capr_videa

Žofka se obávala vedlejších účinků, ale byla ráda, že léčbu může podstoupit..
Tak na jednu stranu jsem to brala pozitivně a říkala jsem si: „Super, tak já se prostě můžu léčit.“ Protože vím, že jsou i pacientky, které mají takový nádor, při kterém nemají hormony, a vlastně už ta léčba jakoby není pro ně. Takže já jsem se tady v tom vlastně cítila dobře. Samozřejmě, když to mělo přijít, tak jsem si říkala: „No super, tak já prostě teďka budu bába v přechodu.“ Bála jsem se, že přiberu, že budu mít návaly. A ani jsem nevěděla, co od toho očekávat, ale bylo mi jasné, že když se změní hormony, tak to není jen tak. Takže pak jsem se trošku bála. Je to tak. Ale využívám toho, co je, nebráním se té léčbě. A tu hormonální léčbu budete mít jak dlouho? Tu hormonální, ty injekce bych měla mít 2 roky. A prášky na 5 let.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/05_01zofkaseobavalavedlejsich.mp4

Pokračovat ve čtení

Evík se cítila unavená, po úpravě režimu se to zlepšilo.
Můžu říct, že jsem se cítila celkem dobře. V jedné chvíli tam došlo k malému problému, což teda spravila nějaká kortikoidová mastička. Musela jsem si promašťovat to ozařované místo, ale jinak můžu říct, že mi bylo vcelku dobře. Člověk je potom, po těch ozářkách, takový trošku unavený, musí si změnit nějaký ten režim, ale jinak bych řekla, že se cítím docela dobře.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/04_12eviksecitilaunavena.mp4

Pokračovat ve čtení

04_11nadeseprojevilyvedle

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/04_11nadeseprojevilyvedle.mp4

Pokračovat ve čtení

04_10baruprekvapiloze

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/04_10baruprekvapiloze.mp4

Pokračovat ve čtení

Míša měla spáleninu i přesto, že používala gely. .
Na mě to působilo blbě, protože i když oni tvrdí, že to je šetrné, tak ještě jsem si radši pořídila nějaké ty gely, které chrání prso, ale stejně jsem ho měla spálené a potom mě to hodně bolelo.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/04_09misamelaspaleninu.mp4

Pokračovat ve čtení

04_08sonanemelavedlejsi

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/04_08sonanemelavedlejsi.mp4

Pokračovat ve čtení

Jana B. během radioterapií chodila do práce. Léčba se prodlužovala pro poruchy přístroje.
Potom tedy bylo ozařování, kdy jsem si říkala: „Teď už mě čeká jenom těch nějakých 25 dní v nemocnici a budu to mít za sebou.“ To jsem ovšem nevěděla, že přístroj na ozařování je věčně rozbitý, takže místo 5 týdnů z toho bylo více než 6 týdnů. Přestože ozařování samo o sobě trvá 10 minut, tak já tam budu trávit hodinu a půl, než na mě přijde řada, protože to dopoledne to bylo rozbité, a teď to už zase půjde, případně mě pustí domů. Musím říct, že v tu chvíli jsem to začala poměrně dost špatně snášet psychicky. Do té doby to všechno tak nějak šlo, až na ten výkyv, kdy jsem se dozvěděla, že bude chemoterapie. Ale v tu chvíli, kdy jsem trávila v podstatě, aspoň tak mi to přišlo, víc času v nemocnici nežli kdekoli jinde, to začalo být špatné. A i tím, že jsem začátek ozařování ještě stále nastupovala v době dovolené, tak jsem v podstatě nemyslela na nic jiného, než že zase budu muset jít do nemocnice. A i manžel, který by jinak něco takové v životě nevyslovil, tak říká: „Zaplať pánbůh, že už začneš chodit do práce, protože ty nemyslíš na nic jiného a psychicky jsi na tom mnohem hůř, než když do té práce chodíš.“ Tak zaplať pánbůh skončily prázdniny a mohla jsem začít chodit do práce. I když čtyři týdny jsem chodila s tím, že jsem odcházela ze zaměstnání dříve a podstupovala dávky ozáření. A přišla jsem potom domů, a protože jsem byla unavená z toho všeho, tak jsem to celé prospala. Takže z toho dne opravdu moc nezbývalo. Nějakých prvních 15 dávek ozařování, to byla v podstatě pohodička. Nevím, jestli to bylo i tím – možná si to jen namlouvám –, že jsem dva týdny před ozařováním začala brát betakaroten, který tu kůži snad i možná nějak trošku ochránil, protože se mi spálila až po nějakých těch 15 dávkách. Ale zase na druhou stranu, spálila se tak, že v životě jsem si nemyslela, že by to bylo možné, člověk může z toho mít puchýř i na bradavce. A to není vůbec nic příjemného. Ale tam už jsem viděla ten konec, že už se to opravdu chýlí ke konci a že už to budu mít za sebou, že už to bude dobré. A úplně těch posledních 5 dávek už bylo zaměřeno pouze na ložisko toho nádoru, který tam původně byl. To už bylo mimo bradavku, která byla v tu chvíli opravdu neuvěřitelně citlivá. A to už tak nějak šlo. Takže poté, co jsem nemusela řešit, že je věčně rozbitý nějaký přístroj, na kterém já jsem závislá. Honí mě do nemocnice, dvakrát třeba denně, protože když tam přijdu, tak přístroj je rozbitý, ale oni mi volají za 2 hodiny, že to zprovoznili a že mam jet zpátky. Tak když už tohle bylo za mnou, tak jsem si myslela, že to mám za sebou úplně.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/04_07janabbehemradiote.mp4

Pokračovat ve čtení

Pro Hanu C. bylo ozařování nepříjemné a časově náročné, oporou jí byl manžel, který ji doprovázel.
Pokud jde o ozařování, tak za prvé, nemít svého manžela, který mě tam denně vozil, tak bych to nedala. Abych já tam sama jezdila autem, nebo abych jezdila sanitkou, nebo já nevím, jak to funguje. Třeba padla ráno desátá hodina, já jsem chodila totiž až tak po obědě, a mě začalo tak brutálně bolet břicho. Už jenom třeba ta psychika. Nebylo to příjemné, když to bylo každý den. Už jenom to, že tam musíte jet. Musíte se oblékat. A fakt každý den. Ta kůže, prostě začalo to být bolavé. Potom ke konci jsem měla 7 ozařování, silnější zaměření jenom na tu operační ránu, a ta kůže to nedala. Bylo to spálené. Bolavé to bylo. Hodně nepříjemné. A třeba v té nemocnici byly fajn sestřičky. Jenom lidi, co tam leželi na pokojích a chodili na ozařování, tak tam mě trošku štvalo, že se tam chovali jako: „My tady ležíme, my máme přednost.“ Přitom tam jednou třeba přivezla sanitka paní – přijela tam chvilku po nás –, a saniťák vyběhával, aby ji vzali přednostně, že zase potřebovali jet jinam. No, tak to nestihla a pak tam chudák musela být do pěti hodin, než tam znova pro ni přijel. Tohle mě tam docela vytáčelo. Myslím si, že je jiné odběhnout si tamhle z lůžka o 2 patra níž, než když se tam ženete třeba 30 kilometrů. Tam jste teda čekali jak dlouho? Jak kdy. Někdy to bylo fofrem. Někdy se tam čekalo víc. V pátek třeba bývalo, že ti, co tam leží, tak dobře, já to chápu, že chtěli třeba jet domů. Ale pak jsme tam třeba čekali i 2, 3 hodiny. Bylo to takové už dlouhé. Kolik jste měla těch ozařování? Měla jsem ještě štěstí, že jsem to měla na ty svátky květnové. A na Velikonoce. Protože přece jenom ta kůže dostala třeba v tom dubnu 4 dny navíc volno. V květnu, jak byly ty svátky prvního a osmého, tak tam byl den navíc, kdy ta kůže měla šanci se trošku nějak zbrchat. To bylo hrozné, když pak máte tu jemnou kůži a po 3 dnech fakt úplně spálenou. Pak se to ještě hojilo jak dlouho, než se to úplně zahojilo. Radil vám někdo, jak třeba pracovat s tou spáleninou? Já ani nevím, co jsem tak jakoby já kde pobrala. Tak moc to ničím nemazat. Nic ani tak nějak nebrat, ono to prý rádo alergizuje s tím ozařováním. Koupila jsem si jenom jeden krém. Něco speciálního, s panthenolem, na tohleto ozařování, s tím jsem se mazala. Já se hojím dobře. Tak dali jsme to. Já jsem měla výhru fakt, že ten můj chlap mě tady nabral, přijel, jel do práce. Přijel, já nevím, v 1, vlezla jsem do auta, odvezl mě tam, přivezl domů. Nikdy jsem nemusela řešit, kde budu chodit, běhat. To bylo pro mě velké plus.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/04_06prohanucbyloozar.mp4

Pokračovat ve čtení

Stáňa B. popisuje, že radioterapie byla časově náročná, někdy i kvůli poruše přístroje.
S těmi ozářkami to taky bylo strašně nadlouho. Celé léto ozářky. Bylo takové horko a ty ozářky byly tak únavné. Člověk tam dojel, teď to třeba nefungovalo, tak se zas jelo zpátky. I to se stávalo.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/04_05stanapopisujezeradio.mp4

Pokračovat ve čtení

Naďa zvažovala, že by radioterapii nepodstoupila. Rozhodla se ji pak ale podstoupit, aby snížila možnost návratu onemocnění.
Protože mě čekala ještě radioterapie neboli ozařování, tak jsem začala zjišťovat, jestli ho vůbec musím podstupovat, když teda už tam nic nebylo a chemoterapie zabrala. U jednoho doktora se mi to tak jako zdálo, že bych ho teoreticky ani nepotřebovala. Tak jsem začala zjišťovat, ale netvářili se na to. Přemlouvali mě, a pak jsem zahlídla jeden dokument o americkém zdravotnictví. Katastrofa. A v tu chvilku mi došlo, sice si myslím, že tady v Čechách to tolik není, ale co kdyby náhodou, přece jenom se ta rakovina vrací. Kdyby se mi náhodou vrátila a měla bych podstupovat nějakou další léčbu, a já teď odmítnu tady tu radioterapii. Oni by mi určitě řekli: „Aha, a vy jste nepodstoupila veškerou léčbu minule. Tak teď si tu léčbu zaplaťte sama.“ Nebo něco podobného. Tak z toho strachu asi, nebo spíš takového respektu před tím, i když je to vlastně nesmysl. Je to moje tělo, tak proč si ho dál huntovat. Jenom kvůli tomuhle tomu jsem ozařování přece jenom nakonec podstoupila.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/04_04nadazvazovalazeby.mp4

Pokračovat ve čtení

Monika C. se nejdříve radioterapie obávala. Uklidnila se, když zjistila, jak to probíhá.
Nejdřív jsem se ozařování velice bála, protože je takový boom toho, že prostě nevíte, co to udělá. Když jsem šla na vyměřování, která místa budou ozařovat, a udělali na mně křížky centrofixem a vysvětlili mi, že je vlastně dělají proto, aby ozářili menší místo, tak jsem se trošku uklidnila. A potom jsem se uklidnila ještě víc, když jsem zjistila, že ta ozářka trvá, nevím to přesně, ale zhruba minutu až 2, což bylo velice rychlé. Pomohlo mi, že jsem mohla sledovat ten přístroj, nedívala jsem se teda přímo při ozařování, ale byl to obrovský přístroj, který byl nade mnou, a v něm byly takové lišty, které se skládaly jako knihovna. Bylo to zajímavé a utekl mi tím ten čas lépe, takže potom celá ta ozářka mi nepřišla hrozná.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/04_03monikacsenejdrive.mp4

Pokračovat ve čtení

Kačka šla nejdříve na zakreslení, pak každý den dojížděla na ozařování. Nejhorší pro ni bylo si lehnout na studené lehátko.
Člověk nejdřív jde na simulátor, kde zakreslí místo, který potřebují ozařovat, takže jste počmáraní, máte takové pěkné nové tetování, a dojíždí se každý den na ozářky. Celý proces, i s převlečením, trvá maximálně 10 minut, není to nic strašného, akorát lehnout si na tu studenou podložku na ozařovně, to není úplně dobré, protože tam člověk musí být do půli těla svlečený. To je asi to nejhorší, co mně tam vadí. Že si musím lehnout na to studené a dát ruce za hlavu, protože se ozařuje stále v jedné poloze.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/04_02kackaslanejdrivna.mp4

Pokračovat ve čtení

Líba přirovnává radioterapii k rentgenu. Sama neměla žádné vedlejší účinky.
Ozařování je na stejném principu jako rentgen. Člověk přijde, lehne si na takový stůl, předtím, než se jde na ozářky, tak pan doktor, který je vlastně onkolog, tak nám napíše. Byly jsme u toho ozařování, že to je vlastně rentgen. Jo. Je to, jako když jste na rentgenu, vlastně si tam lehnete, máte na sobě naznačené body, kde má ten zářič působit. Sestřičky vás naštelujou tak, jak to má být, dají tam záření v té síle, v jaké je třeba, a nevím, je to otázka 10, 15 minut a zase jdete domů. Mělo ozařování nějaké vedlejší účinky? Na mě ne, ale někdy se stane, že lidi mají popálenou kůži od zářiče, ale já jsem žádné vedlejší účinky, ani vyrážku, ani žádnou popáleninu neměla. A jak to na váscelé působilo, nebo to žádný vliv na vás nemělo? Nemělo, je to opravdu, jako když jste na rentgenu. Bylo tam jenom to, že tam člověk fakt musel dojít.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/04_01libaprirovnavaradio.mp4

Pokračovat ve čtení

03_24editesipomahala

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/03_24editesipomahala.mp4

Pokračovat ve čtení

Zuzce pomáhala „smetáková terapie“, kterou si sama vymyslela.
Tak jsem si pak vymyslela svoji vlastní terapii, říkám jí „smetáková“. A to proto, že si vezmete násadu od smetáku a tu násadu, když jako ráno takhle vstanete a bolí vás celé tělo, což i dneska občas mi přijde, tak si dám tu násadu tady za ta ramena. Ano, můžete cvičit i s nějakou gumou, ale ta guma vám povolí, zatímco dřevo vám prostě nepovolí. A když takhle vydržíte dvě minuty, tak se musíte nadechnout. A mně toto pomáhalo při tom depresivním ladění, že najednou ten svět nebyl tak šedý a najednou to může být i jinak. A když u toho ještě hýbnete bokem, tak najednou vám je hezky a vy se musíte nadechnout, a když se nadechnete, tak se vám prokysličí i mozek a další tkáně a najednou už to nevidíte tak šedě. Takže to mi pomáhalo.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/03_23zuzcepomahalasmet.mp4

Pokračovat ve čtení

Káma konzultovala vedlejší účinky s lékařkou, která jí napsala jiné léky na nevolnost. .
Samozřejmě paní doktorka mi napsala prášky proti nevolnosti, nějaké ty léky oni dávají i do té chemoterapie, ale přiznám se, že mi bylo fakt zle. Zvracela jsem, nebylo mi dobře. Když jsem to potom řekla při kontrole. Vždycky před tou chemoterapií jsem šla k paní doktorce na kontrolu a vždycky, když jsem jí to řekla, tak mi napsala nové léky. To byl vždycky 1 prášek, byly teda šíleně drahé, co jsem zjistila, ale musím říct, že už mi takhle zle nebylo. Nebylo člověku dobře, neměla jsem chuť na jídlo, přiznám se, v puse jsem měla takový jakoby neustálý pocit, že tam mám strašně sucho. Nebylo mi dobře, že bych si mohla nějak vyskakovat a tak, ale ne že bych zase trávila den na záchodě, to ne. Stalo se, že jsem občas mezi tím zvracela, spíš už z únavy. Co mi nejspíš hodně dělalo zle, když jsem měla pokles bílých krvinek, a s tím jsem chodila na injekce, na bílé krvinky.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/03_22kamakonzultovalavedl.mp4

Pokračovat ve čtení

Na Ludmilu léky proti zvracení nefungovaly, pak jí bylo špatně, už když jen přijela do nemocnice. .
Přijeli jsme domů a já jsem vlastně to měla přesně naordinované: dostala jsem balík léků, které se braly souběžně s tou chemoterapií, protože potlačovaly účinky tady těch nevolností, aby člověku nebylo tak strašně špatně. Akorát na mě to nějak nefungovalo. Bylo mi zle úplně strašným způsobem. Tři dny jsem se nenajedla, protože to prostě nešlo. Po čtyřiadvacetihodinovém zvracení jsem už neměla co zvracet. To už opravdu člověk nemá co zvracet. To už vyzvrací všecky šťávy. To už prostě je jenom taková pěna jakási. A snažíte se pít. A pijete tím způsobem, že se napijete doušku vody, a přijde vám, že jste vypila litr, protože to je úplně hrozné. Paní doktorka se mi snažila pak pomoct, dostávala jsem nějaké silnější injekce přímo před tou chemoterapií. Jenomže jak řekla i sestřička na té onkologii: „Ono už po určité době, když vy sem přijedete, tak už máte v hlavě to: „Ježkovy voči, mně zas bude špatně.“ A já jsem si to ani nějak nepřipouštěla, že mi bude špatně. Věděla jsem, že mi bude špatně, to bohužel. Ale třeba se mi stávalo už i to, že jsme přijeli… Ten den, kdy jsem měla dostat chemoterapii, tak jsem šla klasicky prvně na odběr krve. Potom jsem se nahlásila u sestřičky, že jdu k paní doktorce. Počkala jsem, bylo vyšetření u paní doktorky, a čekala jsem, až přišly vlastně výsledky z té krve. A pak teprve jsem odcházela na stacionář, na tu chemoterapii. No, a my jsme třeba přijeli a já ještě před tím odběrem krve – už když jsme tam byli, teď nevím, snad potřetí nebo počtvrté, to je jedno –, už prostě to bylo tak, že my jsme přijeli a já první, jakmile jsme přišli nahoru do toho patra, kde se odebírá krev, tak první moje cesta byla okamžitě na záchod, protože už jsem zvracela.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/03_21naludmilulekyproti.mp4

Pokračovat ve čtení

Dagmar Š. nosila paruku, se kterou byla velmi spokojená.
Co já jsem se s tou parukou nadělala parády. Když mně předepsali chemoterapii, tak mi zrovna dali takový papír, že mně přispějí na paruku, a že parukářství je tamhle někde. Sice v nemocniční lékárně je mají taky, ale tam je prý chabý výběr, ať jdu radši do města. Tak jsem šla do města. Jak já jsem si to tam užila, tu chvilku. Prostě paní odbornice: a tahle by možná šla a tahle ne, tahle vám nesluší a tak dále. Já jsem obdivovala Dianu anglickou princeznu a chtěla jsem vlasy jako ona. Takže takovou paruku jsem taky měla a s tou jsem chodila, protože vlasy mně začaly padat hned při těch velkých chemoterapiích. A pak jsem měla taky takového bílého kulicha a s tím jsem absolvovala celou nemocnici. Protože proč chodit v nemocnici s parukou? Když jsem byla na chirurgii na zásahu, tak to mně ještě vlasy nerostly, ale pak, než jsem během léta šla na radioterapii, tak už jsem začínala mít nějaké chloupky a už se to lepšilo. A tak v tom bílém kulichu jsem to absolvovala a myslím, že měli lékaři z toho docela srandu, oni tam mají ty ženy různé šátečky, paruky a takové, a já teda kulicha z lyžování, no. A to ani jsem ho nemusela zahodit, vydržel to celé.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/03_20dagmarsnosilaparuku.mp4

Pokračovat ve čtení