capr_videa

08_02_09zofcehledaniinformaci

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_02_09zofcehledaniinformaci.mp4

<strong>Líba chtěla, aby se k ní druzí chovali jako ke zdravému člověku. <strong> <br> Chovali se ke mně úplně normálně, jako kdybych byla zdravá. Myslím v mém případě, protože každý se chová jinak. Někdo má potřebu být litován, nebo aby se k němu lidi chovali jinak, ale já jsem nechtěla, aby se ke mně chovali jako k nemocnému člověku. A chovala jsem se jako zdravý člověk, přestože vždycky, když jsme se třeba o tom bavili, tak jsem upozorňovala na to, že samozřejmě vím, že jsem těžce nemocná, to o tom žádná, ale nechtěla jsem, aby se ti lidi ke mně chovali jako k nemocnému člověku. Pokud to jde, pokud ten člověk se může chovat jako zdravý, tak si myslím, že by se neměl v tom utápět, protože potom, když se člověk v tom začne jakoby utápět a začne se v tom, jak se říká, šťourat, tak si myslím, že si škodí, že ubližuje sám sobě.

Líba chtěla, aby se k ní druzí chovali jako ke zdravému člověku.
Chovali se ke mně úplně normálně, jako kdybych byla zdravá. Myslím v mém případě, protože každý se chová jinak. Někdo má potřebu být litován, nebo aby se k němu lidi chovali jinak, ale já jsem nechtěla, aby se ke mně chovali jako k nemocnému člověku. A chovala jsem se jako zdravý člověk, přestože vždycky, když jsme se třeba o tom bavili, tak jsem upozorňovala na to, že samozřejmě vím, že jsem těžce nemocná, to o tom žádná, ale nechtěla jsem, aby se ti lidi ke mně chovali jako k nemocnému člověku. Pokud to jde, pokud ten člověk se může chovat jako zdravý, tak si myslím, že by se neměl v tom utápět, protože potom, když se člověk v tom začne jakoby utápět a začne se v tom, jak se říká, šťourat, tak si myslím, že si škodí, že ubližuje sám sobě.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_02_08libachtelaabyse_1.mp4

Pokračovat ve čtení

Veronika věří, že jí ke zvládnutí nemoci pomohl pozitivní postoj.
A pak další a další lidi tomu vždycky chvíli nevěří, každý kroutí hlavou, jak je to možné, ale já, protože mám ten postoj k tomu takový, jaký mám, tak si u mě lidi vlastně i chvíli myslí, že vlastně je to celé úplně v pohodě, že to vlastně nic není. Vždyť ona vypadá úplně dobře a směje se celou dobu a je taková jako fit, takže to asi nemůže být tak náročné. Takže já jsem ty lidi ještě de facto vyhodila z takového toho tunelu, že ta rakovina, teď tam už končí jenom ta smrt a nic jiného. Všichni na mě dodneška koukají tím stylem: „A vždyť ty jsi to vlastně úplně skvěle zvládla.“ Myslím, že jsem si hodně sama svým postojem ulehčila i práci. A někomu vysvětlovat, jak Ježíš Maria, Kriste pane já mám rakovinu a je to hrozné, tak to bylo takové. Tak jako jasně, je to hrozné, ale prostě jako co, no, tak se s tím tady chviličku peru a pak už to bude zase dobré.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_02_07veronikaverizejike.mp4

Pokračovat ve čtení

Pro Janu B. byla léčba psychicky náročná, hlavně kvůli dlouhému čekání.
Psychicky náročná. Psychicky neuvěřitelně náročná tím neustálým čekáním v nemocnici. Při chemoterapii jsem čekala jen jednou, ale při radioterapii to bylo dennodenní čekání. To bylo hrozný. Nejdřív čekání na simulátor, který se zvládnul pokazit ve chvíli, kdy jsem tam byla, takže místo dvou návštěv sem tam byla třikrát, nebo čtyřikrát. Třikrát, třikrát. A potom ta nejistota, kdy tam jdu a nevím, jak tam dlouho budu, jestli to vůbec půjde. Hlavně na té psychice se to odráželo. Jak jsme konstatovali doma s manželem, tak v podstatě mi dávali tu tělesnou schránku sice do kupy, ale byla jsem psychicky na tom hůř a hůř, když to probíhalo. A i jsem brečela, že už tam chodit nechci. Což se mi předtím nestalo ani jednou, ale v druhé polovině radioterapie jsem brečela doma, že tam nechci a ať mě tam neposílá. Připadala jsem si jak malý fakan. Ale nemohla jsem si za boha pomoct.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_02_06projanubbylovelice_1.mp4

Pokračovat ve čtení

Pro Zlatuši byla léčba náročná, v jednu chvíli to chtěla vzdát. Kvůli svému synovi léčbu dokončila.
To bylo hrozné, tekla ze mě krev, zvracela jsem, nemohla jsem jíst, nemohla jsem chodit, měla jsem příšerné bolesti a tak. Fakt to bylo kruté. Dokonce když jsem měla před sebou poslední dvě chemoterapie, tak tu noc před tou chemoterapií jsem se rozhodovala – už jsem na to myslela teda déle, protože fakt to bylo něco tak příšerného, že když mi tu chemoterapii dali, tak to byly bolesti, že jsem si říkala, radši ať už je konec, ať to prostě skončí, ať už ty bolesti přestanou. Takže jsem si všechno připravila, měla jsem napsanou závěť, měla jsem připravené léky, že to jako skončím, že to prostě už nedám. Den před tou chemoterapií jsem se v noci vyplazila, jsme v přízemí, tak jsem se vyplazila po trubkách, přes tu chodbu jako ven. A teď jsem seděla venku a měla jsem všecko nachystané a byla jsem odhodlaná, že prostě konec, že dál už to nedám, že to už se nedá vydržet. No, a teď jak jsem seděla venku – on ten život někdy není jenom smutný, ale někdy i třeba jsou tam veselé věci, tak jsem si říkala: „Ty bláho, co když tě tady ráno najdou, vždyť to bude ostuda pro toho mladého.“ Jak on to chudák ustojí, jsem si říkala, to mu nemůžeš prostě udělat. A tak vlastně nakonec mě zachránil ten můj mladej, že jsem to vzdala, doplazila jsem se zpátky, dala jsem i obě dvě ty poslední chemoterapie. I když to bylo teda něco příšerného, tak jsem se snažila zatnout zuby a dát to.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_02_05zlatuselecbunaposle.mp4

Pokračovat ve čtení

Monika C. vzala možnost, že by mohla umřít, velice vážně. Manželovi připravila všechny dokumenty a vypsala důležité informace.
Co říct ke smrti? No, myslím si, že se o ní má mluvit. Když jsem byla nemocná, tak jsem během během prvních 3 týdnů, než jsem nastoupila chemoterapii, ale byla jsem po operaci, tak jsem vypsala všechny lékaře, ke kterým chodí moje děti, dala jsem do pořádku všechny dokumenty, vyřídila jsem soud, péči o děti, školu, prostě všechno, jako kdybych tady třeba druhý den nemusela být. Aby ten můj partner, který už tak bude mít těžkou situaci, měl ulehčené aspoň to, že ví, co a jak. A nebylo to jenom tak, že jsem to sepsala, já jsem to všechno řekla, jak to je, kam chodíme, proč tam chodíme. On to samozřejmě ví, ale nevěnuje tomu takovou pozornost, protože to všechno obstarám já. Když je potřeba, jedu daleko, tak jede s námi, abych nemusela dlouho řídit, ale bylo to tak i dříve, nicméně o tyto věci se starám já, pokud není bezpodmínečně nutné, tak si nemusí brát volno z práce a řešit to. Takže toto byla taková věc, kterou jsem potřebovala udělat. A potom takové přemýšlení o smrti samozřejmě máte. Nejvíc mě dojal můj syn, který v té době měl 5 let a chodil do školky a jednou mi přinesl obrázek a tam byl kříž a on mi řekl, že mi nakreslil můj vlastní hrobeček, abych se nemusela mačkat. V tu chvíli vás to zarazí, ale pak si vlastně uvědomíte, že vás miluje, protože nechce, abyste se musela někde tlačit, pro to krásné místo, co tam budete mít, a tak.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_02_04monikacvzalamoznost.mp4

Pokračovat ve čtení

Název ukázky: Iveta si myslí, že nejdůležitější je odbourat strach. Sama si strach představuje jako odcházejícího chodce.
Úplne čo ja by som určite poradila, a viem, že to je veľmi ťažké, pretože som tým prešla, tak prvé je odbúrať strach. To je najťažšie, čo môže byť, ale pokiaľ ten strach tam existuje, všetko skreslene vnímate. Všetko. To znamená, prešla som tým, viem, aké to je, a viem, aké je to úžasné, keď ten strach tam už nie je. Keď zistíte, že ten strach je nejaký… Ja som si ho vždy predstavovala ako, v telke beží taká super reklama s tým… Taký kašan. Hej? Tak ja som si ten strach predstavovala. Postupne ako pracujete na sebe, tak sa pretvára. Momentálne, keď mám strach, tak si predstavím chodca, ktorý odchádza. To už je úplne jedno, kto si ako čo predstaví. Ale viem, že mechanicky, keď prichádza ten strach, hneď ho odstavím ako chodca, ktorý odišiel. A naučíte ten mozog, tak jak sa naučil za tie naše roky sa báť všetkého. Lebo rádio, telka, toto, toto, proste ten strach je úplne ten prvý stupienok, pretože keď máte strach, nevojdete ani dovnútra, neviete reagovať, neviete sa chrániť pred takými sestričkami, čo vám pravý prsník tlačia, nič. Čiže ten strach to je, a to už každý si musí nájsť tú cestu jak.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_02_03ivetasimyslizenej_1.mp4

Pokračovat ve čtení

Veronika Z. na diagnózu reagovala vztekem, který přešel do odhodlání bojovat.
Ze začátku jsem proplakala několik nocí. U mě to hrozně rychle přešlo do fáze vzteku. Proč se to stalo zrovna mně, když jsem si to jako by nezasloužila. Nebo takové výčitky prostě. Když člověk znal okolo sebe lidi, co třeba na sebe nedbají anebo se rouhají a mají takové ty řeči ve stylu: „No jo, já bych se radši zabila než toto.“ V tu chvíli jsem na všechny tyhle lidi remcavé dostala takový ten vztek a říkala jsem si, proč prostě mně, která tak strašně chci žít, se děje nějaká nemoc, co může být smrtelná. Ale pak jsem se z toho oklepala a přešla do fáze boje. Zatla jsem zuby a řekla jsem si, že vydržím všechno. Hlavně abych se uzdravila.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_02_01veronikaznadiagnozu.mp4

Pokračovat ve čtení

08_02_02luciipomohlapecelek

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_02_02luciipomohlapecelek.mp4

Pokračovat ve čtení

Ivana P. popisuje dlouhodobé psychické vyčerpání ze zklamání ve vztazích.
Příčina onemocnění je úplně jasná, a to hlavně dlouhodobé psychické vyčerpání. Nemyslím si, že bych fyzicky na tom byla špatně, ale pokud jde o psychické vyčerpání, je mě skoro úplně jasné, že problém jsou muži. Partneři, kteří mě zklamali, protože mám 2 děti, každé mám s jiným partnerem a v podstatě oba dva partneři mě opustili. A to je ještě slabé slovo. Nejen opustili, ale vůbec nejsou v žádném kontaktu s dětmi. Tak jsem se k tomu utrápila, k té nemoci. Vím to.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_01_10ivanappopisujedlouho.mp4

Pokračovat ve čtení

Veronika Z. za jednu z příčin považuje chemicky ošetřené potraviny a chemikálie v potravinách.
Textový přepis rozhovoru: Já si myslím, že jednak teda velký vliv budou mít spouštěče. Takový ten primárně nějaký genetický vliv, ať už právě tahleta mutace BRCA 1, 2, anebo už přišly na různé další mutace, které to můžou způsobovat. To bude asi takové to hlavní. A pak si myslím, že takový ten momentální spouštěč může být, myslím si, hodně stres nebo to, když o sebe člověk nepečuje. O svoji duši třeba, umět se zrelaxovat, nepřipouštět si hlouposti, co se nám běžně stávají, ale naučit se nechat je někam odplavat pryč a zbytečně tím sám sobě neubližovat. A pak ještě, jak já říkám, jsme taková doba jedová. Člověk si sice myslí, jak jí zdravě, ale koupí si nějakou zeleninu a pak zjistí, bůh ví čím vším může být nastříkaná. Aby člověk žil úplně zdravě, tak by musel asi mít fakt někde svoji zahrádku. A tam mít ještě prošetřenou půdu, že se mu tam ze sousedovy zahrádky nedostává nějak roundup (pozn. herbicid na hubení plevelu) a podobně. Takže si myslím, že v dnešní době toho přibývá asi hodně kvůli tomuhle. Ve všem jsou chemikálie. Bohužel. To je takový můj názor.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_01_11veronikazzajednuzpricin.mp4

Pokračovat ve čtení

Petra měla strach, že onemocní a nebude moci vychovat svoje děti.
Takže je to podle mě psychosomatika trochu. Já Jsem se třeba podvědomě celý život – hlavně potom, co mi umřela maminka – bála, že budu mít rakovinu a nevychovám svoje děti. A dostala jsem to v těhotenství. Mně přijde, že si to člověk možná trošku přivolá sám.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_01_09petramelastrachze.mp4

Pokračovat ve čtení

Maria si myslí, že mají všichni zárodek rakoviny v sobě a ten se může a nemusí projevit.
Zrovna minulý týden jsem četla, že zkoumají, a vlastně vůbec nevědí, kde ten zárodek je, s čím se do toho těla dostane. Všichni máme nějaký ten zárodek rakoviny v sobě a u někoho se to prostě projeví a u někoho ne. Někomu to zmizne a někomu ne. Pořád se ještě bádá. Dneska to slyšíte tak a zítra zas onak, takže kdo ví.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_01_08mariasimyslizemaji.mp4

Pokračovat ve čtení

08_01_07vsevzdydelalana

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_01_07vsevzdydelalana.mp4

Pokračovat ve čtení

Lucie uvažuje nad tím, že si nemoc přivolala sama, neposlouchala své tělo.
Stres – u mě to určitě byla psychosomatika. Co to znamená – psychosomatika? Že si to člověk asi vnukne tak nějak sám. Nebo to tělo už mu samo řekne: „Začni odpočívat, udělej něco sama pro sebe.“ A já to neposlouchám. Když to tělo potřebuje nějakým způsobem zastavit a řekne: „Neposlouchala si? Tady to máš.“ A v tu dobu jsem i řešila nějaké vztahy s mým bráchou, a dokonce jsem si sama sobě řekla: „Ty jo, co by ho asi přimělo k tomu, aby mu to otevřelo oči?“ A tak mě napadlo, jestli jsem si to nevnukla takhle sama. Když si budu pořád říkat „budu nemocná, budu nemocná, budu nemocná“, tak onemocním, to je jasné.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_01_06lucieuvazujeotom.mp4

Pokračovat ve čtení

Jana A. se cítila ve stresu a prožívala negativní emoce, které se v ní hromadily.
Konkrétně karcinom prsu, když můžu mluvit za sebe, tak konkrétně já mám představu, co by mohla být příčina, nebo co je příčina nebo byla příčina tohoto onemocnění. Co se mě týče, já si myslím, že převážně je to stres, který jsem nějakým způsobem zvládala, protože sem tu energii vždycky někde našla, ale nebylo to vyvážené. Já jsem dávala, ale nedostávala. Nedostávala jsem tu stejnou energetickou potřebu, kterou jsem vydávala. Stres v zaměstnání, nedostatek spánku, potom druhá směna v domácnosti, protože jsem vlastně přebírala jako kdyby zodpovědnost i za manžela, který chodil pozdě domů z práce. Takže na jednu stranu tady tohle a na stranu druhou jsou to moje, bych tak řekla, psychosomatické problémy. Je to, když jsem se tak nad tím zamýšlela, vlastně všechno, co souvisí s minulostí. To jsou v mém případě nějaké negativní postoje k sobě samotné, co jsem měla, nebo co ještě třeba mám, to, co nemám vyřešené. Negativní emoce, které jsem prožívala. Nějaká ukřivděnost, hněv, vztek, kdy se člověk snažil dávat nebo byl tady pro druhé, ale nedostával to, co by potřeboval. Kdy čekal, že se i o něj bude někdo starat, ale nedostával to, ono to nepřicházelo. Pak se to v něm kumulovalo, kupilo se to. Ty negativní pocity se najednou zacyklovaly. Teď se z toho třeba stal nějaký vzorec, který se opakoval, a strašně mně to ztrpčovalo a znepříjemňovalo život, nebo znepříjemňuje pořád, protože se musím přiznat, že taky ještě s tím bojuji, byť se snažím myslet pozitivně a vnímám tady tuhle nemoc jako dar.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_01_05janaasecitilavesresu.mp4

Pokračovat ve čtení

08_01_04lenkaapovazujezmeny

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_01_04lenkaapovazujezmeny.mp4

Pokračovat ve čtení

Název ukázky: Stáňa B. po roce od diagnózy zjistila, že její nemoc je geneticky podmíněná.
Rok nato se zjistilo, že jsem geneticky pozitivní, že mám BRCA1, což znamená, že mám zmutovaný gen, který způsobuje rakovinu prsu. Doma mám 2 děvčata, proto jsem chtěla na genetiku, jelikož jsou tu nějaké parametry, kdy se to genetické vyšetření podstupuje. Dělá se to z krve, a to u pacientů buďto po linii, že třeba maminka nebo sestra to měla, když mají v rodině tuhle diagnózu, anebo když ženy nebo dívky onemocní do pětatřiceti let. V době, kdy se to týkalo mě, tak ta hranice byla čtyřicet let. Ale jelikož jsem onemocněla ve třiceti devíti, tak jsem na to nešla, ta genetika byla ještě v plínkách před těmi 12 lety. 2007 to bylo, tak to je 10 let. No, a zjistilo se u mě, že jsem pozitivní, šli na to pak jiní mí rodinní příslušníci – rodiče, bratr. A vyšlo z toho, že to mám zděděné od mojí mamky, která je ale zdravá, nemá to. A můj bratr má ten gen taky, což ale neznamená, že onemocní. Ale je nositelem pro své děti, může jim to předat. Už to předal. O jednom už to víme. Já jsem to předala mé dceři taky. Už je od 20 let hlídaná, jak na screeningu, co se týká mammologie, tak i na onkologii. Člověk se s tím smíří a řekne si: „Všechno, čím jsem si v životě prošla – rozvodem a různými věcmi, to vypětí psychické a tak –, tohle to asi ovlivnit nemohlo, protože to bylo v těch genech.“ Že to prostě propuklo, kdy to propuklo. Dřív nebo později, třeba by mě to potkalo na stáří a stejně by to propuklo. Sice moje mamka má 70, a nemocná není, díky bohu. Takže těžko říct.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_01_03stanazjistilaporoce.mp4

Pokračovat ve čtení

Vendy se cítila vyčerpaná péčí o děti a neměla čas odpočívat. .
V mém případě určitě šlo o to, že jsem byla hodně zaměstnaná péčí o děti. A hodně vystresovaná, věčně nevyspaná. Tak si myslím, že i to hrálo dost velkou roli. Kdyby ta pomoc mého partnera při narození dětí, a to účast jeho. Prostě se o ty děti vůbec nějakým způsobem starat. A že by si mě všímal, toho, že jsem tak unavená, a třeba to za mě na chvilku vzal. A nechal mě odpočinout někdy. On si myslel, že jako my ženské to máme takhle nastavené, že to je pro nás normální. Že to máme dané seshora, že nemusíme vůbec spát asi ani. Že to prostě zvládneme, že je to tak nastavené. Ale ono to nejde, jet takhle pořád. Já si myslím, že tohle to nastartovalo, protože genetické předpoklady se neprokázaly. Tak si myslím, že jsem byla tak vyčerpaná, že prostě se to projevilo takhle.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/08_01_02vendysecitilavycer.mp4

Pokračovat ve čtení

07_09monicebvzačátcích

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/07_09monicebvzačátcích.mp4

Pokračovat ve čtení

11. stránka z celkem 17« První «...9 101112 13...»Poslední »

Novinky

Pracujete jako psychoterapeut?

Přihlašte se na první online workshop na téma stárnoucí populace

Hovory o zdraví v pořadu rádia Proglas!

Zkušenosti rodičů dětí s epilepsií

Začínáme nové téma! Sluchová vada u dětí