysvětlovat, co mi je, že to ta rakovina je a že musím bojovat. Začali oba plakat, vzpomněli si na svoji prababičku. Takže jsem jim vysvětlila, že babička měla úplně jiný druh rakoviny, a prostě jsem jim to, myslím si, že dobře vysvětlila, že to pobrali a řekli: „Ano maminko, my to zvládneme, budeme tady spolu a zvládneme to.“

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_02_14petraajednalasdetmi.mp4

Pokračovat ve čtení

Rodina Zuzanina manžela se od ní po léčbě odvrátila, nevydržela stres s nemocí spojený.
Já osobně si myslím, že pro mého muže a pro rodinu mého muže jsem se změnila tak, že se mnou nechtěli dál žít, prostě nechtěli už dál tohle jako kdyby zažívat. Takhle si to vysvětluju, nedokážu si vysvětlit to, co se pak stalo. Že prostě nechtějí ten stres, který pramení z každé další kontroly. Jakoby já jsem takhle nikdy neuvažovala, ale třeba někdo mi řekl, že vlastně mám vždycky život jenom na půl roku, než bude další kontrola, a pak nevím, co bude, a že prostě oni během léčby určitě dělali maximum, co mohli, ale pak dál už nechtěli. A myslím si, že si asi mysleli, že se to přenese i na mé 2 děti a že je to pro ně škodlivé, to takhle jako mít v životě. A takže teďka vlastně, co jsem rozvedená, tak oni se mnou přestali komunikovat a vůbec se nestarají, jak mi je, jestli mi něco je, jestli něco nepotřebuju, vůbec. A i ten můj odchod udělali tak, že vlastně já ani nechci s nimi o tom už nikdy mluvit, ani dát najevo, že mi něco chybí, že něco potřebuju nebo že mě něco trápí. Tak to byla jako kdyby zásadní ráda a myslím si, že ti mí přátele, co jsem měla předtím, tak mi zůstali.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_02_13rodinamanzelazuzanyse.mp4

Pokračovat ve čtení

Jana H. přiměla svého bratra dojít si na genetické testy.strong>
Pak šlo o to, jak to říct bráchovi, to jsme tam taky šli prostě jeden den odpoledne. Jsme si nejdřív se švagrovou řekli: „Budete doma?“ „Jo, budeme.“ Tak jsme přišli a já říkám: „Musím vám něco říct.“ A bráchova první reakce byla: „Ty jsi těhotná, že?“ Já říkám: „No, nejsem.“ Tak jsem to řekla, a můj brácha je takový taky introvert trochu, takže to nedával prvně najevo, ale viděla jsem, jak ho to strašně sebralo. Takže bylo to takové i pro ně náročné se s tím smířit, když jsem to řekla, protože jsem ještě nevěděla genetiku. Řekla jsem, že půjdu na genetické vyšetření, že vlastně i pro ně to může být riziko. A můj brácha řekl: „Ne, to nemůže být. Já přece nemůžu mít rakovinu prsu.“ Já mu ale řekla: „Zaprvé, můžeš mít, ale není tam jenom rakovina prsu, jsou to i další následné nemoci.“ Jako třeba slinivka a tady tohle. Takže to teda jsem mu musela trošku jinak vysvětlit, že se to týká i jeho, trošku více než jenom tak, že jsem já nemocná. Tak jsem byla ráda, že genetika pak dopadla dobře. Že vlastně tam žádné pro ně velké riziko není.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_02_12janahprimelasveho.mp4

Pokračovat ve čtení

09_02_11udrzetchoddomacnosti

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_02_11udrzetchoddomacnosti.mp4

Pokračovat ve čtení

Libuše ocenila soucit a péči, kterou jí rodina poskytovala.
Sestra, ta se samozřejmě – protože já jsem nejmladší – taky vyděsila, ale když mě slyšeli, ten můj optimismus, tak myslím si, že jsem je uklidnila. U sestry jsem byla hned to léto, ona bydlí v jižních Čechách, je tam krásná příroda, tak jsem u ní byla. Já k ní jezdím každý rok. A tak to brali, no, připravovali se, jestli nebudu muset mít nějakou dietu, nebo jak to bude a co. A tak když mě viděli, tak to prostě taky tak vzali. Stalo se, stalo se. Taky švagr byl bezvadný, protože to ještě občas jsem si ráda tu epitézu odkládala, bylo to dost brzy, a říkám mu: „Nebude ti vadit, když tu nebudu s ní chodit?“ A on mi řekl: „Proboha tě prosím, stačí, co tě postihlo, a ještě si budeme dělat s tímhletím starosti.“ Takže byl taky takový. Jako všichni se mnou cítili a bylo to fajn.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_02_10libuseocenila.mp4

Pokračovat ve čtení

Rodiče Veroniky svou dceru doprovázeli do nemocnice a podporovali ji v průběhu léčby.
Já si myslím, že nejvíc to vnímá můj tatínek, jelikož si to prožil se svojí maminkou, on s ní i na ty kontroly a na ty chemoterapie jezdil, takže to prostředí nemocnice prostě nedává úplně nejvíc z celé rodiny. Čeká na nás v parku, zahřívá auto, aby nám tam pak nebyla zima, ale prostě do nemocnice jde na chvilku, pak to už nedává. Takže ten to vnímá nejvíc. Mamča, ta je mi oporou u všeho, ta u mě stojí celou dobu, i co se týkalo chemošky, anebo jenom kontroly. Jezdí tam se mnou. Ale ani radši nechci vědět, co u nás doma probíhalo v době mé léčby a mých chemošek. To pro ně muselo být strašně náročné.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_02_09rodiceveronikysvou.mp4

Pokračovat ve čtení

Díky pomoci rodiny Hana B. nepociťovala tak velký dopad nemoci na chod domácnosti.
Samozřejmě ty začátky byly takové, jakoby ta slovní podpora: „Neboj, bude to dobré.“ A to vám řekne každý, nikdo vám neřekne: „Zítra umřeš.“ Ale jako teď je to hlavně o těch dětech. Že opravdu nám prostě pomáhají s těmi dětmi. Že se mně holky třeba nabídnou: „My ti přijdeme domů poklidit.“ Když mně třeba nebylo dobře. Teď ne, teď už je to v pohodě, ale v létě – tchyně přijde, umyje okna. Taková ta pomoc spíš, aby nějak nám to nezasáhlo chod domácnosti. Aby to prostě všechno bylo tak, jak to bylo předtím. Když jsem třeba unavená, tak si vezmou holky na spaní. Abych se vyspala, abych k nim nemusela vstávat. Nebo abychom si udělali spolu hezký večer s manželem, že si fakt povykládáme, posedíme, že máme klid. Jako taková pomoc, no. Nakoupí mi třeba v krajském městě, abych já nemusela nikde jezdit na nákupy. Myslím si, že se starají ještě víc, než je třeba. Já bych to i sama zvládla, ale když mně tu pomoc nabízí. Pořád jsem to nechtěla, nechtěla, nechtěla, a pak jsem si říkala: „Proč ne, no.“ Oni budou sami rádi, když nám pomůžou nebo pro nás něco udělají. Ale hodně teda ty děti, no. Ty chemoterapie teďka i po tom týdnu, to je prostě i o tom hlídání. Že se pořád musí někdo shánět, kdo vyzvedne ze školky, kdo pohlídá doma tu maličkou. Teď ona taky s ledaským nechce být, protože není zvyklá.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_02_08dikypomocirodinyhana.mp4

Pokračovat ve čtení

Ingrid našla v mamince během nemoci podporu.
Maminka, maminka když se to dozvěděla – to už jsem byla teda v léčbě –, tak byla z toho hrozně špatná. Samozřejmě mi nadala, proč jsem jí neřekla, když jsem byla na operaci, ale já jsem ji nechtěla zatěžovat. Nadala mi v dobrým, protože byla hrozně ohleduplná, měla jsem hrozně hodnou, milující maminku. Prostě najednou jsem byla to dítě, které je i v tomhle věku nutné opečovávat, a já jsem vždycky říkala, když maminka byla nemocná: „Mami, ty tady musíš být, protože kdo mě bude takhle dochovávat, takhle by to nešlo.“ Takže maminky, zlaté maminky, takové ty správné maminky prostě jsou maminkami vždycky, a najednou má před sebou nemocné, bolavé dítě, tak co to s takovou maminkou může udělat.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_02_06ingridnaslavmamince.mp4

Pokračovat ve čtení

Pro Kámu bylo náročné to říci rodině, ale komunikovala s nimi otevřeně. .
No, tak jakože nejhorší to bylo asi říct rodičům, mám takový pocit, v ten okamžik. Takže tam jsem došla takovým stylem, že jsem na ně byla skoro, mám pocit až taková ošklivá jako. Ne, no ošklivá, jakože jsem jim to řekla a hned vzápětí jsem jim řekla, ať se neopovažují brečet, jo. Tak jak jsem řekla manželovi, že prostě brečet tady budu já a oni mě budou utěšovat, jo. Takže jsem jim trošku vzala možná vítr z plachet. Samozřejmě asi, když jsem odešla, tak to asi trošku s nimi zamávalo. I když mám pocit, že možná s nimi ještě víc zamávalo, když jsem tam přišla poprvé bez vlasů. Když maminka je taková, ta to unese, ale tatínek, i když se zdá takový jako tvrďák, tak vždycky jsem jeho holčička, že jo. A teďka mě uviděl bez těch vlasů, tak chudák jako že šel pryč. Nemohl to vydýchat, ale jako dobré. Zakázala jsem jim takové to ptaní: „A jak ti je? A bolí tě něco?“ To jsem zakázala tak všeobecně. Myslím, že to moc lidí nemá rádo, když přijdete a teďka všichni: „A jak ti je? A bolí tě něco?“ To, myslím si, že je spíš lepší se s tím člověkem prostě bavit normálně, pokud se chcete teda na něco zeptat, tak se zeptejte, ale nijak to zbytečně neprožívat. Říkám, ty rodiče byli asi, asi nejhorší, mám takový pocit, jo. Samozřejmě jsem to volala manželovi, tak jako nevím, jak se pak tvářil, po telefonu se to možná někdy říká líp než osobně, ale ti rodiče to asi vždycky hůř nesou, že jo.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_02_07kamasesvourodinou.mp4

Pokračovat ve čtení

Maria o své nemoci s příbuznými nechtěla mluvit. Recidiva pak byl pro rodinu šok.
Byl někdo u toho s vámi, když vám to znova říkali? Já takové věci radši chci dělat sama. Samozřejmě, když jsem to řekla doma, tak nikdo tomu nevěřil. Nemohla jsem to říci ani svojí mamince, protože ta by začala tolik brečet. Jak jsem byla v nemocnici právě po té operaci prsu, ona říkala: „Co ti vůbec je?“ Já povídám: „Ale nic, něco mám na ruce.“ Já jsem jí to nemohla říci, protože ona by byla hysterická a mě by to ještě víc zdeprimovalo. Neřekla jsem to a nechtěla jsem se ani svěřovat. Nevěřila tomu ani sestra. Nikdo nechtěl věřit, protože si mysleli, že jsem vyléčená, že jsem z toho, byla jsem pohodová, všechno. A najednou buch – a zas taková.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_02_05mariaosvenemoci.mp4

Pokračovat ve čtení

Jana B. dlouhou dobu své onemocnění před rodiči tajila, oznámila jim to a až když měla chemoterapie.
Bála jsem se to říct mamince. Teda musím říct, že maminka je vystrašená, jak nás nemá u sebe. Přestala mít kontrolu nad naším životem v podstatě a má strach z toho, co s námi bude. Takže jsem se bála říct to mamince. Dozvěděla se to v podstatě až ve chvíli, kdy nebylo zbytí, což bylo ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že budu mít chemoterapii. Říkala jsem si: „To, že jsem plešatá, už opravdu nepřehlídne.“ Paradoxní bylo, že tenkrát přijeli na pohřeb tchána, moje maminka s tatínkem, a já jsem měla pár dní po operaci. Bolela mě ruka z toho, že jsem nějak měla tu sentinelovou uzlinu pryč. Moje maminka mě za tu ruku držela, a já jsem jí nemohla říct, ať mě za ni nedrží, že mě to prostě bolí, že to mam celé tak nějak jako namožené, protože jsem neměla z čeho to mít namožené. Takže tenkrát to bylo takové jedno velké divadýlko v podstatě, aby teda něco nezjistili, protože jsem si myslela, že jim to nebudu muset nějak extra říkat. A dozvěděli se to vlastně nějaký měsíc, cirka měsíc a půl poté, co už jsem byla odoperovaná, tak se dozvěděli, že jsem měla rakovinu. Prezentovali jsme to tím stylem, že rakovina tady byla, ale už je po operaci, už je pryč, a teď snižujeme riziko toho, že se to vrátí.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_02_04janadlouhoudobusve.mp4

Pokračovat ve čtení

Naďa nechtěla rodinu stresovat, dokud nebude diagnóza potvrzená.
Původně jsem to neplánovala. Původně jsem si říkala, až když se to potvrdí, že to řeknu blízkým, protože přece jenom ségra i taťka můj tak přišli o manželku a maminku taky. Tak jsem říkala: „No, to jim nemůžu říct, že to mám taky.“ To je vlastně hlavní důvod, proč jsem brečela na té dovolené v té čekárně. Že jako jak já jim to řeknu, jo. Prostě, první představa je přece jenom, i když to nebylo oficiálně potvrzené ještě. Tak jsem to vzala za potvrzené asi nějakým způsobem. A opravdu jsem plakala jenom tam a pak už to potvrzování mě vůbec netrápilo, už jsem s tím byla asi smířená. Ten proces smíření byl hrozně rychlý, jenom v té čekárně na dovolené. Říkala jsem si: „No, a teďka jsem z toho hrozně nešťastná, že oni už přišli o tu mámu. A měli by přijít ještě o mě.“ Přišlo mně to hrozně nespravedlivé. A v tu chvilku to bylo to, co jsem tam obrečela. Vlastně ani mně to nepřišlo, že já tady nebudu, to mě nikdy netrápilo. Vždycky mě trápilo, že když já tady nebudu, tak hlavně pro ty ostatní. Takže jsem se rozhodla, že jim to neřeknu, dokud to nebude potvrzené.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_02_03nadanechtelarodinu.mp4

Pokračovat ve čtení

Se Žofkou byl u sdělení výsledků manžel. Nerozuměla přístupu rodičů, kteří se ji snažili uklidnit.
Věděl to už manžel, protože ten se mnou byl v čekárně. A pak jsem to volala mámě. Moji rodiče věděli, že se něco děje, že vlastně jsem byla na nějaké biopsii a že si jdu pro výsledky. Ale štval mě už takový ten jejich přístup „To nic nebude, to bude dobré“. A tím pádem jsem si říkala: „Vlastně, a co když ne? Co když to dobré nebude, že jo.“ Tak to vím, že jsem mámě tehdy volala a říkala jsem: „No, já fakt mam rakovinu. Vy si tady myslíte, že ne, ale já ji fakt mám.“ Takhle to bylo, což je jako fakt divné, ale bylo to tak.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_02_01zofkanechapalapristup.mp4

Pokračovat ve čtení

09_02_02misadiagnozusdělila

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_02_02misadiagnozusdělila.mp4

Pokračovat ve čtení

8. stránka z celkem 17« První «...6 789 10...»Poslední »

Novinky

Pracujete jako psychoterapeut?

Přihlašte se na první online workshop na téma stárnoucí populace

Hovory o zdraví v pořadu rádia Proglas!

Zkušenosti rodičů dětí s epilepsií

Začínáme nové téma! Sluchová vada u dětí