capr_videa

Daniela odešla z léčby z důvodu mnoha vedlejších účinků.
No, a pak sem podstoupila chemoterapie, předepsali mi jich asi 20. No, a tak jsem absolvovala 4 a měla jsem toho plný zuby, bydlela jsem sama a průběh chemoterapie strašný, to snad nebudu ani popisovat, ale pokud by to bylo potřeba, tak klidně, ale popíšu to až v té 2. fázi. No, a tak sem po 4. chemoterapii zrovna náhodou slyšela v televizi písničku Chemie od Xindl X, a když jsem slyšela ten text, tak jsem ho poslala panu doktorovi, který mě ošetřoval, a řekla sem, že to je přesně to, co sem mu chtěla říct a že odcházím z této léčby a že už se budu léčit sama. Vůbec jsme neměla představu, jak se budu léčit, ale mně bylo to hrozně zle psychicky, fyzicky, že sem říkala: „No, tohle ke mně nepatří, to přeci nejsem já.“

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/03_18danielaodeslazlecby.mp4

Pokračovat ve čtení

Lucie nechtěla v chemoterapiích pokračovat. Vyhledala i psychologickou pomoc, ale po rozhovoru s lékařkou se rozhodla to zkusit dále.
Po těch 4 chemoterapiích, jsem byla docela zničená, musím říct, a protože i přesto, že mně dávali léky na nevolnost a podobně, tak už ta psychika na mě působila dost silně. A já už jsem jenom čekala v čekárně a cítila jsem třeba dezinfekci nebo už jenom to prostředí a mně už se dělalo špatně. Takže já už byla rozhodnutá, že na další chemoterapie nepůjdu, že mně to stačí, ta léčba, že se cítím fakt jako zdravá, a stejně si myslím, že to někdo na mě ušil. Měla jsem pocit, že to onemocnění jsem neměla vůbec v sobě a že už na další chemoterapie nepůjdu. A tenkrát – já nevím už kdo – mně někdo řekl o psycholožce přímo v nemocnici, tak jsem ji byla navštívit. Jedno sezení jsme myslím spolu měly, protože na další už jsme se pak nějak nedomluvily. A ona mně řekla: „Je to vaše rozhodnutí, je to váš život. A nemůžete dělat věci, jak ostatní chtějí. Je to jenom o tom, že vy si rozhodnete, jestli budete pokračovat. Ne vaše onkoložka, ne vaše maminka a ne váš přítel. Prostě to je jenom o vás.“ A já jsem se najednou fakt rozhodla, věděla jsem, že pokračovat nebudu. Načež jsem teda přišla na tu onkologii, ke své onkoložce, a měla jsem tendenci jí sdělit, že pokračovat asi nebudu. Neměla jsem ten den zrovna jít na chemoterapii, ale asi až za týden nebo za čtrnáct dní, ona tam byla nějaká prodleva mezi těmi cykly. A to si pamatuju fakt dodneška, jak jsem tam seděla a ona mi říká: „Jste si fakt jistá?“ A já na to: „Já vím, že to je promarněná šance, ale já už to prostě fakt nezvládám, mně už to tady vadí.“ Bolela mě strašně ruka z toho, protože mě mohli píchat jenom do té pravé ruky, u levé už jsem v podstatě neměla možnost dostávat tam chemoterapii, začala mě totiž hrozně bolet. Tak doktorka říká: „Jo, fajn, to se dá vyřešit portem.“ Pak jsem řekla: „Mně vadí dezinfekce.“ A ona: „No, dobrý, tak budeme dávat jinou dezinfekci.“ A já: „Mně vadí ten stacionář.“ „Dobře, tak půjdete jinam, na jiný stacionář.“ A říkám: „A můžu tuhle sestřičku?“ A ona říká: „Jo, můžete mít tuhle sestřičku.“ Takže jako všechno tak nějak vyhověla mně a ona říká: „Fakt to aspoň zkuste. Uvidíte, jaký to bude. A já myslím, že to bude v pohodě, protože hlavně to budete mít po týdnu a už to nebude taková dávka pro to tělo, jo? Takže vám nebude špatně.“ Já říkám: „No, uvidíme, tak já si to ještě nechám projít hlavou.“ A do toho jim tam tenkrát zazvonil telefon, volala jí asi nějaká paní doktorka ohledně jedné pacientky a vím, že ta moje onkoložka jí říká: „No, bohužel, ona už to má v kostech, takže v podstatě už tam bude jenom nějaká udržovací léčba.“ A pak ten telefon položila a říká: „Jenom vám chci říct, že ta pacientka by si s vámi to místo klidně vyměnila, vy máte ještě možnost si ten život zachránit, protože v těch kostech to nemáte. Takže si to rozmyslete, jestli to chcete dneska, nebo třeba příští týden zkusit. A jenom kvůli tomu, že se vám udělá špatně nebo neudělá, to nepřerušovat, protože ona by si to s vámi klidně vyměnila.“ A tak jsem řekla: „Ty jo, já jsem fakt hloupá, proč to teda jako nezkusit.‘“ No, a na tu další chemoterapii jsem teda šla.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/03_17lucienechtelavchemo_1.mp4

Pokračovat ve čtení

Lenka A. musela být akutně hospitalizována, pro vnitřní krvácení.
No, první chemoterapie. V podstatě mi indikovali 4 silné chemoterapie, které standardně dávají pro léčbu rakoviny prsu, a potom, po těchto 4, tak přišlo 12 týdenních taxánů, které jsou slabší, takže jsme se domluvili s mými rodiči, že vždycky po té silné chemoterapii budu jezdit k nim domů a tam se pár dnů budu zotavovat. Manžel bude mít paragraf, a až budu schopná, tak zase naběhnu do domácnosti. Myslela jsem si, že budu normálně fungovat, takže takhle to bylo po té první chemoterapii, manžel mě zavezl k rodičům a tam jsem strávila prvních 5 dní. Bylo mi zle v noci, první pocit byl, že mám v sobě vetřelce, proběhnul mi od hlavy až k patě. Dávala jsem si nějaké prášky na nevolnost, bylo mi trošičku na zvracení, ale zvracet mi nešlo, to je někdy možná ještě horší. Při té druhé chemoterapii, tam to bylo trošičku horší, protože jsem měla nějaké silné vedlejší účinky, měla jsem vnitřní krvácení, takže jsem jela za svým onkologem, který mě poslal domů s tím, že kdyby se to zhoršilo, mám volat. A ono se to zhoršilo docela dost, tak jsem jela rovnou na pohotovost. Vnitřní krvácení mi tam zastavili, strávila jsem 2 noci na JIPu, to bylo takové asi jedno z nejvíc nepříjemných období, protože se nevědělo, co mi vlastně je, jestli třeba tam není nějaký pokrok, i když se to moc nepředpokládalo skrz to PET CT vyšetření, které jinak vyšlo čistě. Tam zareagovala prostě ta chemoterapie, ráda rozleptává sliznice a tak dál, oslabuje je, a mně se to projevilo tady tím způsobem. Spíš jsem měla strašný strach, jak zareaguju na další chemoterapii nebo jak zvládnu celou tu léčbu. Takže na té JIPce bylo asi nejhorší to, že jsem se cítila opravdu jak na smrt nemocná, že mě všude vozili jako na kolečkovém křesle a že jsem musela tu gastroenterologii a kolonoskopii absolvovat. Všude mě vozili na tom nemocničním křesle, s tím nemocničním županem a to tak nějak poprvé jsem se cítila jako vyřízená. Tam to na mě dolehlo hodně, na té JIPce.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/03_16lenkaamuselabyt.mp4

Pokračovat ve čtení

Soňa přibývala na váze a měla bolesti. Bolest přirovnávala k chůzi po něčem ostrém.
Ještě v průběhu těch chemoterapií vždycky byly 3týdenní pauzy při čekání na další. A já jsem pořád jako nezvracela. Nebylo mi špatně. Naopak začalo mi období přibírání kil. Tak jsem přibrala 5 kilo během těch chemoterapií. Fakt jsem vůbec nezvracela, ani jednou. Jenom co bylo pro mě negativní, byla únava, vždycky tak po těch 3 dnech, 4 dnech najednou mě začaly třeba bolet kolena, klouby, ruce nebo chodila. Jako když chodíte po něčem ostrém. Nemohla jsem pořádně došlápnout a to trvalo pár dní. Pak to zase odeznělo.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/03_15sonapribyvalanavaze.mp4

Pokračovat ve čtení

03_15sonapribyvalanavaze(1)

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/03_15sonapribyvalanavaze1.mp4

Pokračovat ve čtení

Jana H. popisovala, že s postupem léčby se vedlejší účinky začaly nabalovat.
Když člověk si řekne, že vlastně na začátku mu nic není, ona ta chemoterapie, když jenom zvrací, tak mu nic není, ale pak se to už na sebe nabaluje. Říkala jsem si, že mi je úplně dobře, ale po těch 4 velkých, kdy jsem chodila každé 3 týdny – a pak vlastně každý týden –, tak tělo už proti tomu začíná víc bojovat. Ty vedlejší účinky se začínají i projevovat, i únava je větší, a opravdu to tělo bojuje asi už trošičku jinak.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/03_14janahpopisovalaze.mp4

Pokračovat ve čtení

Kateřina hovořila o divném pocitu, nicotě a letargii, kterou během chemoterapií zažívala. .
No, po těch prvních mně bylo špatně hodně, a nebylo to nikdy tak, že bych zvracela, i když po té první jsem si myslela, že budu. A měla jsem nachystané různé kýble vedle postele, ale ne, to se nikdy nestalo a spíš to bylo takové divné tehdy, to si pamatuju. Ten pocit už si nepamatuju, ale to slovo, které jsem používala, když jsem to někomu popisovala, bylo něco jako nicota, že jsem prostě nemohla. Jinak mně to nevadí, třeba někdy být nemocná, že si tak člověk poleží v posteli, čte si, pije čaj, že to je skoro příjemné, starají se o něj lidi, ale toto nebyl ten případ, vůbec nic mi číst nešlo, dívat se na film mě nebavilo. Bylo to jenom – tak nějak ten týden přežít, než budu vědět, že je mi líp. Hnusné to bylo, ale ne nějak tak, že by to byly strašné křeče, strašné blití, strašná hrůza, spíš taková divná letargie, ve které mě nebavilo nic dělat. To bylo nepříjemné dost.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/03_13katerinahovorilao.mp4

Pokračovat ve čtení

03_12marienemohlapochopit

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/03_12marienemohlapochopit.mp4

Pokračovat ve čtení

Vendy první 3 dny po aplikaci potřebovala odpočívat, první týden byl náročný. V druhém týdnu byla unavená a třetí týden se už cítila lépe. .
Sice paní doktorka říkala, že to teda možná nebude tak hrozné, protože jsou léky, které omezují nevolnost a totální neschopnost, ale pochopila jsem hned po první aplikaci, že není v mých silách ty děti ohlídat. Vůbec. První dítě začalo sotva chodit, a to jsem pochopila, že než já ji doběhnu, že ji spíš přejede dřív vlak. Takže to ne. Začala jsem obtelefonovávat příbuzné, kdo si vezme děti na první aspoň ty 3 dny, abych se mohla z takzvané opice, jak říkala paní doktorka, řádně vyspat. Což bylo pro mě vysvobození, jako jediný. Ale potom znova. Tři dny jsem si jako odfrkla, a dál jsem prostě musela fungovat. Takže to byly první 4 cykly s chemoterapií takhle, měla jsem ji po třech týdnech, tu chemoterapii. Tři dny jsem byla úplně vyřízená. Potom se to teda jakžtakž začalo zlepšovat, ale ten první týden byl vždycky hrozný. Druhý týden přišla únava, ale už to šlo, už mi nebylo špatně od žaludku. A třetí týden jsem se dala dohromady, a čtvrtý zase znova.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/03_011vendyprvnitridny.mp4

Pokračovat ve čtení

Stáně B. se po první dávce udělalo špatně. Při dalších jí bylo týden špatně. A po týdnu od se jí udělalo lépe.
Po chemoterapii, poprvé, to mi bylo špatně a odvezli mě na detox, byla jsem na kapačkách, tak mě z toho dostali a přestalo mi být špatně. A vždycky ten první týden po chemoterapii, to jsem na tom byla celý víkend hodně špatně, hlavně ta nechuť k jídlu. Vadí vám všecko, veškeré vůně. Já jsem vlastně vždycky týden po chemoterapii byla víceméně na takové kojenecké stravě, jako šťouchaný brambor s máslem a přesnídávka. Nebo jenom přesnídávka, čistá voda. Teď jsem nemohla něco, protože to mi smrdělo, vadilo mi všechno, takové to bylo. Ale vždycky se překlenul ten týden a potom se člověk tak nějak z toho zmátořil. Jak mu bylo konečně dobře, tak to ale začalo od znova…

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/03_10stanesepotydnuod.mp4

Pokračovat ve čtení

Eva měla velké nevolnosti, suché sliznice, citlivost na pachy a ošklivé nehty.
Ty vedlejší účinky samozřejmě určitě vždycky jsou, jsou to třeba, já nevím, suché sliznice, nevolnosti – hrozně mi bylo zle, nevolnosti jsem měla dost veliké, i když mi říkali, že mi dávají všechny možné preparáty, aby snížili nevolnost, ale prostě mě bylo hrozně moc zle. V období tak týden po léčbě, po podání chemoterapie, mi bylo špatně, a pak se to zase trochu zlepšilo. A přišla zase další chemoterapie, zase mi bylo špatně, člověk je citlivý na všechny ty vjemy, pachy a podobně. Únava je tam samozřejmě taky, spavost, nehty jsem měla ošklivé, a prostě všechny takové ty běžné věcí, bych řekla, ty jsem vychytala jak při první chemoterapii, tak teď po letech při té druhé ještě víc.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/03_09evamelavelkenevolnosti.mp4

Pokračovat ve čtení

U Petry A. byly potíže s napíchnutím žíly, popisuje to jako náročné.
Ano, ano, ano. Bývalo to v úterý, jednou za 3 týdny jsem tam jela. Vždycky jsem se ráno musela nahlásit, pak tam jedu, oni se schovali do té kukaně a namíchali to tam přesně na ten můj nádor. Ty pytlíky tam na mě čekaly, a čím jich bylo víc, tak tím samozřejmě jsem měla víc rozpraskanou ruku a nešlo mě do ní píchat, takže první z nich šel sem, druhý sem, třetí už byl. Jednou mě třeba napichovali 5krát, protože vždycky, když už se jim to povedlo píchnout, tak to prdlo, takže jsem opět musela jít k dřezu, ruku do horké vody, půl hodiny cvičit, aby mě mohli zkusit zase píchnout, takže jsem tam třeba byla ráno v 8 a začali mě kapat až třeba v 10, protože prostě nebylo kam to zavést. Takže to bylo takové těžké, a bolelo to, bolelo to jako čert. Ale to je takové normální při těch chemoterapiích.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/03_08upetryabylypotize.mp4

Pokračovat ve čtení

ana B. šla před chemoterapií na označení nádoru klipem.
Předpokládali, že chemoterapie by na tento typ nádoru měly dobře zabrat. Takže mně ještě nádory označili takovým klipem, takovým titanovým válečkem, pro případ, že by úplně zmizely, což se naštěstí v mém případě stalo. Tak aby věděli, kde ten nádor přesně byl, a mohli při operaci odstranit nějakou tu poškozenou tkáň.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/03_07hanabslapredchemo.mp4

Pokračovat ve čtení

Žofka dostala injekce na podpoření krvetvorby.
Ještě jsem teda zapomněla dodat, že se mi snižovaly krvinky. Ty červené to tak nějak ustávaly, ale bílé jsem měla hodně na hraně, za ty 3 týdny se vždycky nějak spravily, ale bylo to na hraně. Nevím, jak přesně to je, jestli oni umřou hned ten první týden, ale určitě jeden týden jsem byla opravdu asi bez krvinek, těch bílých. A to jsem potom dostala ještě injekce, které jsem si sama píchala do břicha, aby se to zlepšilo.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/03_06zofkadostalainjekce.mp4

Pokračovat ve čtení

Petra dostala první dávky chemoterapie v těhotenství.
Já jsem to zjistila, když jsem byla na konci šestého měsíce těhotná, v dubnu roku 2014. Ráno jsem ležela na posteli a poškrábala jsem se zespoda na prsu, a měla sem tam bulku. Říkala jsem si, jo dobrý, tak může to být něco s těhotenstvím spojené, ale přesto sem šla v pondělí ke gynekologovi, který s tím neměl zkušenost, tak mě hned poslal – ten samý den – na mamograf. A doktorka na mamografu mi udělala hned ten den biopsii, protože se jí to nezdálo. Výsledky měly být za 3 dny, někdy ve čtvrtek. Volali ve čtvrtek, že se mám dostavit, a oznámili mi, že mám pozitivní nález, že mám karcinom prsu, a hned mi domluvili schůzku s onkologem, kam jsem byla odeslaná po víkendu. A za tři dny potom už jsem dostala první chemoterapii, v těhotenství. Samozřejmě jsem se bála, aby to miminku neublížilo, ale dneska už je ta léčba tak daleko, že těhotenství proběhlo úplně v pořádku. Během těhotenství jsem dostala tři chemoterapie, a pak proběhl normální přirozený porod a deset dní po porodu jsem nastoupila na další cyklus chemoterapie a dostala jsem jich ještě pět.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/03_04petradostalaprvnidavky.mp4

Pokračovat ve čtení

Hana B. dostala 2 cykly chemoterapie, 2 různé druhy. První s aplikací po 4 týdnech, druhý 12 aplikací po týdnu.
Ráno jdu na krev. Já teda měla chemoterapie rozdělené vlastně na dva druhy. První druh, ten byl čtyři cykly po třech týdnech, to byla taková ta silnější. Teď mám dvanáct cyklů po týdnu, má to tu obrovskou výhodu, že mám nasazenou biologickou léčbu. Můj nádor byl HER2 pozitivní. Automaticky mně doktor doporučil – a pojišťovna schválila – biologickou léčbu, tak dostávám zároveň i tu. Takže první čtyři cykly byly po třech týdnech. Tam se musela kontrolovat pokaždé krev, protože hodně ubývají bílé krvinky. Byla potřeba každé tři týdny to kontrolovat. Takže jsem ráno přijela a bylo to tam skoro na celý den. Ráno mi odebrali krev. Čekala jsem, až byly asi za hodinku výsledky. Pak jsem čekala zase, než doktor bude mít čas a zavolá si mě konečně. Ten se mnou zkonzultoval, co a jak. Prohlídl, jak se vyvíjí ten nádor. Jestli tam je, nebo není. A zhruba hodinku trvá příprava té chemoterapie v lékárně. Takže jakmile se připraví, tak ze stacionáře zavolají, že za hodinku máte přijít. No, pak si počkáte, až vás zavolají, a samotná ta aplikace trvá asi hodinku a čtvrt zhruba. Co mám těch dvanáct cyklů po tom týdnu, tak tam to trvá trošku déle, protože oni vyvolávají hodně často alergické reakce. U mě naštěstí ne. Ale proto se musí aplikovat pomaleji, a tak to trošku trvá. Ale tam já si chodím odpočnout a zdřímnout. Si vezmu dečku, polštář, lehnu si a já to tam prostě ty dvě hodiny prospím.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/03_03hanabdostala2cykly.mp4

Pokračovat ve čtení

Veronika vypráví o své zkušenosti s průběhem aplikace chemoterapie.
Probíhalo to tak, že jsme každé ráno přijeli do nemocnice a došla jsem si na krev. Tam mi zjišťovali krvinky, jak na tom jsou, jestli jich je málo, nebo jich je dost na to, abych mohla dostat chemoterapii. Pak jsem si došla do kartotéky pro svoji kartu a šla jsem si sednout do čekárny k paní docentce. Protože je paní doktorka takový profík, jaký je, tak nás v čekárně sedí opravdu hodně. 3 hodiny čekání, to vlastně nic není, když vím, že si čekám na profíka, na člověka na svém místě, takže mi to čekání nevadí. Když si to tam člověk už vyčká, tak paní docentka s ním pak absolvuje takový ten běžný rozhovor: „Jak se máte, co je nového, co vás trápí?“ Nebo: „Chcete se na něco zeptat? A podobně.“ A potom jdete a pokračujeme přes chodbičku do stacionáře. Tam předám sestřičkám ty papíry, oni mi namíchají tu dobrotu a za půl hodinky, za tři čtvrtě se tam zpátky dostavím – mezitím si stihnu dojít na jídlo, protože pak už to většinou nejde. A pak tak 40 minut mi kapala ta chemoška. Poseděla jsem si na lůžku, občas jsme se zasmály s ženskými, občas nebylo s kým si popovídat, tak jsem si vzala mamču s sebou. Někdy jsem to prospala, někdy jsem si na telefonu něco hledala, poslouchala písničky. Jednou jsem tam měla kamarádku, koukaly jsme na film, ležely jsme spolu na lůžku, sestřičky se nám smály a my koukaly na ten film a takhle různě jsem si to tam zkracovala. A pak jsme jeli domů, a ta cesta už začínala být taková nějaká horší, už jsem cítila na sobě hroznou únavu, že to asi zaspím. A paní doktorka vždycky říkala: „Klidně to zaspěte, klidně 2, 3 dny, klidně to zaspěte, to bude úplně ideální.“ A pak, když to šlo, tak byla nějaká vycházka, a když to nešlo, tak prostě jenom postel.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/03_02veronikavypraviosvezkusenosti.mp4

Pokračovat ve čtení

Pro Julii D. bylo nejhorší čekání před aplikací. Doporučuje jít s doprovodem.
A pak začalo to chemo, tam bych radila, ať na to není nikdo sám, protože já jsem musela jít i na to první chemo sama, a nebylo mně dobře, měla jsem strach, protože jsem nevěděla, do čeho jdu. Mám syna, dceru, ale všichni byli v zahraničí zrovna, takže jsem tam byla sama. Nejhorší je to čekání, čekáte tam 2, 3, 4 hodiny, protože nejdřív musíte k doktorce, pak než vám to zase namíchají. A potom, když už člověk přijde do té místnosti plné lehátek, je jich tam asi 20, tak přijde sestřička a všechno vám povykládá, co by se jako mohlo stát. Říká: „Hned mě zavolejte, kdyby se něco stalo.“ Sestry tam stejně pořád prochází, kontrolujou vás, ta péče je tam absolutně vynikající. Nemůžu na to nic špatného říct, mám to tam ráda, i když je to tam prostě onkologické centrum, ale naučila jsem se tam chodit a mít to ráda a těšit se na to.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/03_01ProJuliibylonejhorsi.mp4

Pokračovat ve čtení

Íje při operaci otevřeli jizvu po císařském řezu, i když pro ni byla rekonvalescence z operace fyzicky náročná, vše se dobře zahojilo.
Tu hormonální léčbu jste měla rok a pak jste se rozhodla pro odstranění vaječníků a dělohy. Víceméně mi to tenkrát tak nějak nařídili. Aha. Vaječníky určitě, dělohu už dobrovolně. S tím, že když mi vysvětlili, že prostě když budu brát hormonální léčbu, mohla bych tam mít nějaké nádory, tak jsem souhlasila i s tu dělohou. Jaké to pro vás bylo, co jste cítila? Co vám běželo hlavou? Protože už jsem porodila císařem, tak jsem to břicho měla jednou rozpárané a oni mě vysvětlili, že to nebudou dělat nějakou hysteroskopií, ale že mi to břicho rozřežou znova. Udělali mi to dobře. Udělali mi to v podstatě v tom místě, kde jsem měla toho císaře. A vím, že bylo velice náročné se z té operace vzpamatovat. Byl to hodně fyzický problém, že to dlouho trvalo, ale zase zahojilo se to dobře všechno. A zase to, že člověk se musel starat o toho kluka a už neměl moc čas přemýšlet, jestli u toho bude na tom nějak hůř nebo něco, nebo jestli bude něco míň, když už teda bude v tom přechodu. Nedalo se nad tím přemýšlet.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/02_02_08ijeprioperaciotevreli.mp4

Pokračovat ve čtení