capr_videa

Naďa vypráví o své zkušenosti se Zoladexem, díky kterému byla v přechodu v 28 letech.
Ještě jsem měla hormonální léčbu, takže mně nasadili léky a uvedli mě do umělého přechodu ve 28, to bylo výborné. Byl to Zoladex, to mně píchli takový váleček, napíchli to pod kůží do břicha, jednou za měsíc. A vlastně mě tím uspali, pan doktor to pojmenoval nějak tak, že vlastně uspali vaječníky. Tím pádem mi to rovnou píchli v ten pátek, co jsme byli na takovém tom pohovoru. Pan doktor měl asi nějakou rezervu na každého pacienta při tom prvním rozhovoru. Měl nějaký čas vyhrazený a byl tam prostor na otázky, když bylo třeba. A v pondělí jsem pak nastoupila na chemoterapie. Už v ten pátek mně dali první Zoladex a pak zas po měsíci. Měla jsem ho mít původně 2 roky, ale během těch 2 let vyšly nějaké studie, že by se měl dávat 5 let. Takže mi to rozšířili na těch 5 let. K tomu Zoladexu… Po 2 a půl letech jsem za panem doktorem přišla, že s partnerem chceme mít miminko, a jestli by teda nestačily 3 roky. Tak pan doktor ani nehnul brvou a řekl, že jo, že to je možné. Původně jsem měla mít ten Zoladex 2 roky, pak teda 5, a nakonec to byly 3 roky. Nejdřív teda chemoterapie, během chemoterapií Herceptin. Před chemoterapiemi jsem začala už s tím Zoladexem, ale ještě jsem jednu menstruaci měla, než to úplně ustalo, a pak jsem byla opravdu už v přechodu, se vším všudy v přechodu.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/05_03nadavypraviosvezkusenosti.mp4

Pokračovat ve čtení

Monika C. hovoří o psychické náročnosti léčby a její dlouhodobost.
Taková jediná informace, kterou jsem asi nechtěla vědět, bylo to, že budu mít zajišťovací léčbu 10 let a že vlastně tahle léčba vyvolává nebo přivolává dřívější přechod, což je velice náročné psychicky i fyzicky, protože najednou máte stavy, které prostě nepředpokládáte, a když už vy je pochopíte, nechápe je vaše okolí, protože na to nemáte věk. Nemáte věk na tyhlety symptomy, na tyhlety projevy. Takže to byla taková informace, kterou jsem nechtěla slyšet. Nicméně srovnat se s ní musím stejně. Ale jinak ostatní informace jsem dostávala opravdu k tématu a takové, na které jsem se ptala. Co to znamená ta zajišťovací léčba? Vzhledem k věku, kdy mi pan doktor onkolog vysvětlil, že čím je člověk mladší, tím, bohužel, je jakoby vyšší šance návratu rakoviny, protože prostě člověku se buňky obnovují stále rychle, a tak je nutná zajišťovací léčba, protože některé nádory u mě byly každý jiného původu, ale 2 byly původem spojené s tvorbou estrogenu a tomu bylo potřeba zamezit. Tudíž vyvolání předčasného přechodu, aby tělo estrogen přestalo produkovat a vlastně se chránilo, to byl ten důvod, proč přišla ta zajišťovací léčba. A proto byla tak dlouhá, aby to došlo až do věku, kdy přirozeně ten přechod bývá. Mně bylo 38, než skončila léčba, tak skoro 41, a do těch 51 nebo 50 let budu tu medikaci pobírat. Jsou období, kdy potřebuju medikaci vynechat, a to vždycky rozhodne onkolog. Jsou to situace, kdy to prostě nezvládám, nemůžu chodit, nemůžu hýbat rukama, protože prostě ty léky mají vedlejší účinky.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/05_02monikaczminujenaro.mp4

Pokračovat ve čtení

04_11nadeseprojevilyvedle

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/04_11nadeseprojevilyvedle.mp4

Pokračovat ve čtení

04_10baruprekvapiloze

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/04_10baruprekvapiloze.mp4

Pokračovat ve čtení

04_08sonanemelavedlejsi

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/04_08sonanemelavedlejsi.mp4

Pokračovat ve čtení

Jana B. během radioterapií chodila do práce. Léčba se prodlužovala pro poruchy přístroje.
Potom tedy bylo ozařování, kdy jsem si říkala: „Teď už mě čeká jenom těch nějakých 25 dní v nemocnici a budu to mít za sebou.“ To jsem ovšem nevěděla, že přístroj na ozařování je věčně rozbitý, takže místo 5 týdnů z toho bylo více než 6 týdnů. Přestože ozařování samo o sobě trvá 10 minut, tak já tam budu trávit hodinu a půl, než na mě přijde řada, protože to dopoledne to bylo rozbité, a teď to už zase půjde, případně mě pustí domů. Musím říct, že v tu chvíli jsem to začala poměrně dost špatně snášet psychicky. Do té doby to všechno tak nějak šlo, až na ten výkyv, kdy jsem se dozvěděla, že bude chemoterapie. Ale v tu chvíli, kdy jsem trávila v podstatě, aspoň tak mi to přišlo, víc času v nemocnici nežli kdekoli jinde, to začalo být špatné. A i tím, že jsem začátek ozařování ještě stále nastupovala v době dovolené, tak jsem v podstatě nemyslela na nic jiného, než že zase budu muset jít do nemocnice. A i manžel, který by jinak něco takové v životě nevyslovil, tak říká: „Zaplať pánbůh, že už začneš chodit do práce, protože ty nemyslíš na nic jiného a psychicky jsi na tom mnohem hůř, než když do té práce chodíš.“ Tak zaplať pánbůh skončily prázdniny a mohla jsem začít chodit do práce. I když čtyři týdny jsem chodila s tím, že jsem odcházela ze zaměstnání dříve a podstupovala dávky ozáření. A přišla jsem potom domů, a protože jsem byla unavená z toho všeho, tak jsem to celé prospala. Takže z toho dne opravdu moc nezbývalo. Nějakých prvních 15 dávek ozařování, to byla v podstatě pohodička. Nevím, jestli to bylo i tím – možná si to jen namlouvám –, že jsem dva týdny před ozařováním začala brát betakaroten, který tu kůži snad i možná nějak trošku ochránil, protože se mi spálila až po nějakých těch 15 dávkách. Ale zase na druhou stranu, spálila se tak, že v životě jsem si nemyslela, že by to bylo možné, člověk může z toho mít puchýř i na bradavce. A to není vůbec nic příjemného. Ale tam už jsem viděla ten konec, že už se to opravdu chýlí ke konci a že už to budu mít za sebou, že už to bude dobré. A úplně těch posledních 5 dávek už bylo zaměřeno pouze na ložisko toho nádoru, který tam původně byl. To už bylo mimo bradavku, která byla v tu chvíli opravdu neuvěřitelně citlivá. A to už tak nějak šlo. Takže poté, co jsem nemusela řešit, že je věčně rozbitý nějaký přístroj, na kterém já jsem závislá. Honí mě do nemocnice, dvakrát třeba denně, protože když tam přijdu, tak přístroj je rozbitý, ale oni mi volají za 2 hodiny, že to zprovoznili a že mam jet zpátky. Tak když už tohle bylo za mnou, tak jsem si myslela, že to mám za sebou úplně.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/04_07janabbehemradiote.mp4

Pokračovat ve čtení

Pro Hanu C. bylo ozařování nepříjemné a časově náročné, oporou jí byl manžel, který ji doprovázel.
Pokud jde o ozařování, tak za prvé, nemít svého manžela, který mě tam denně vozil, tak bych to nedala. Abych já tam sama jezdila autem, nebo abych jezdila sanitkou, nebo já nevím, jak to funguje. Třeba padla ráno desátá hodina, já jsem chodila totiž až tak po obědě, a mě začalo tak brutálně bolet břicho. Už jenom třeba ta psychika. Nebylo to příjemné, když to bylo každý den. Už jenom to, že tam musíte jet. Musíte se oblékat. A fakt každý den. Ta kůže, prostě začalo to být bolavé. Potom ke konci jsem měla 7 ozařování, silnější zaměření jenom na tu operační ránu, a ta kůže to nedala. Bylo to spálené. Bolavé to bylo. Hodně nepříjemné. A třeba v té nemocnici byly fajn sestřičky. Jenom lidi, co tam leželi na pokojích a chodili na ozařování, tak tam mě trošku štvalo, že se tam chovali jako: „My tady ležíme, my máme přednost.“ Přitom tam jednou třeba přivezla sanitka paní – přijela tam chvilku po nás –, a saniťák vyběhával, aby ji vzali přednostně, že zase potřebovali jet jinam. No, tak to nestihla a pak tam chudák musela být do pěti hodin, než tam znova pro ni přijel. Tohle mě tam docela vytáčelo. Myslím si, že je jiné odběhnout si tamhle z lůžka o 2 patra níž, než když se tam ženete třeba 30 kilometrů. Tam jste teda čekali jak dlouho? Jak kdy. Někdy to bylo fofrem. Někdy se tam čekalo víc. V pátek třeba bývalo, že ti, co tam leží, tak dobře, já to chápu, že chtěli třeba jet domů. Ale pak jsme tam třeba čekali i 2, 3 hodiny. Bylo to takové už dlouhé. Kolik jste měla těch ozařování? Měla jsem ještě štěstí, že jsem to měla na ty svátky květnové. A na Velikonoce. Protože přece jenom ta kůže dostala třeba v tom dubnu 4 dny navíc volno. V květnu, jak byly ty svátky prvního a osmého, tak tam byl den navíc, kdy ta kůže měla šanci se trošku nějak zbrchat. To bylo hrozné, když pak máte tu jemnou kůži a po 3 dnech fakt úplně spálenou. Pak se to ještě hojilo jak dlouho, než se to úplně zahojilo. Radil vám někdo, jak třeba pracovat s tou spáleninou? Já ani nevím, co jsem tak jakoby já kde pobrala. Tak moc to ničím nemazat. Nic ani tak nějak nebrat, ono to prý rádo alergizuje s tím ozařováním. Koupila jsem si jenom jeden krém. Něco speciálního, s panthenolem, na tohleto ozařování, s tím jsem se mazala. Já se hojím dobře. Tak dali jsme to. Já jsem měla výhru fakt, že ten můj chlap mě tady nabral, přijel, jel do práce. Přijel, já nevím, v 1, vlezla jsem do auta, odvezl mě tam, přivezl domů. Nikdy jsem nemusela řešit, kde budu chodit, běhat. To bylo pro mě velké plus.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/04_06prohanucbyloozar.mp4

Pokračovat ve čtení

03_24editesipomahala

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/03_24editesipomahala.mp4

Pokračovat ve čtení

Na Ludmilu léky proti zvracení nefungovaly, pak jí bylo špatně, už když jen přijela do nemocnice. .
Přijeli jsme domů a já jsem vlastně to měla přesně naordinované: dostala jsem balík léků, které se braly souběžně s tou chemoterapií, protože potlačovaly účinky tady těch nevolností, aby člověku nebylo tak strašně špatně. Akorát na mě to nějak nefungovalo. Bylo mi zle úplně strašným způsobem. Tři dny jsem se nenajedla, protože to prostě nešlo. Po čtyřiadvacetihodinovém zvracení jsem už neměla co zvracet. To už opravdu člověk nemá co zvracet. To už vyzvrací všecky šťávy. To už prostě je jenom taková pěna jakási. A snažíte se pít. A pijete tím způsobem, že se napijete doušku vody, a přijde vám, že jste vypila litr, protože to je úplně hrozné. Paní doktorka se mi snažila pak pomoct, dostávala jsem nějaké silnější injekce přímo před tou chemoterapií. Jenomže jak řekla i sestřička na té onkologii: „Ono už po určité době, když vy sem přijedete, tak už máte v hlavě to: „Ježkovy voči, mně zas bude špatně.“ A já jsem si to ani nějak nepřipouštěla, že mi bude špatně. Věděla jsem, že mi bude špatně, to bohužel. Ale třeba se mi stávalo už i to, že jsme přijeli… Ten den, kdy jsem měla dostat chemoterapii, tak jsem šla klasicky prvně na odběr krve. Potom jsem se nahlásila u sestřičky, že jdu k paní doktorce. Počkala jsem, bylo vyšetření u paní doktorky, a čekala jsem, až přišly vlastně výsledky z té krve. A pak teprve jsem odcházela na stacionář, na tu chemoterapii. No, a my jsme třeba přijeli a já ještě před tím odběrem krve – už když jsme tam byli, teď nevím, snad potřetí nebo počtvrté, to je jedno –, už prostě to bylo tak, že my jsme přijeli a já první, jakmile jsme přišli nahoru do toho patra, kde se odebírá krev, tak první moje cesta byla okamžitě na záchod, protože už jsem zvracela.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/03_21naludmilulekyproti.mp4

Pokračovat ve čtení