capr_videa

<strong>Jana B. obdivuje, jak její muž vše zvládl i přes úmrtí jeho otce. <strong> <br> Bála jsem se o něj, aby to psychicky zvládl, protože maminka jeho, ta umřela už před 5 lety. Nebo 6. A tatínek byl ten rodič, který mu zůstal, a v tu chvíli na tom byl opravdu, opravdu zle. A já se bála, jak vezme to, že mám ne stejnou, ale obdobnou diagnózu. Takže tohohle jsem se bála, aby on to zvládl v tu chvíli. Ale musím říct, že to zvládl teda perfektně. Nevím, jestli jenom přede mnou, ale zvládl. A i přesto, že teda tchán 4 dny před mojí operací zemřel, tak manžel úplně neuvěřitelně mě podržel celou tu dobu. Přestože v tu chvíli jsem si připadala, že já bych měla být ten, kdo tam je pro toho druhého, tak to bylo trošku jinak všechno.

Jana B. obdivuje, jak její muž vše zvládl i přes úmrtí jeho otce.
Bála jsem se o něj, aby to psychicky zvládl, protože maminka jeho, ta umřela už před 5 lety. Nebo 6. A tatínek byl ten rodič, který mu zůstal, a v tu chvíli na tom byl opravdu, opravdu zle. A já se bála, jak vezme to, že mám ne stejnou, ale obdobnou diagnózu. Takže tohohle jsem se bála, aby on to zvládl v tu chvíli. Ale musím říct, že to zvládl teda perfektně. Nevím, jestli jenom přede mnou, ale zvládl. A i přesto, že teda tchán 4 dny před mojí operací zemřel, tak manžel úplně neuvěřitelně mě podržel celou tu dobu. Přestože v tu chvíli jsem si připadala, že já bych měla být ten, kdo tam je pro toho druhého, tak to bylo trošku jinak všechno.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_04_06janabobdivujejak.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong>Moniku C. manžel podporoval, a když přišla o vlasy, sám pak přišel v šátku. <strong> <br> No, manžel, to je můj anděl, to je můj anděl, protože ten to vlastně se mnou prožil úplně všechno nejvíc, nejvíc. Děti si měly svoje životy, svoji školu, svoje kroužky, ale manžel to jakoby prožíval se mnou nejvíc. A viděl mě tady, když jsem, to tak řeknu tvrdě, ale trpěla, protože byly chvíle, kdy opravdu ty bolesti byly úplně šílené. Šílené v tom smyslu, že nevíte, co máte dělat, nemáte si, jak pomoct, léky nepomáhají, nic nepomáhá. Takže byl tady, byl tady a byl tady a nelitoval mě, což bylo úplně nejlepší. Bral to, bral mě prostě, tak jak to je. Když jsem se nechala ostříhat, protože už mi teda vypadly vlasy, tak se synem, s tím nejmladším, udělali takové gesto, že oba přišli v šátku, takže jsme chodili všichni 3 v šátku, což bylo takové pěkné, že to neupozorňovalo na mě. V té době, vlastně to bylo po první chemoterapii, jsem ještě měla obočí i řasy, takže to nebyla taková hrůza, nebylo to tak vidět. Ale s každou další chemoterapií bylo víc vidět, že prostě nemocná jsem já, že už to není jenom móda, ten šátek. Ale prostě byl tady a podporoval mě, pomáhal, s čím se dalo. Pro mě byl asi v té době nejdůležitější osoba, záchytný bod, prostě podpora. A hrozně si ho vážím za to, že neměl srdceryvné scény přede mnou. Až jsem ho někdy obdivovala. Nevím, jestli někdy brečel, ale ne přede mnou, nedělal to přede mnou, nechával si to nějak asi pro sebe, mluvil se mnou, hodně se mnou mluvil, byl tady, takže to je nejdůležitější osoba.

Moniku C. manžel podporoval, a když přišla o vlasy, sám pak přišel v šátku.
No, manžel, to je můj anděl, to je můj anděl, protože ten to vlastně se mnou prožil úplně všechno nejvíc, nejvíc. Děti si měly svoje životy, svoji školu, svoje kroužky, ale manžel to jakoby prožíval se mnou nejvíc. A viděl mě tady, když jsem, to tak řeknu tvrdě, ale trpěla, protože byly chvíle, kdy opravdu ty bolesti byly úplně šílené. Šílené v tom smyslu, že nevíte, co máte dělat, nemáte si, jak pomoct, léky nepomáhají, nic nepomáhá. Takže byl tady, byl tady a byl tady a nelitoval mě, což bylo úplně nejlepší. Bral to, bral mě prostě, tak jak to je. Když jsem se nechala ostříhat, protože už mi teda vypadly vlasy, tak se synem, s tím nejmladším, udělali takové gesto, že oba přišli v šátku, takže jsme chodili všichni 3 v šátku, což bylo takové pěkné, že to neupozorňovalo na mě. V té době, vlastně to bylo po první chemoterapii, jsem ještě měla obočí i řasy, takže to nebyla taková hrůza, nebylo to tak vidět. Ale s každou další chemoterapií bylo víc vidět, že prostě nemocná jsem já, že už to není jenom móda, ten šátek. Ale prostě byl tady a podporoval mě, pomáhal, s čím se dalo. Pro mě byl asi v té době nejdůležitější osoba, záchytný bod, prostě podpora. A hrozně si ho vážím za to, že neměl srdceryvné scény přede mnou. Až jsem ho někdy obdivovala. Nevím, jestli někdy brečel, ale ne přede mnou, nedělal to přede mnou, nechával si to nějak asi pro sebe, mluvil se mnou, hodně se mnou mluvil, byl tady, takže to je nejdůležitější osoba.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_04_07monikucmanzel.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong>Ingrid ocenila, že jí partner stál po celou nemoc po boku. <strong> <br> Bylo to spíš o tom ohledu, o tom, že mě pochopil a celou dobu mně doopravdy stál po boku. A to jsou momenty, které ženská, když se podívá do zrcadla – ty vlasy nemá a teď prostě vypadá, je nateklá, napuchlá –, a vidí úplně cizí, šílenou tvář. A říkáte si: „Ježíši Kriste, jak vůbec se mnou může být.“ Doopravdy, někdy jsou to takové stavy, kdy jste protivná sama sobě, to už je jako na otázku spíš psychologickou, že ten problém je. A řešíte to v sobě, ale vidíte tu laskavou ruku a přitulí se, pomazlí se. Nebyl problém vůbec v ničem, že bych mu byla nějak odporná, necítila jsem to. Je hrozně důležité, že ten partner vám tu pomocnou ruku podá a řekne: „Jsem tady, jsem pro tebe.“ On si taky řešil svoje, já jsem si řešila svoje, ale byli jsme spolu. Já si myslím, že díky němu jsem to taky takhle vydržela a zvládla, i když problémy samozřejmě byli. Ale víte, on mě na tu chemoterapii vozil, on mě zase odvážel, protože má rodiče zrovna v tom místě a vždycky si našel ten čas. Klobouk dolů před tím chlapem a před všemi, kteří té ženské takhle pomůžou a neopustí ji v té těžké chvíli, protože to se může stát. Ono je to těžko, mně se to nestalo, ale jsou muži, kteří ženy vlastně opouští. Nevím, jestli je to povrchní potom ten vztah nebo jestli ten chlap má strach nebo to nechce slyšet nebo už to někde zažil a nechce to znovu, nevím. A moje děti se ho ptaly, jestli umřu. Protože dítě to bere tak, že se něco stalo, slyší slovo rakovina a má to maminka. Takže se ptaly, přesně, jestli umřu. A partner jim říká: „No, tak asi někdy jo, ale teď ne asi.“ Tímhle stylem. Ale ne, samozřejmě si s nimi i povykládal.

Ingrid ocenila, že jí partner stál po celou nemoc po boku.
Bylo to spíš o tom ohledu, o tom, že mě pochopil a celou dobu mně doopravdy stál po boku. A to jsou momenty, které ženská, když se podívá do zrcadla – ty vlasy nemá a teď prostě vypadá, je nateklá, napuchlá –, a vidí úplně cizí, šílenou tvář. A říkáte si: „Ježíši Kriste, jak vůbec se mnou může být.“ Doopravdy, někdy jsou to takové stavy, kdy jste protivná sama sobě, to už je jako na otázku spíš psychologickou, že ten problém je. A řešíte to v sobě, ale vidíte tu laskavou ruku a přitulí se, pomazlí se. Nebyl problém vůbec v ničem, že bych mu byla nějak odporná, necítila jsem to. Je hrozně důležité, že ten partner vám tu pomocnou ruku podá a řekne: „Jsem tady, jsem pro tebe.“ On si taky řešil svoje, já jsem si řešila svoje, ale byli jsme spolu. Já si myslím, že díky němu jsem to taky takhle vydržela a zvládla, i když problémy samozřejmě byli. Ale víte, on mě na tu chemoterapii vozil, on mě zase odvážel, protože má rodiče zrovna v tom místě a vždycky si našel ten čas. Klobouk dolů před tím chlapem a před všemi, kteří té ženské takhle pomůžou a neopustí ji v té těžké chvíli, protože to se může stát. Ono je to těžko, mně se to nestalo, ale jsou muži, kteří ženy vlastně opouští. Nevím, jestli je to povrchní potom ten vztah nebo jestli ten chlap má strach nebo to nechce slyšet nebo už to někde zažil a nechce to znovu, nevím. A moje děti se ho ptaly, jestli umřu. Protože dítě to bere tak, že se něco stalo, slyší slovo rakovina a má to maminka. Takže se ptaly, přesně, jestli umřu. A partner jim říká: „No, tak asi někdy jo, ale teď ne asi.“ Tímhle stylem. Ale ne, samozřejmě si s nimi i povykládal.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_04_05ingridocenilazejipartner.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong>Manžel Marie A. se o její nemoci nechtěl bavit. Měla pocit, že si neuvědomoval závažnost onemocnění. <strong> <br> On to tak strašně zlehčoval. A já to tak necítila. Já jsem cítila, že jsem vážně nemocná, a mně přišlo, jako kdyby vůbec mu to nedocvaklo, že ta nemoc je taková vážná. Že může skončit fatálně. Že to může skončit velice špatně. Ale myslím si, že u něho to byl strach. Že on se bál o té nemoci mluvit. On o žádné nemoci nechce mluvit. On ani tu svoji nemoc nevnímal tak, že by chtěl se o tom s někým pobavit. Já jsem úplně přesně opačná, čekala jsem právě, že si o tom budeme třeba vykládat. A toho jsem se nikdy nedočkala. Kamarádka mi řekla: „Ty to nečekej, protože ty jsi pořád zklamaná“. To byl můj takový docela problém. Že on se trošku tak jako, bral to jinak, než já bych čekala. To jsem spíš u těch děcek jako měla, že jsem si mohla povykládat, anebo s kamarádku, ale u něho. Ale on to myslel všecko dobře. To já věřím, že to nemyslel se mnou špatně, nebo něco. On mě chtěl spíš povzbudit. Ten styl, jaký zvolil, jsem já nečekala, a nebyl pro mě vhodný.

Manžel Marie A. se o její nemoci nechtěl bavit. Měla pocit, že si neuvědomoval závažnost onemocnění.
On to tak strašně zlehčoval. A já to tak necítila. Já jsem cítila, že jsem vážně nemocná, a mně přišlo, jako kdyby vůbec mu to nedocvaklo, že ta nemoc je taková vážná. Že může skončit fatálně. Že to může skončit velice špatně. Ale myslím si, že u něho to byl strach. Že on se bál o té nemoci mluvit. On o žádné nemoci nechce mluvit. On ani tu svoji nemoc nevnímal tak, že by chtěl se o tom s někým pobavit. Já jsem úplně přesně opačná, čekala jsem právě, že si o tom budeme třeba vykládat. A toho jsem se nikdy nedočkala. Kamarádka mi řekla: „Ty to nečekej, protože ty jsi pořád zklamaná“. To byl můj takový docela problém. Že on se trošku tak jako, bral to jinak, než já bych čekala. To jsem spíš u těch děcek jako měla, že jsem si mohla povykládat, anebo s kamarádku, ale u něho. Ale on to myslel všecko dobře. To já věřím, že to nemyslel se mnou špatně, nebo něco. On mě chtěl spíš povzbudit. Ten styl, jaký zvolil, jsem já nečekala, a nebyl pro mě vhodný.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_04_04mariianevyhovovaloze.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong>Manžel Jany H. se s jejím onemocněním smiřoval několik měsíců. <strong> <br>Teď už je to dobré. Tím, že my jsme spolu 20 let – před 20 lety jsme spolu začali chodit, 12 let z toho manželé –, a tak jsme spolu strašně dlouhou dobu. Pro něho to bylo, řekla bych, daleko horší než pro mě. Já jsem se s tím smířila strašně rychle, ale jemu to opravdu trvalo – řekněme, 2 měsíce? Fakt dlouhou dobu. Teď už je to dobrý. Zaplať pánbůh. Byl takový zamlklejší, všichni v okolí to i na něm poznali. Leckdo řekl: „Jé, manžel to těžce nese.“ Prostě tady tohle. Říkám: „Jo, nese to hůř než já.“ A povídám mu: „Jak ti můžu pomoct?“ „Nijak.“ On je takový introvert trošku, kdežto já jsem extrovert, takže v tom to mám možná já lepší. On si to nechával v sobě, nikomu to moc neřekl. Já se ho ptala: „A řekls to třeba tomu?“ „Ne, já jsem mu nic neřekl.“ A takové. Možná kdyby se o to podělil, tak by mu to víc pomohlo. Že by si mohl promluvit. Já mu v tom asi zas tak úplně nepomohla, protože jsem si pořád z toho ze začátku dělala srandu. A to taky asi těžce nesl, že jsem se pořád smála. A já říkám: „No teda, já jako budu plešatá, tlustá a plešatá, no teda, jako to je vyhlídka. S takovou ženskou tady budeš žít.“ A on vždycky: „Nech toho, nech toho.“ Prostě hůř se s tím smířil.

Manžel Jany H. se s jejím onemocněním smiřoval několik měsíců.
Teď už je to dobré. Tím, že my jsme spolu 20 let – před 20 lety jsme spolu začali chodit, 12 let z toho manželé –, a tak jsme spolu strašně dlouhou dobu. Pro něho to bylo, řekla bych, daleko horší než pro mě. Já jsem se s tím smířila strašně rychle, ale jemu to opravdu trvalo – řekněme, 2 měsíce? Fakt dlouhou dobu. Teď už je to dobrý. Zaplať pánbůh. Byl takový zamlklejší, všichni v okolí to i na něm poznali. Leckdo řekl: „Jé, manžel to těžce nese.“ Prostě tady tohle. Říkám: „Jo, nese to hůř než já.“ A povídám mu: „Jak ti můžu pomoct?“ „Nijak.“ On je takový introvert trošku, kdežto já jsem extrovert, takže v tom to mám možná já lepší. On si to nechával v sobě, nikomu to moc neřekl. Já se ho ptala: „A řekls to třeba tomu?“ „Ne, já jsem mu nic neřekl.“ A takové. Možná kdyby se o to podělil, tak by mu to víc pomohlo. Že by si mohl promluvit. Já mu v tom asi zas tak úplně nepomohla, protože jsem si pořád z toho ze začátku dělala srandu. A to taky asi těžce nesl, že jsem se pořád smála. A já říkám: „No teda, já jako budu plešatá, tlustá a plešatá, no teda, jako to je vyhlídka. S takovou ženskou tady budeš žít.“ A on vždycky: „Nech toho, nech toho.“ Prostě hůř se s tím smířil.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_04_02janahvnimalaze.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong>Manžel Lenku A. podporoval po celou dobu léčby. Věřil, že se uzdraví. <strong> <br> Když se vrátím k tomu, jak to vzala třeba ta rodina, jak to vzal manžel, tak samozřejmě velký šok, ale já třeba mám vedle sebe muže, který je velmi silný, který zvládá stresující situace docela dobře, a on se postavil i tady k tomu dle mého názoru dost dobře, že mi byl po celou dobu takovou jako silnou oporou. Od začátku prohlašoval, že to dobře dopadne, že se vyléčím, že budu zdravá, že tady budu s nimi ještě 20, 50, 80 let. Takže v tom jsem měla štěstí. Samozřejmě manžel to vzal tak, že v podstatě mám takovou dlouhodobější chřipku, což někdy mě jako při té chemoterapii trošku štvalo, ale zas mě to udržovalo v tom, že v podstatě nic zas tak strašného se neděje, že až to skončí, ta léčba, tak všechno se zase vrátí úplně do těch starých kolejí. V tom to bylo skvělé.

Manžel Lenku A. podporoval po celou dobu léčby. Věřil, že se uzdraví.
Když se vrátím k tomu, jak to vzala třeba ta rodina, jak to vzal manžel, tak samozřejmě velký šok, ale já třeba mám vedle sebe muže, který je velmi silný, který zvládá stresující situace docela dobře, a on se postavil i tady k tomu dle mého názoru dost dobře, že mi byl po celou dobu takovou jako silnou oporou. Od začátku prohlašoval, že to dobře dopadne, že se vyléčím, že budu zdravá, že tady budu s nimi ještě 20, 50, 80 let. Takže v tom jsem měla štěstí. Samozřejmě manžel to vzal tak, že v podstatě mám takovou dlouhodobější chřipku, což někdy mě jako při té chemoterapii trošku štvalo, ale zas mě to udržovalo v tom, že v podstatě nic zas tak strašného se neděje, že až to skončí, ta léčba, tak všechno se zase vrátí úplně do těch starých kolejí. V tom to bylo skvělé.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_04_03manzellenkuapodpo.mp4

Pokračovat ve čtení

09_03_08veronikaocenovala

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_03_08veronikaocenovala.mp4

Pokračovat ve čtení

09_03_08veronikaocenovala(1)

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_03_08veronikaocenovala1.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong>Zuzana byla v kontaktu s kamarádkou každý den. <strong> <br> Já si myslím, že mi těch 14 dní dovolené fakt pomohlo. Ta kultura, to, jak oni žijí, to, že si dělají starosti ten den a nedělají si starosti, co bude zítra. Pak jsem si tam prostě v hlavě řekla, že za rok se tam znova vrátím. Zavolala jsem to ještě dalšímu člověku, který mně je hodně blízký, že mám tuhle nemoc, že kdybych něco potřebovala, že budu volat jí. To jsem se tenkrát rozhodla, že nebudu volat mamince – to je další důležitá ženská v mém životě. A vím, že ona mě psychicky podpoří, ale nebude mít ten šílený strach, jí můžu zavolat a říct: „Ty si nedělej vůbec starosti, já jenom potřebuju to někomu říct.“ Takhle jsme se dohodly, z té dovolené jsem jí to zavolala a ona na to přistoupila. A protože nejsme v každodenním kontaktu, tak si jako myslím, že takhle jsme si obě řekly, že to takhle bude fungovat, že to je úplně v pohodě.

Zuzana byla v kontaktu s kamarádkou každý den.
Já si myslím, že mi těch 14 dní dovolené fakt pomohlo. Ta kultura, to, jak oni žijí, to, že si dělají starosti ten den a nedělají si starosti, co bude zítra. Pak jsem si tam prostě v hlavě řekla, že za rok se tam znova vrátím. Zavolala jsem to ještě dalšímu člověku, který mně je hodně blízký, že mám tuhle nemoc, že kdybych něco potřebovala, že budu volat jí. To jsem se tenkrát rozhodla, že nebudu volat mamince – to je další důležitá ženská v mém životě. A vím, že ona mě psychicky podpoří, ale nebude mít ten šílený strach, jí můžu zavolat a říct: „Ty si nedělej vůbec starosti, já jenom potřebuju to někomu říct.“ Takhle jsme se dohodly, z té dovolené jsem jí to zavolala a ona na to přistoupila. A protože nejsme v každodenním kontaktu, tak si jako myslím, že takhle jsme si obě řekly, že to takhle bude fungovat, že to je úplně v pohodě.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_03_07zuzanabylavkontaktu.mp4

Pokračovat ve čtení

09_03_06nadeschazelapodpora

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_03_06nadeschazelapodpora.mp4

Pokračovat ve čtení

09_03_05zlatusevnimalazeje

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_03_05zlatusevnimalazeje.mp4

Pokračovat ve čtení

09_03_04prateleivanypsdeleni

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_03_04prateleivanypsdeleni.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> O diagnóze Dagmar Š. se náhodně dozvědělo celé její okolí. <strong> <br> Takové to ještě širší okolí – to vím, že jsem si někdy postěžovala jedné z těch spolužaček, že prostě to na mě takhle skočilo. A to byla zajímavá reakce, protože potom se mě jiná, které jsem to neříkala, ptala, jak na tom jsem. Tak jsem si říkala, tak co ta to tam rozpovídává a takový. A pak teda jsem se potkala se spolužákem, takový to je chlap, no, řekla bych, asi hodný, a ten mně říkal: „Sjel jsem je všecky, co si mají o tom povídat, komu to ty neřekneš, ten to nemá co vědět, a ještě o tom mluvit někde okolo.“ No, mě nějak nenapadlo, že se to takhle nemá. Ale nakonec se to vědělo široko daleko, protože. Možná že ještě jsem vypadala taky jinak, myslím, že jsem byla zbědovanější, že to na mně bylo vidět. Chodila jsem s parukou, to taky každému pak dojde, k čemu došlo.

O diagnóze Dagmar Š. se náhodně dozvědělo celé její okolí.
Takové to ještě širší okolí – to vím, že jsem si někdy postěžovala jedné z těch spolužaček, že prostě to na mě takhle skočilo. A to byla zajímavá reakce, protože potom se mě jiná, které jsem to neříkala, ptala, jak na tom jsem. Tak jsem si říkala, tak co ta to tam rozpovídává a takový. A pak teda jsem se potkala se spolužákem, takový to je chlap, no, řekla bych, asi hodný, a ten mně říkal: „Sjel jsem je všecky, co si mají o tom povídat, komu to ty neřekneš, ten to nemá co vědět, a ještě o tom mluvit někde okolo.“ No, mě nějak nenapadlo, že se to takhle nemá. Ale nakonec se to vědělo široko daleko, protože. Možná že ještě jsem vypadala taky jinak, myslím, že jsem byla zbědovanější, že to na mně bylo vidět. Chodila jsem s parukou, to taky každému pak dojde, k čemu došlo.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_03_02odiagnozedagma.mp4

Pokračovat ve čtení

09_03_01barboraosvenemoci

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_03_01barboraosvenemoci.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Julie D. se cítí velice šťastná, zejména díky svým vnukům. <strong> <br> Co mně dala? Možná mě tak posílila, prostě si myslím, že utrpení vždycky posune někam dál. Takže dala mně ještě víc toho pozitivního. Protože v podstatě, i když já nevím, mně chybí peníze, protože z důchodu nevyžije nikdo, jenom ten, kdo má 80 000, 100 000, takže si myslím, že mně dala kus toho pozitivního ještě navrch. Nevím, já jsem šťastná, nikdy jsem nebyla tak spokojená, tak šťastná. A je to taky díky mým vnukům. Když ležíte a je vám nejhůř a jenom pozvednete víčka, abyste podívala, kdo jde, a přijde váš vnuk a pohladí vás. To i v tom, jak je vám hrozně, tak se cítíte úplně skvěle, šťastný je člověk. Je to to nejvíc, co může být. Takže proč bych měla být nějak nešťastná, smutná, nespokojená. Ne, já jsem absolutně v pohodě.

Julie D. se cítí velice šťastná, zejména díky svým vnukům.
Co mně dala? Možná mě tak posílila, prostě si myslím, že utrpení vždycky posune někam dál. Takže dala mně ještě víc toho pozitivního. Protože v podstatě, i když já nevím, mně chybí peníze, protože z důchodu nevyžije nikdo, jenom ten, kdo má 80 000, 100 000, takže si myslím, že mně dala kus toho pozitivního ještě navrch. Nevím, já jsem šťastná, nikdy jsem nebyla tak spokojená, tak šťastná. A je to taky díky mým vnukům. Když ležíte a je vám nejhůř a jenom pozvednete víčka, abyste podívala, kdo jde, a přijde váš vnuk a pohladí vás. To i v tom, jak je vám hrozně, tak se cítíte úplně skvěle, šťastný je člověk. Je to to nejvíc, co může být. Takže proč bych měla být nějak nešťastná, smutná, nespokojená. Ne, já jsem absolutně v pohodě.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_02_26juliedsecitistastna.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong>Kamča cítila z rodiny velkou podporu a motivaci. .<strong> <br> Ale naštěstí teda záleží na tom, jaké máte to zázemí. Mě podrželi asi nejvíc kamarádi a rodina. Člověk si to tolik nepřipouštěl a hlavně furt myslel na ty děti. Kdybych neměla děti, tak asi to na mě spadne daleko víc. Ale že jsem tady chtěla být pro ty děti, tak mě pořád něco drželo nad tou hladinou, že musím být jako statečná. No, a oni si to neuvědomovali, protože ještě byli malincí. Tomu staršímu byly 4 roky a tomu malému byl rok v té době. A hlavně pořád ve mně byla jako „nambr van“ ta touha ty děti. U mě prostě na prvním místě bylo vidět ty děti znovu a být s těmi dětmi. To bylo jako jediné takové to motto: užít si ty svoje děti ještě. To bylo to jediné, co mě z toho dostávalo, že jsem měla pořád ten bod, že se tady o ně musím postarat, že je tady nemůžu nechat. To jako jediné asi z toho všeho. Stále jsem jenom viděla ty děti, co s nimi bude. Pořád jenom, že jsem se na ně upnula v té době. A to, že to všechno dobře dopadne. Že jsem pořád takový spíš, nejsem asi melancholik, nebo nějaký takový člověk, já jsem takový, spíš se snažím stále být jako, že to bude dobré. Vůbec si to nepřipouštět k tělu. A pořád věřit, že všechno dobře dopadne a že se to zlepší.

Kamča cítila z rodiny velkou podporu a motivaci. .
Ale naštěstí teda záleží na tom, jaké máte to zázemí. Mě podrželi asi nejvíc kamarádi a rodina. Člověk si to tolik nepřipouštěl a hlavně furt myslel na ty děti. Kdybych neměla děti, tak asi to na mě spadne daleko víc. Ale že jsem tady chtěla být pro ty děti, tak mě pořád něco drželo nad tou hladinou, že musím být jako statečná. No, a oni si to neuvědomovali, protože ještě byli malincí. Tomu staršímu byly 4 roky a tomu malému byl rok v té době. A hlavně pořád ve mně byla jako „nambr van“ ta touha ty děti. U mě prostě na prvním místě bylo vidět ty děti znovu a být s těmi dětmi. To bylo jako jediné takové to motto: užít si ty svoje děti ještě. To bylo to jediné, co mě z toho dostávalo, že jsem měla pořád ten bod, že se tady o ně musím postarat, že je tady nemůžu nechat. To jako jediné asi z toho všeho. Stále jsem jenom viděla ty děti, co s nimi bude. Pořád jenom, že jsem se na ně upnula v té době. A to, že to všechno dobře dopadne. Že jsem pořád takový spíš, nejsem asi melancholik, nebo nějaký takový člověk, já jsem takový, spíš se snažím stále být jako, že to bude dobré. Vůbec si to nepřipouštět k tělu. A pořád věřit, že všechno dobře dopadne a že se to zlepší.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_02_25kamcacitilazrodiny_1.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Zlatuše měla v synovi ohromnou oporu. Svíraly jí ale i přesto pocity, že je na obtíž. <strong> <br> To byla druhá pecka, že ti moji nejbližší mě v tom víceméně nechali. Pro mě ta rodina byla, vždycky jsem žila v tom, že je mám prostě, snažila jsem se jim to dávat najevo, jak to šlo, nebo pomáhat, a najednou v takové chvíli, rozumíte, vás nechají v tom a perte se s tím sama. Takže jsme na to zůstali s tím mým synem sami a on chudák – toho teda jsem se snažila šetřit, že jsem mu řekla jenom takové nejzákladnější věci, že asi mi bude špatně, že mi bude muset pomoct nebo tak –, takže jsem ho na to tak připravila. Stejně to pro něho byl teda šok, ale fakt je, že se snažil a byly chvíle, kdy jsem se sama za sebe styděla a měla jsem šílený pocit viny, že se o mě musí starat, že všecko vaření, všechno prostě na něho spadlo, protože já jsem nebyla schopná fakt nic po těch chemách, protože to mě vždycky dovedli do auta, odvezli do nemocnice a pak přivezli. A šla jsem si lehnout a byla jsem neschopná třeba týden vůbec, já nevím, třeba si ohřát čaj nebo něco takového. Takže vlastně to všechno spadlo na něj a ten můj syn, teda jako psychicky ho to vzalo, snažil se držet a já jsem si vždycky říkala, že já jsem měla být ten, kdo mu pomáhá, a ne on. Ale pak jsem to zas přehodnotila a říkám si: možná v tom životě všechno má svůj smysl a všechno je k něčemu dobré, že ho to připraví na ten život, že se naučí starat se sám o sebe, postavit se k věcem čelem anebo je řešit. Tak jsme takhle prostě jako společně bojovali.

Zlatuše měla v synovi ohromnou oporu. Svíraly jí ale i přesto pocity, že je na obtíž.
To byla druhá pecka, že ti moji nejbližší mě v tom víceméně nechali. Pro mě ta rodina byla, vždycky jsem žila v tom, že je mám prostě, snažila jsem se jim to dávat najevo, jak to šlo, nebo pomáhat, a najednou v takové chvíli, rozumíte, vás nechají v tom a perte se s tím sama. Takže jsme na to zůstali s tím mým synem sami a on chudák – toho teda jsem se snažila šetřit, že jsem mu řekla jenom takové nejzákladnější věci, že asi mi bude špatně, že mi bude muset pomoct nebo tak –, takže jsem ho na to tak připravila. Stejně to pro něho byl teda šok, ale fakt je, že se snažil a byly chvíle, kdy jsem se sama za sebe styděla a měla jsem šílený pocit viny, že se o mě musí starat, že všecko vaření, všechno prostě na něho spadlo, protože já jsem nebyla schopná fakt nic po těch chemách, protože to mě vždycky dovedli do auta, odvezli do nemocnice a pak přivezli. A šla jsem si lehnout a byla jsem neschopná třeba týden vůbec, já nevím, třeba si ohřát čaj nebo něco takového. Takže vlastně to všechno spadlo na něj a ten můj syn, teda jako psychicky ho to vzalo, snažil se držet a já jsem si vždycky říkala, že já jsem měla být ten, kdo mu pomáhá, a ne on. Ale pak jsem to zas přehodnotila a říkám si: možná v tom životě všechno má svůj smysl a všechno je k něčemu dobré, že ho to připraví na ten život, že se naučí starat se sám o sebe, postavit se k věcem čelem anebo je řešit. Tak jsme takhle prostě jako společně bojovali.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_02_24zlatusemelavsynovi.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong>Dcera Stáni A. si přála být bez vlasů jako maminka. .<strong> <br> Já mám dodneška v paměti větu, kdy té mojí dceři bylo teda 3 a půl roku, když jsem zahajovala léčbu, a ona hrdě chodila po bytě a říká: „Až budu velká, tak taky nebudu mít vlasy jako maminka.“ Tak to jsem teda plakala, to jsem brečela, ale ona to řekla s takovou tou dětskou krásnou naivitou: „Tak taky nebudu mít vlasy.“ A pohodila tím svým chmýříčkem, co měla na hlavě. Jo, mluvíme o tom, teď už jo, když chtějí samozřejmě. A vědí o tom, ví, že to tak je. Třeba moje dcera teď zjistila, že mám implantát, předevčírem úplně náhodou, a říká: „Mamko, a kde ty jsi k tomu, prosím tě, přišla?“ Jo, tak to bylo takové. Já říkám: „Ale Haničko, ty to nevíš?“ Víte co, nikdy jsem jim, když byli menší – ty operace jsem měla před 5, před 7 lety –, nevykládala, co se tam přesně bude dít. Obecně jsme si řekli, že jdu někam, kde se bude něco řešit, tak jsem to vždycky nějak zaobalila, a teď jim říkám: „Víš, tak to jsem byla u toho plastika, protože mi něco našli na ultrazvuku a teď chtěli ještě, ať to teda vidí plastik, ať vědí, jestli mají vyměnit implantát, nebo ne.“ A ona mi říká: „Kde ty jsi vzala implantát, prosím tě, ty máš umělá prsa?“ Říkám: „No, jedno.“ „Jak to, že to nevím?“ „No, tak už to víš.“ Většinou teda říká: „Mamko, nemluv o tom, já o tom mluvit nechci.“ Vzhledem k 15 letům je to přiměřené, že jo, ale když potřebuje vědět, tak se zeptá.

Dcera Stáni A. si přála být bez vlasů jako maminka. .
Já mám dodneška v paměti větu, kdy té mojí dceři bylo teda 3 a půl roku, když jsem zahajovala léčbu, a ona hrdě chodila po bytě a říká: „Až budu velká, tak taky nebudu mít vlasy jako maminka.“ Tak to jsem teda plakala, to jsem brečela, ale ona to řekla s takovou tou dětskou krásnou naivitou: „Tak taky nebudu mít vlasy.“ A pohodila tím svým chmýříčkem, co měla na hlavě. Jo, mluvíme o tom, teď už jo, když chtějí samozřejmě. A vědí o tom, ví, že to tak je. Třeba moje dcera teď zjistila, že mám implantát, předevčírem úplně náhodou, a říká: „Mamko, a kde ty jsi k tomu, prosím tě, přišla?“ Jo, tak to bylo takové. Já říkám: „Ale Haničko, ty to nevíš?“ Víte co, nikdy jsem jim, když byli menší – ty operace jsem měla před 5, před 7 lety –, nevykládala, co se tam přesně bude dít. Obecně jsme si řekli, že jdu někam, kde se bude něco řešit, tak jsem to vždycky nějak zaobalila, a teď jim říkám: „Víš, tak to jsem byla u toho plastika, protože mi něco našli na ultrazvuku a teď chtěli ještě, ať to teda vidí plastik, ať vědí, jestli mají vyměnit implantát, nebo ne.“ A ona mi říká: „Kde ty jsi vzala implantát, prosím tě, ty máš umělá prsa?“ Říkám: „No, jedno.“ „Jak to, že to nevím?“ „No, tak už to víš.“ Většinou teda říká: „Mamko, nemluv o tom, já o tom mluvit nechci.“ Vzhledem k 15 letům je to přiměřené, že jo, ale když potřebuje vědět, tak se zeptá.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_02_22dcerastaniasi.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Libuše měla velkou radost z vnukovy podpory a ocenění. <strong> <br> A zajímavé je, ten vnouček, on je mazlivka, takový ten, co se rád přitulí, a tak říkal: „Babičko, to já už se k tobě nebudu moct mazlit, viď?“ Jsem říkala: „Ale můžeš, můžeš. Podívej se, já budu mít novou, umělou.“ No, chtěl to vidět. Tak jsem mu to ukázala a on řekl: „Ale měkký je to stejně.“ Takže se zase tulil. A jednou mě teda dostal. My jsme si spolu hodně hrávali na zahradě a tak, podle těch různých seriálů v televizi – já nevěděla, o co jde, ale vždycky jsem byla nějaká osoba z toho jeho seriálu –, a jednou jsme byli nějací Gormiti a měli jsme lézt po stromě. Byla to taková jablůňka, malá, a takhle jako rozdělená, on ji sice. No, vylezla bych na to, ale bála jsem se, že ji rozlomím. Tak jsem říkala: „No, tohle já nemůžu, podívej se, já už jsem stará, já už prostě nemůžu lézt po stromech.“ A on si dal ručičky v bok – to byla asi první třída – a povídá mi: „Babi, ty že to nedokážeš? Ty, která jsi tak bojovala s tou rakovinou?“ No, tak to mě dostal, že si dělal takovéhle starosti, a asi to musel slyšet od rodičů, že jo. Takže mě potěšil, že mě ocenil. Tak to byl takový zážitek.

Libuše měla velkou radost z vnukovy podpory a ocenění.
A zajímavé je, ten vnouček, on je mazlivka, takový ten, co se rád přitulí, a tak říkal: „Babičko, to já už se k tobě nebudu moct mazlit, viď?“ Jsem říkala: „Ale můžeš, můžeš. Podívej se, já budu mít novou, umělou.“ No, chtěl to vidět. Tak jsem mu to ukázala a on řekl: „Ale měkký je to stejně.“ Takže se zase tulil. A jednou mě teda dostal. My jsme si spolu hodně hrávali na zahradě a tak, podle těch různých seriálů v televizi – já nevěděla, o co jde, ale vždycky jsem byla nějaká osoba z toho jeho seriálu –, a jednou jsme byli nějací Gormiti a měli jsme lézt po stromě. Byla to taková jablůňka, malá, a takhle jako rozdělená, on ji sice. No, vylezla bych na to, ale bála jsem se, že ji rozlomím. Tak jsem říkala: „No, tohle já nemůžu, podívej se, já už jsem stará, já už prostě nemůžu lézt po stromech.“ A on si dal ručičky v bok – to byla asi první třída – a povídá mi: „Babi, ty že to nedokážeš? Ty, která jsi tak bojovala s tou rakovinou?“ No, tak to mě dostal, že si dělal takovéhle starosti, a asi to musel slyšet od rodičů, že jo. Takže mě potěšil, že mě ocenil. Tak to byl takový zážitek.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_02_21libusemelavelkou.mp4

Pokračovat ve čtení

<strong> Syn Evy za ní během léčby docházel a trávili společné odpoledne. <strong> <br> Třeba syn bydlel samostatně tam, kde já jsem prodělávala tu léčbu, takže on vždycky ve středu odpoledne mě vyzvedl a vlastně strávili jsme spolu každou středu. Do večera a tak nějak. A pak mě vrátil zpátky do nemocnice. Si vás takhle půjčil, jo? Si mě vypůjčoval, no. To vždycky vymyslel, co budeme dělat. Jednou jsme šli koupit trámy, protože on pracoval, myslím, na baráčku, tak jsme šli koupit trámy. Jednou jsme šli koupit trubky anebo nějaké obklady a pořád něco. Takže to odpoledne jsme vždycky. Já jsem tam seděla, on mi říkal: ,,Tak teď budu, mami, dělat s tímhle tohle.“ A takové věci. A tak to bylo taky fajn, že prostě člověk přijde na jiné myšlenky.

Syn Evy za ní během léčby docházel a trávili společné odpoledne.
Třeba syn bydlel samostatně tam, kde já jsem prodělávala tu léčbu, takže on vždycky ve středu odpoledne mě vyzvedl a vlastně strávili jsme spolu každou středu. Do večera a tak nějak. A pak mě vrátil zpátky do nemocnice. Si vás takhle půjčil, jo? Si mě vypůjčoval, no. To vždycky vymyslel, co budeme dělat. Jednou jsme šli koupit trámy, protože on pracoval, myslím, na baráčku, tak jsme šli koupit trámy. Jednou jsme šli koupit trubky anebo nějaké obklady a pořád něco. Takže to odpoledne jsme vždycky. Já jsem tam seděla, on mi říkal: ,,Tak teď budu, mami, dělat s tímhle tohle.“ A takové věci. A tak to bylo taky fajn, že prostě člověk přijde na jiné myšlenky.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_02_20evaradatravila.mp4

Pokračovat ve čtení

Novinky



O projektu

Na těchto stránkách se můžete dozvědět informace o různých problémech souvisejících se zdravím nebo nemocí. U každého tématu najdete videa, kde lidé hovoří o svých zkušenostech. Sdílením zkušeností pacientů se web snaží pomáhat ostatním lidem porozumět tomu, jaké to je mít zdravotní problémy. Jako první jsme pro vás spustili modul Stárnutí, kde najdete informace o tom, jak různí lidé prožívají stáří. I když samotné stáří není zdravotním problémem, úzce se zdravím souvisí. Věříme, že vám tento modul pomůže lépe pochopit tuto životní etapu nebo že zde najdete oporu.

Poslední příspěvky

Pracujete jako psychoterapeut?

Přihlašte se na první online workshop na téma stárnoucí populace

Přihlašte se na první online workshop na téma stárnoucí populace

Hovory o zdraví v pořadu rádia Proglas!

Kontakt

VÝZKUM REALIZUJE
Institut sociálního zdraví na UP v Olomouci (OUSHI)
Univerzitní 22, 771 11 Olomouc (korespondenční adresa)

Sídlo: Kateřinská 653/17, 779 00 Olomouc

web: http://oushi.upol.cz/
facebook: http://facebook.com/hovoryozdravi

 

Copyright © Hovory o zdraví 2014 - 2026, všechna práva vyhrazena.     |       Webdesign studiolkm.cz