capr_videa

Ivana P. změnila všechno včetně stravy, začala jíst více zeleniny a ovoce a méně masa.
Samozřejmě s touto nemocí člověk musí změnit úplně všechno. To tělo mně chce teda něco říct. Tak prostě bylo něco špatně a já vím, co bylo špatně. Teď jako zpětně si to uvědomuju, proč ta nemoc přišla. A samozřejmě teď musím dělat všechno proto, aby odešla. To znamená, že člověk musí změnit životní styl, ten můj hektický životní styl – jedna práce, druhá práce, třetí práce, jsem sama s dětmi. To znamená, všecko muselo být perfektní – děti perfektní, oblečené, navoněné, samé jedničky. Musely všechny mít kroužky, hudební a výtvarné a pohybové. To byla práce pro 4 lidi. A já jsem to dělala sama. Ta nemoc prostě musela přijít. Tělo to nemohlo zvládat. A najednou jsem zjistila, že to jde všechno i jinak. Začalo to změnou životního stylu. Následovala změna myšlení, čili trošičku jsem jako musela, nebo musela, chtěla změnit i to myšlení. To znamená, začala jsem hodně číst různé takové knížky, i lidské osudy a různé filozofické, a já nevím, o duševnu, možná to přešlo až do duchovna. Takže jak tam leží Bible delší dobu, tak jsem si začala třeba i v Bibli listovat. Ne že by došla radikální změna, jako jak někdo nevěřil, a teď věří. Ne. Ale začala jsem i tady tyto věci. To už máme několik rovin, to už je nějaká duševní, duchovní, filozofická. A samozřejmě přišla změna stravy. To teda musím podotknout. Ne že bychom jedli nezdravě, zdravou stravou jsem se zabývala odjakživa, ale teď ještě jsem zjistila, že to jde trošičku jinak. Takže absolutně totální změna stravy. Zelenina, ovoce, co nejméně masa. Ale zase vzhledem k chemoterapiím určitě nejsem pro to maso vůbec vypustit. Čili maso ano. Hlavně třeba takové vývary, ne nějaké tučné maso, to ne. Takže změna stravy.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_05_03ivanapzmenilavsechno.mp4

Pokračovat ve čtení

Libuši se životní styl změnil úplně, roky po nemoci považuje za svoje nejkrásnější.
Zvažovala jste změnu životního stylu? Já jsem ho změnila úplně. Jako s příchodem do… Co jsem se dostala do Arcusu, tak jsem tak akční důchodkyně, že se to málokdy vidí. Chodím na turisty třeba. Dneska večer máme schůzi, je to vždycky každý měsíc a já chodím teda nejvíc na ty schůze. To bývá v restauraci. Tam je taková skupina, jako že hrají na kytary a mají udělanou svoji country skupinu, takže my skončíme to naše povídání o tom, co nového, kam se co chystá, přejdeme do jiného sálu a třeba do deseti hodin si tam zpíváme při kytaře všechny písničky z mládí, co jsme zpívávali. Je to moc fajn. A pak jsem začala chodit – bohužel to teď skončilo, protože organizátoři se už cítili staří –, to byla taková galerie, fotografická galerie, a každý měsíc se konaly výstavy a tam jsme chodili pravidelně. Už jsme znali spoustu lidí, byla to taky taková komunita, kde to zase bylo o něčem jiném než třeba u těch turistů. Začali jsme chodit i různě na vernisáže, co jsou v krajském městě, a když to časově stíháme, chodíme i do divadel – to chodí spíš ta moje kolegyně, já tolik ne, ale teď zrovna se chystám za týden na představení. Najednou jsem měla úplně takový strašně aktivní život. Já bydlím v paneláku a tam si toho všímají i sousedi, protože ti mladí sousedi vždycky tam sedí na lavičkách a říkají: „Kam zase běžíte? Kdy zase to a to?“ A párkrát na těch vernisážích jsme se ocitli i v regionální televizi, tak ze mě udělali naši barákovou celebritu, že jsem byla v televizi. Ony ty paní mého věku většinou se soustředí jenom na vnoučata, jenom na shánění potravy pro tu rodinu, na to, co je kde levnější. To mě absolutně nezajímá, já si koupím to, co ten den sním, protože musím hubnout kvůli cukrovce, a kdybych si koupila víc, tak bych to taky snědla. A nutí mě to se ráno obléct, umýt, učesat a jít ven. Mám to kousek, tak si něco jdu koupit. Samozřejmě že doma něco mam ještě i na druhý den, ale abych se zbytečně nepřejídala. Začala jsem cvičit, začala jsem plavat, prostě mam těch akcí tolik, že někdy jsem šťastná, když jsem doma a nikdo na mně nic nechce. Nic nemusím, sedím si tam a koukám na – já tomu říkám – reality show. Někdo kouká na seriál, já koukám na tohle. Možná že se víc pobavím takhle. A vůbec se necítím opuštěná, osamocená, nic, protože já si tu ten klid, tu chvíli užívám. Říkám tomu, že noruju. A to je tak hezký den. Já si třeba jen odskočím na nějaký nákup, ale pak jsem doma a nikam! Žádné hodiny neukazují: „Už se obleč, už musíš běžet.“ A tak jsem hodně změnila jako svůj. A ještě v hobby klubu jsem začala háčkovat. A uháčkovala jsem přes tisícovku různých zvířátek, všichni moji kamarádi i lékaři je mají. Můj meisterstück byla kravička. Kdy se změnil takhle razantně váš životní styl? Po tom onemocnění, když jste vstoupila do toho Arcusu? Potom. Protože jsem poznala lidi, se kterými se mám o čem bavit, kde máme stejné zájmy. A pak jsem teda potkala tu kamarádku v hobby klubu, ona je o 3 roky mladší, o 2 hlavy vyšší, štíhlá, a oni nám říkají, že jsme dvojčata, takže my tvrdíme, že jsme jednovaječné. Dokonce v Arcusu jsme poorganizovaly právě s ní před pěti lety – před čtyřmi, příští rok bude pětadvacet let, takže k dvacátému výročí – módní přehlídku. Začala hrát muzika a my jsme kráčely jako modelky. A od té doby občas někde vystupujeme jako modelky – i jedné ústecké výtvarnici jsme vystupovaly. Ta měla šaty šité z hedvábí, mělo to i název, a nějaké takové ty hedvábné tapisérie tam byly a my jsme jí tam udělaly přehlídku, tady v informačním středisku. Tam jsou takové prudké schody, my jsme byly nahoře, hosti dole a my kráčely po těch schodech. No, kráčely, jak nám slouží kolena, že jo. Takže takhle když člověk dovádí, tak se nemůže cítit ani starý. Co vám to onemocnění dalo? No, právě to, že jsem změnila život. Já mám pocit, že to jsou nejkrásnější roky mého života, po té nemoci.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_05_01libusisezivotnistyl.mp4

Pokračovat ve čtení

09_05_01libusisezivotnistyl(1)

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_05_01libusisezivotnistyl1.mp4

Pokračovat ve čtení

Naďa se seznamovala i během probíhající léčby.
Mně to nepřišlo jakoby, nepřišlo mně to zas tak hrozné. Bylo zajímavé, že já i během toho, když jsem byla holohlavá, tak jsem třeba přes internet z toho i něco měla, pár vztahů se z toho vyklubalo, že jsem se přes internet, přes seznamky, seznámila. A to jdete vlastně na slepé rande, dalo by se říct. Prostě si domluvíte rande. A já jsem teda i s tou holou hlavu klidně šla, jsem to neřešila. Já říkám, buď to ten člověk zvládne, nebo ne. Protože tohle je něco, s čím budete žít do konce života. I když už teď na to nevypadám a teď už se mě to, dalo by se říct, netýká, tak je to něco, co vás potkalo, a je to vaše součást už do konce života, tohle, co člověk prožije. Mně nepřišlo, že já bych se měla za něco stydět. A přišlo mně to, že ten dotyčný buď se s tím smíří rovnou, nebo prostě to nepůjde. Protože člověk s tím žije přece jenom, i když už je vyléčený, všechno, tak je to něco, co se stalo. A tak si myslím, že to nejde vymazat. Takže mně to z tohohle hlediska přišlo jedno. Sice jsem s jedním myslím asi 6 týdnů chodila. A vypadalo to, pak se teda se mnou rozešel, ale nebylo to jakoby kvůli tomu. Takže dá se i najít, si myslím. Nebo takhle, já jsem k tomu přistupovala. Nevím, jak hodně to bylo tomu člověku příjemné, když jsme třeba byli na kafi. A já samozřejmě v přechodu. Ještě i ty chemoterapie něco udělaly. A člověk jako najednou dostal nával. Prostě vedro, člověk se potí. A to opravdu nesnesete nic na hlavě, i když jste holohlavá. Já jsem nosila jenom takové čepičky, nenosila jsem paruky. Ale třeba jsem, když jsem měla ten nával, tak jsem si ji musela sundat. A vadí ti to. Jsem třeba u stolu v kavárně, takže na nás mohli koukat lidi. A já tam holohlavá, jsem si sundala tu čepičku. Ale seděla jsem tam klidně i holohlavá na tom první rande. Takže se nedivím, že třeba nebylo žádné druhé, ale mohlo být. Nezdálo se, že by to bylo to, co by jim vyloženě vadilo. A i z tohohle hlediska nám to třeba stačí. Člověk očekává, že to lidi řeší okolo, a oni to třeba vůbec neřeší.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_04_21nadaseseznamovalai.mp4

Pokračovat ve čtení

09_04_16ointimnimzivotesman

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_04_16ointimnimzivotesman.mp4

Pokračovat ve čtení

09_04_15januanaplnujefyzi

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_04_15januanaplnujefyzi.mp4

Pokračovat ve čtení

Vendy necítila podporu a zájem partnera. .
Nečekala jsem to teda. Nejdřív měl takové vize: „Když to nebudeš zvládat, tak najdeme paní na úklid, nebo tak něco.“ A to se nikdy nestalo. To byl jenom výkřik opravdu předtím, než jsem vlezla do té aktivní léčby, a pak už jsem vlastně ani já to nemohla řešit. To bylo něco, co měl řešit on, tu pomoc nějakou – prostřednictvím kohokoliv –, ale myslím si, že by toho zvládal spoustu. Takže od něj žádná pomoc nebo podpora nepřicházela? Ani psychická, ani fyzická. Já ani nečekala, že mě bude držet za ruku a plakat. To v žádném případě, to bych ani nesnesla asi. Ale prostě že o tom budeme vůbec normálně mluvit. Otevřeně. Co to je, proč to je, co z toho může být. Účast nějakou prostě. Že ho bude zajímat, jak mi je, nebo že uvidí, že jsem unavená, tak mě pošle lehnout, že to za mě vezme. Ne prostě. On řešil stále jenom svoje zájmy a potřeby. A v tu chvíli přesně jsem cítila, že ho vůbec nezajímám. Tak to by nikdy vydržet nemohlo, takový vztah. To ne. A potom když jsem byla na té první operaci, tak děti hlídala moje máma. To mně přišlo taky dost surové vůči těm dětem, i od toho otce. Že máma teda jako bojuje o život, a on není schopný s nimi být, vynahradit jim to, že ta máma tam není. To byl první okamžik, kdy oni byli beze mě takhle dlouho. Tak já jsem očekávala, že aspoň kvůli těm dětem on s nimi bude. Ne, on si udělal pár dní volna. Druhá operace byla v dubnu a to řekl teda, že obě děti by nezvládl, takže hlídal jenom jedno. Druhé bylo opět s mojí mámou.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_04_10vendycitilazese.mp4

Pokračovat ve čtení

Editin manžel nedával najevo své prožívání. Jí samotné se o nemoci špatně hovořilo.
Prostě když má člověk chemoterapii – a já ještě měla ten Zoladex taky, jako že v přechodu –, tak je to takové horší. Ta chuť chybí. Ale já jsem to vždycky nějak – nechci říct – přemohla, ale prostě vůbec neovlivnila. Myslím si, že manžel, kdyby nevěděl, tak to ani nepozná. Jsem se snažila fungovat normálně ve všech, ve všech ohledech. Jako občas mě napadají takové kacířské myšlenky, že on si to vůbec neuvědomuje, že to prostě jde všechno mimo něj, že všechno házel jakoby na tu svoji mamku, ona se starala o děti. Když bylo třeba pohlídat, tak řekl buď jí, nebo ségře. Ale možná je to nesmysl, že spíš si hledám někde nějaké. On to tak prožíval a nedával to na sobě znát. Myslím si, že to vztah neovlivnilo, ve špatném vůbec, a v dobrým taky. Myslím si, že prostě je to stejné. No, možná je to jako že stejné. Já mu neříkám všechno. Prostě já to píšu na ten blog, všechny ty svoje myšlenky, protože já hrozně nerada o tom mluvím. Nebo to neumím, potřebuju prostě, aby mě poslouchal, a mít na to čas, a on prostě věčně čas nemá. A výjimečně se stane, že bychom si sedli a fakt si povídali tak, že já se rozpovídám. Mně to třeba trvá tři hodiny, než se dostanu k tomu jádru pudla, co chci říct. Takže já radši píšu, a když mu chci něco sdělit, on to nečte, on ten blog nečte, což mě tak jako. To mě pěkně štve, teda mě to hrozně mrzí, že on tohle prostě. Ale když potřebuju něco jakoby mu říct, něco důležitého nebo spíš takové ty moje vnitřní pochody, a tak mu to napíšu. A má informace o mém zdravotním stavu, to mu říkám. Samozřejmě, když jsem čekala na výsledky, tak jsem mu to řekla. Všechno mu jako sděluju. Ale takové to, co si myslím, jak se bojím, tak neříkám mu všechno, protože mně se o tom špatně mluví a já to neříkám nikomu. Vy jste vlastně první, kdy o tom mluvím takhle nahlas.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/09_04_08editasmanzelemnenasli.mp4

Pokračovat ve čtení