capr_videa

Lenka B. podstoupila další vyšetření před plánovanou léčbou.
Na začátku to byla scintigrafie kostí, zjišťující, jestli se to objevilo v kostech, rentgen plic, srdce, mamografie. Tím doplňovali ten nález, takže šlo o oboustrannou mamografii. Potom to scinti, jestli se to nedostalo náhodou do kostí, a biopsie, ta byla nejdůležitější, aby před operací věděli, s čím mají tu čest, a pak už přišla operace.

13. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/01_04_01lenkaBpodstoupila.mp4

Pokračovat ve čtení

Ingrid začala po zjištění diagnózy uvažovat o své nejisté budoucnosti a smrti.
Je to nepřenositelné, tenhle pocit. Pořád si říkáte: „Může to být tukové.“ Ale po té diagnóze, když už se to teda rozhodlo, že to doopravdy tak je, tak vyjdete ven a díváte se na lidi, kteří jdou v pohodě, spokojení s nákupní taškou, tlačí kočárek, nakupují, normálně se baví, a najednou zjistíte, že ten váš čas je konečný. Nebo může být konečný. A tady je obrovský zlom v psychice toho člověka, kdy si říká: „Poslední jaro, poslední léto, poslední podzim, a co když možná Vánoce už ne.“ Všem, co tenhle problém měli, určitě něco takového proběhne hlavou a říkají si: „Co když?“ Dobře, víme, že tenhle problém, může to mít velice rychlý spád. Díváte se pak na všechno jinak, všechno prostě má pro vás úplně jiný rozměr. Díváte se na listy, na kytky, jak je všechno úžasné, jak ten život je fantastický, a že je prostě krásné žít svobodně, dýchat a pohybovat se, že si člověk do té doby, ne že toho nevážil, ale bral to jako samozřejmost. Naprostou samozřejmost. Že slunce svítí, že prší, že budou svátky, a na to se nachystám a tohle si koupím, a najednou zvažujete: „Má to cenu kupovat?“ Budou ty svátky, bude to tak a tohle musím dořešit a měla bych tohle vyřešit, aby náhodou. Úplně se díváte na svět jinak a je ve vás taková tíha. Je to něco nepřenositelného, každý se s tím musí vyrovnat sám, a i když si každý myslíme, že jsme hrozně silní, tak vždycky když přijdeme domů a jsme tam sami, tak to na vás padne a přemýšlíte úplně jinak. To jsou momenty velice takové smutné, i pro toho člověka, protože se v podstatě dívá tím pohledem a pomalu jako by se loučí, neříkám, že je to dobře, nebo špatně, ale ten pocit, ono to má nějaké takové své vlny, které na vás přicházejí, protože jste nejistá, nevíte, co bude, nevíte, jak bude, nevíte, kde to všude v tom těle je, jestli je to tam, jestli je to zapouzdřené, jestli je to otevřené, nevíte.

13. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/01_03_09ingridzacala.mp4

Pokračovat ve čtení

Veronika nemohla uvěřit, že má rakovinu, myslela si, že se lékaři spletli.
Vzpomenete si, co vám pak běželo hlavou? Chvíli jsem přemýšlela, co je to karcinom prsu nebo vůbec zhoubný nádor, opravdu jsem nad tím musela chvíli přemýšlet. A pak jsem chvíli jen seděla a říkala si: „Ty vole, ty máš rakovinu.“ A nemohla jsem si to pořád nějak srovnat, do té hlavy to nemohlo nějak dojít. A říkala jsem si, že to je špatně, že mají výsledky někoho jiného, že to nejsou moje výsledky, že se spletli. To jsem si myslela docela dlouho a snažila jsem se o tom chvíli přesvědčit i rodiče, ale neprošlo mi to. Jak dlouho jste si to myslela? Tak asi do té první návštěvy u paní docentky. Do té doby jsem trošku v hlavě tu myšlenku měla a pořád jsem si s ní zahrávala: Co kdyby to nebylo moje? Ale po tom všem, po těch výsledcích, které měla paní docentka v ruce, po biopsii a ultrazvuku, a hlavně na mammacentru, kde jsou úžasné doktorky, opravdu profíci, to už nešlo. Když jsem si tam lehla, měla jsem třesavku, a paní doktorka mě uklidňovala a ukazovala mi: „Tady to máte, podívejte, v podpaží, vyšetříme druhé prso, hrudní koš, to všecko vyšetříme, nemusíte se bát.“ Takže mě takto uklidnila a bylo to moc fajn, příjemné. A tam mi to všecko došlo. Zvlášť když už jsem seděla v čekárně u paní docentky a viděla ty ostatní holky, mladý holky, tak tam už to opravdu na člověka padne, to už jste nohama na zemi.

13. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/01_03_08veronikanemohla.mp4

Pokračovat ve čtení

Když Ludmila zjistila, že má rakovinu, nejprve se úplně sesypala. .
Nevím, jak to říct jinak. Prostě to byla úplná rána, člověk se snaží, pořád si dodává odvahy, a teď tohle. S mužem jsme si říkali: „To bude dobré, to musí být dobré.“ Ale já se úplně sesypala. Protože moje první reakce – tak jako asi u každého – byla: „Pane bože, vždyť já mám 2 malé děti. A já přece tady pro ně chci být.“ Strašně jsem brečela. Vím, že jsem hrozně brečela. Nebyl to takový ten hysterický pláč. Ale pamatuju si, že jsem strašně brečela a strašně jsem se klepala. Volala jsem manželovi do práce, že to teda mám za sebou, a je to špatné. Dodneška to vidím, jak tam stojím s tím telefonem, který se mi třepal u ucha. A manžel říká: „Prosím tě, uklidni se, já za chvilku přijedu, vydrž.“ Zrovna jsem vycházela z toho ústavu a tam jsem stála. „Já počkám na té zastávce, ať nemusíš zajíždět,“ povídám mu. Protože tam není kde zaparkovat, jezdí tam strašně moc aut. Proto mu říkám: „Víš, jak je to tady s parkováním. Počkám na autobusové zastávce. Budu tam na vzduchu, potřebuju na vzduch, jo.“ To byla moje prvotní reakce. „Já potřebuju na vzduch.“
Když mi to řekli, stála jsem tam opřená o zeď. Najednou úplně prázdná hlava a v ní jediná myšlenka: „Pane bože, co bude s děckama? No, ale přece to nejde.“ A hlava mi začala najednou tak strašně šrotovat, myšlenky lítaly na všechny strany. Ty nejblbější, samozřejmě. Logicky. A nejblbější možný scénář: Co bude? Ta strašná hrůza z toho, co vlastně bude dál. Jak to bude. Já se z toho přece musím dostat. A co budu dělat? Byl to šok. Může být člověk hrdina, jaký chce, ale tam prostě dostane ránu a vypořádej se s tím, jak potřebuješ. Nějaká psycholožka tam se mnou chvíli mluvila. Držela mě za ruce. Mluvila se mnou a snažila se mi dodávat důvěru, že to bude dobré. A já jí tehdy odpověděla: „Vím, že to bude dobré, jen nevím, co mám dělat.“ A ona mi říkala: „Všecko bude dobré, to je ten prvotní šok, je to strašná rána.“ A člověk může být silný, jak chce, ale tohle ho vždycky dostane.

13. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/01_03_07kdyzludmilazjistila.mp4

Pokračovat ve čtení

Pro Danielu bylo zjištění, že má rakovinu, šokující, žila zdravě a vůbec to nečekala.
V prosinci téhož roku jsem byla zase na kontrole a tam mně zjistili, že mám v tom místě bulku, asi tak 2,5 centimetru velkou. Pak udělali biopsii a asi týden před Vánocemi mi řekli, že je to rakovina a že musím okamžitě na operaci. To byl tak trochu šok, protože já jsem vždycky žila zdravě, zdravě jsem jedla, zdravě se chovala, všechno, a teď najednou ve mně takový útvar. Musela jsem hned jít na operaci, před těmi Vánocemi to byl takový dobrý dárek.

13. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/01_03_06prodanielubylo.mp4

Pokračovat ve čtení

Hana B. si zpětně říká, že byla chyba jít pro výsledky biopsie bez doprovodu.
Na biopsii to bylo taky dobré. Jenom jsem prostě nevěděla, co mě čeká, ale četla jsem, že to všechny zvládly, nebolí to a je to úplně v pohodě. Takže jsem tam šla relativně dobře naladěná. A úplně nejlíp naladěná jsem si šla pro výsledky. Což byla asi ta chyba, protože jsem šla sama. Vešla jsem tam s pocitem, že je všechno perfektní, a pan doktor – chirurg onkolog – si zase myslel, že já už svou diagnózu znám. Tudíž hned, jak jsem tam přišla, mi začal vysvětlovat závažnost celé té situace. A že teda okamžitě musím na ultrazvuk jater, rentgen plic, a já jsem prostě jen seděla a hleděla na něj s pocitem, že si mě asi s někým spletl. Že to nemluví o mně. A pak ho sestřička přerušila a řekla mu, že já o ničem ještě nevím, jestli by teda mohl trošku zpomalit a obeznámit mě s tím, co vůbec zjistili. A já se rozplakala, ale jenom na chvilku. Doma jsme si pak řekli, že to zvládli jiní, tak to zvládneme taky, a tak to bereme celou dobu.

13. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/01_03_05hanBsizpetne.mp4

Pokračovat ve čtení

01_03_04sdeltelefon_kacce

13. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/01_03_04sdeltelefon_kacce.mp4

Pokračovat ve čtení

Soně přišel způsob sdělení diagnózy velmi necitlivý.
Poslali mě i na biopsii a na mamograf, který tady tenkrát už byl, ale ještě ne akreditovaný. A pak mi výsledek prostě jen tak sdělila paní doktorka na chirurgii v mamma poradně, kam jsem se po těchto stupních dostala. Řekla mi to úplně lakonicky: „Máte rakovinu, máte tam nádor, maligní, a pokud chcete žít, tak si musíte nechat uříznout prso.“ Takhle prostě to bylo řečeno. A já ač nejsem někdo, kdo se hned rozbrečí, tak se mi tam spustila úplná lavina pláče. Co tohle jako znamená, proč mi to takhle hrozně říká? To nemá jiný způsob, jak mi to oznámit? A ona mi tímhle svým způsobem – který je jí vlastní, jak mi potvrdilo mnoho jiných – ještě řekla: „Co mi tady brečíte, tak budete žít bez prsu, myslíte, že budete jediná?“ A dodala: „Máte 3 dny na rozmyšlenou, pak přijďte.“ A vystrčila mě ven do chodby na chirurgii, kde seděli další pacienti. Nevím, jestli to bylo zrovna u té stejné poradny, byli tam totiž i muži. Jestli jako doprovod, nebo šli na jinou chirurgii, to už nevím.

13. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/01_03_03sonepriselzpu.mp4

Pokračovat ve čtení

01_03_02bylapokojena

13. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/01_03_02bylapokojena.mp4

Pokračovat ve čtení

Nejhorší bylo pro Stáňu A. čekání na diagnózu, nemohla ani spát. .
A jaké byly ty 3 dny čekání na diagnózu? Strašné. Ty byly asi ze všeho nejhorší. Bylo to šílené. Úplně nejhorší byla ta nejistota. Pořád si říkáte, že to bude fajn, že to bude dobré, ale co když ne. Nikdo neví, co bude, jak to bude, to bylo asi ze všeho nejhorší. Paradoxně se mi ulevilo, když mi řekli, že je to špatné. Už jsem aspoň věděla, že se bude něco dít, že mě pošlou tam, tam, tam a že se mnou bude někdo něco dělat. Co teda na tom bylo to nejhorší? Já nevím, co na tom bylo nejhorší, teď nějak mě nic nenapadá. A co jste ty 3 dny dělala, pamatujete si to? To čekání? No, nespala jsem, nespala a přemýšlela, co bude. Vůbec nešlo spát, bylo to šílené, já jsem spavec, úplný medvěd, a kdybych mohla, tak spím od rána do večera. A ty bezesné noci, ty byly kruté. Pan doktor mi pak nabízel nějaké léky na spaní, ale řekla jsem mu: „Ne, to prostě musím zvládnout bez toho.“ A zvládla jsem to.

13. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/01_03_01nejhorsi-pro-stanu_capr16.mp4

Pokračovat ve čtení

Pavla hned začala plánovat, jak rakovinu zničí.
Musím vám říct, že jsem to tak nějak hned věděla, ženská to asi vycítí. Napůl jsem s tím byla už smířená a hned jsem začala plánovat, jak to zničíme, jak to převálcujeme, že tomu nedáme šanci. Měla jsem velkou oporu ve své sestře, která byla nemocná skoro ve stejném věku já – ona je o 10 let starší, o 11 let –, tak jsem měla výhodu v tom, že jsem byla informovaná. A hned jsem otevřela diář a říkám: „Fajn, tak co budeme dělat?“ Hned jsme začali s paní doktorkou plánovat, žádné slzičky nebyly.

13. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/01_03_15pavlahnedzacala.mp4

Pokračovat ve čtení

Naďa se s diagnózou smířila velmi rychle
I když to není ještě oficiálně potvrzené, člověk si už představu udělá. Tak jsem to brala tak nějak za potvrzené. Tam jsem teda plakala, ale pak už to samotné potvrzování mě vůbec netrápilo, byla jsem s tím smířená. Ten proces smíření byl hrozně rychlý, bylo to jenom v té čekárně na dovolené, kde jsem si říkala: „No, a teď jsem z toho hrozně nešťastná, už přišli o tu mámu a teď by měli přijít ještě o mě?“ Přišlo mi to hrozně nespravedlivé. A to byla ta chvíle, kdy jsem to obrečela. Vlastně mi ani nepřišlo řešit, že já tady nebudu, to mě nikdy netrápilo.

13. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/01_03_14nadasesdiag.mp4

Pokračovat ve čtení

Barbora měla dobrý pocit, že se na její onemocnění přišlo včas..
Šlo to tak strašně rychle, že jsem neměla čas ani nějak propadnout panice a spíš jsem měla pocit, že to je vlastně super, že se na to přišlo takhle náhodou. Ono opravdu stačilo, abych se třeba vykašlala na ultrazvuk, protože mi nic nebylo – vlastně už jsem měla pocit, že je všechno v pořádku –, a tím, že to byl nehmatný karcinom, tak bych s tím mohla chodit ještě několik dlouhých let a nechat to dojít do nějaké fáze, která by asi nebyla úplně dobrá. S výjimkou několika krátkých momentů, kdy člověk přemýšlí nad tím, co všechno by mohlo být, kdy jsem si tak jako ubrekla v koupelně… Nebo rozbrečela mě hned ta doktorka, která mi říkala: „Je mi líto, že pro vás nemám lepší zprávu.“ To mi taky vhrkly slzy do očí, ale vlastně celou tu dobu jsem tou nemocí prošla možná až v takovém jako pološíleném stavu takové lehké euforie. Pořád převažoval a doteď převažuje vlastně ten dobrý pocit z toho, že se to chytilo takhle včas, a úplně náhodou.

13. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/01_03_13barborameladobr.mp4

Pokračovat ve čtení

Když Petra zjistila, že má metastáze, upadla do deprese.
Ty metastáze, když se to vrátilo, tak to bylo fatální pro mě. Samotná ta informace pro mě byla horší. To druhý bylo horší. V čem to bylo horší? Při tom, když ti řekli, že máš ty metastáze. (Hm) A co se teda dělo, když to bylo horší? No, to jsem upadla do těžké deprese, kdy jsem se ani nemohla zvednout z postele. Bylo mi jedno, co se děje kolem, jestli dítě brečí nebo co dělá. Prostě úplná fyzická paralýza. A tak mě odvezli k doktorovi, narvali do mě Lexaurin a poslali domů. Dali mi antidepresiva, začala jsem je brát, ale po roce jsem je vysadila, protože mi přišlo, že nemám žádné pocity. Něčeho jako radost, smutek jsem nebyla schopná, nic mě nedojalo, nic mě nerozbrečelo a nic mě ani nerozesmálo.

13. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/01_03_12kdyzpetrazjistila.mp4

Pokračovat ve čtení

01_03_11jamaaprozivala

13. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/01_03_11jamaaprozivala.mp4

Pokračovat ve čtení

Žofka v první chvíli strach neměla, nejhorší pro ni bylo to, že nevěděla, co ji čeká.
Bylo to jako z nějakého filmu. Když to řekl, tak mně vůbec nedošlo, že to je špatné. Ještě jsem se tomu zasmála. Ale pak, když jsem se na něj pořádně podívala, tak mi došlo, že to je fakt špatné. A řekl mi to prostě tak, jak to je. V tu chvilku mi to samozřejmě strašně šrotovalo v hlavě. Ale neřekl mi to ani špatně, řekl mi to prostě tak, jak to je. A myslím, že to tak bylo dobře. A co vám všechno šrotovalo v hlavě? Že se to celé tak nějak pokazilo. A hlavně mi šrotovalo, že to není možné. To přece není pravda. To se někde spletli. Měla jste strach? Strach? Strach mám doteďka. Strach mám pořád. V první chvilce jsem strach asi neměla. Ty první dny ne. Ty první dny jsem to přijala, docela bych řekla, vlažně. Myslím, že jsem vůbec nepanikařila. Pořád jsem si říkala: „Proč? Když máme miminko? Proč já bych měla teď jít na nějakou náročnou léčbu.“ Hlavně mi pořád šrotovalo, jak to bude probíhat, jaká ta léčba bude. Vůbec jsem si to nedokázala představit, protože jsem se s tím předtím u nikoho známého vůbec nesetkala, anebo v rodině, takže jsem neměla představu, jak to je. A spíš jsem měla tak nějak zmobilizované síly a říkala jsem si: „To dáme. To dáme. To prostě zvládneme. To bude dobré.“ Teprve potom, postupem času, když člověk nad tím vším přemýšlí, tak se dostává do horšího a horšího marastu. Ale ten začátek, ten byl jako docela dobrý. A i tím, že léčba nastoupila tak rychle, tak jsem věděla, o co jde, co mě čeká. Těch prvních 14 dní jsme právě pořád s manželem řešili, jak to budeme dělat, jak to bude, jako si bude brát dovolenou nebo co vůbec bude. To bylo nejhorší, že jsme nevěděli, co nás čeká. A já jsem se na to nikoho ani nezeptala, protože jsem v té ordinaci vždycky byla taková úplně konsternovaná, že jsem se na to ani nezeptala. Mě to ani nenapadlo se na to ptát, ani jsem se na to možná ptát nechtěla. Nevím, prostě nevěděla jsem to. Takže tohle byl ten začátek.

13. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/01_03_10zofkavprvni.mp4

Pokračovat ve čtení

Vendy šla k praktickému lékaři, který ji odeslal do mammacentra, kde na vyšetření čekala. .
Po nějakých dvou měsících to vypadalo, že se to stále neztrácí, tak jsem teda vyhledala praktického lékaře. Protože kdybych se chtěla objednat na gynekologii, tak by to byl další měsíc, než bych dostala termín. Zase ztráta času. Nicméně i u toho praktického lékaře jsem byla poslána na objednání a čekala jsem dalších 14 dní. Pak jsem se tam konečně dostala a paní doktorka mě prohlídla. Aniž by mi to řekla, bylo jí to už tenkrát hned jasné. Nicméně dostala jsem žádanku a čekala dalších 6 týdnů na termín do mammacentra. A pak teprve jsem se dostala na sono a mamo, za dalších 14 dní pak ještě na biopsii. Biopsie proběhla a 14 dní jsem čekala na výsledky. Takže od nějakého zjištění, od prvního problému k diagnóze – i když se říká, že se to má řešit urgent, všude bych měla mít otevřené dveře, všude by se mělo řešit všechno rychle – to trvalo půl roku.

13. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/01_02_06vendyslakpraktickemule.mp4

Pokračovat ve čtení

Stáňa A. nejdříve navštívila gynekologa. .
Šla jsem za gynekologem, ten mě poslal na pracoviště chirurgie – mamologie. Tam mě pan doktor vyšetřil s tím, že to bude cysta, že 7 procent žen má takovéhle cysty. Já ta slova pořád slyším: že to je dobré, že to budeme hlídat. A ve mně se něco vzbouřilo a řekla jsem: že ne, že to tam nechci, tu cystu. A on na to: tak dobrá. Vzal jehlu, s tím, že to odsajeme, píchnul, a neodsajeme. Pak už teda se to spustilo, tak mě poslal na ultrazvuk s cílenou biopsií. Tam už se jim to nelíbilo, hodně nelíbilo, takže ultrazvuk, biopsie.

13. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/01_02_04stananejdrivnavstivila.mp4

Pokračovat ve čtení

Hana B. navštívila svého praktického lékaře.
V obou případech jsem si šla pro žádanku k praktickému lékaři. Ne na gynekologii. Protože praktického lékaře mám tady, gynekolog je v okresním městě. A jim to takhle stačí. Pokud se něco prokáže, tak oni berou žádanky, ať je to z gynekologie, nebo od praktického lékaře. A praktický lékař mně teda říkal, že s každou bouličkou, která se objeví, určitě mám někam zajít. Že by to nechtěl podceňovat.

13. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/01_02_05hanabnavstivilasveho.mp4

Pokračovat ve čtení