capr_videa

Soňa po plastice ležela na JIP a nesměla se hýbat, aby jí sval přirostl, vše se pak dobře zahojilo.
A začala zase anabáze přípravy na plastiku, protože jsem musela jít na chirurgii, aby chirurg jen zkonstatoval, jestli můj tělesný materiál je vhodný na to, tu plastiku podstoupit. Pak jsem odjela, dělali to v nemocnici, tak jsem odjela už s těmi nálezy tam, ležela jsem tam 14 dní. Z toho 10 dní na JIPce, kdy jsem musela ležet jenom na zádech. V jedné ruce infuzi, a druhou, která byla na straně toho svalu, furt mít jenom položenou na břiše a vůbec s ní nehýbat – maximálně si podat kapesník –, aby ten sval vlastně přirostl. A měla jsem 2 operační pole v břiše, protože mi odsud brali ten lalok. Tady 3 drény, tady 2 drény. Poprvé když mě pustili, můžete na záchod, tak jsem si nesla 5 těch tyglíků, na zádech jsem měla jednu šňůrku, za krkem toho anděla, jinak nic. Ostatní šňůrky nebyly a na té JIPce leželi asi 4 další chlapi. Jeden tam byl s uříznutými prsty, jeden tam ležel po bouračce, a já jsem se musela smát, protože mě bylo úplně jedno, že mi je vidět zadek, že jdu v předklonu, že prostě vypadám odhalená hrozně, ale hurá, už chodím a můžu jít na záchod. A měla jsem štěstí, že se mi to dobře zahojilo.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/02_02_04sonapoplasticelezela.mp4

Pokračovat ve čtení

Lence B. v rámci rekonstrukce prsu přetočili lékaři zádový sval dopředu. Jizva po tomto zákroku byla bolestivá a omezující.
Asi půl roku nato mně navrhli, že aby získali ten sval odjinud, mně udělají to, že mně přetočí vlastně ten latissimus dorsi, přetočí mně široký zádový sval dopředu s tím, že se to tam bude buď doplňovat tukem, nebo se tam dá nějaký menší implantát. Na tom jsem byla v dubnu 2016 a to byl asi takový nejhorší můj zákrok. Myslím, že ten, kdo má odoperované břicho, to ještě se dá nějakým způsobem skousnout, ale ta záda, to je prostě strašné. To mě tak limitovalo do života, ta jizva. Nemůžete samozřejmě posilovat, nemůžete sportovat, jako normálně, není to prostě takový zásah do toho těla, bolí to, nemůžu si vůbec tu jizvu nějakým způsobem sama zpracovávat, takže ta záda pro mě byla asi nejvíc limitující. No, a teď jsem přešla na jinou plastiku, tam teď dávají dohromady to prso, takže jsem zrovna teď mezi sériemi operací, kdy mně to budou doplňovat.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/02_02_03lencebvramci.mp4

Pokračovat ve čtení

Stáňa A. nebyla spokojená s implantátem, protože prso působilo nepřirozeně. Později ho proto nechala vyměnit za břišní tkáň. .
Jak probíhala ta rekonstrukce? Ta byla na dlouho, protože je několik verzí rekonstrukce a já jsem chtěla zvolit tu nejjednodušší. Mně přišlo v té chvíli nejjednodušší, když mi vlastně pod jizvu vloží takový expandér, na který jsem potom chodila několikrát. To už nevím, jestli každý týden do něho lili tekutinu, aby se ta kůže natáhla, bylo to neskutečně bolestivé, každý ten týden opravdu, kdy ta kůže se natahovala. Bylo to na dlouho, bylo to hodně bolestivé. Tuším, že po 3 měsících se zase operací ten expandér dal pryč, dal se tam implantát, ale nebylo to hezké, nepůsobilo to prso vůbec přirozeně. Bylo to fakt nehezké, nebylo to dobré, s tím, jak už máte 1 prso přirozeněji, má nějaký směr, a teď tady byla taková hrčka, která byla ještě nahoře. Tak potom jsem teda zvolila ještě druhou možnost, že se bralo břicho a z břicha se udělalo prso. To prso teď je hezké, jsem zjizvená hodně, ale je to pěkné, vypadá to dobře.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/02_02_02stanaanebyla.mp4

Pokračovat ve čtení

Kateřina zvolila silikonový implantát. Společně s partnerkou se staraly o zatahování expandéru. .
První, nejjednodušší varianta byla vzít prso pryč. Tím je to údajně vyřízené. V tom mě všichni tak podporovali, že bych to měla udělat. A to se mně úplně nelíbilo. Další možnost byla při operaci, kdy se vezme prso, se tam vloží expandér, který připravuje místo pro implantát, což už je ale menší operace, kdy se ten expandér nahradí implantátem. To je to, co jsem zvolila. A pak ještě byla možnost nechat si to prso rekonstruovat z vlastní tkáně, která se bere z břicha. To se mně teoreticky hrozně líbilo, že bych se zbavila břicha a měla bych prso, které ještě víc by se chovalo jako normální prso. Protože ten implantát je naopak takový jako trošku tvrdý kámen. Kdežto kdybych to měla z toho břicha, tak by to bylo měkčí. To jsem ale nakonec nechtěla kvůli tomu, že to bylo o jednu operaci víc. Takový byl ten postup. Já už si to teď přesně nepamatuju, jak to totiž bylo, proč se mně tady do tohohle úplně nechtělo. A ještě on mně vysvětloval, kdyby náhodou se to vrátilo někdy a týkalo by se to toho druhého prsa, tak by to už nešlo z té tkáně udělat, takže by to zvažoval jako až buď později a nějak komplexně, nebo něco jiného. Nějak mě v tom taky nepovzbuzoval, tady v téhle možnosti, je to velká operace, zásah ještě do toho břicha. Já jsem byla tehdy asi hubenější, tak to bylo tak na hranici, jestli se z toho něco vůbec vezme, proto jsem zvolila tady tu variantu. Dlouho jsem si to musela zatahovat, aby nevyjel, ten expandér celý, jako nahoru, takže jsem to musela hrozně utahovat a mít furt zabalené. Ale to jsem viděla hned v nemocnici, když mně to nějak převazovali, tak tam jsem to asi viděla hned. A tak nějak jsem tušila, že to bude hrozné, a bylo to hrozné. Pak jsem přijela domů a teď jsem to potřebovala si převázat a chtěla jsem, aby partnerka mi to převázala, protože to nešlo moc udělat v jednom člověku, a ona, chudák, jsem viděla, jak je úplně z toho špatná a úplně bledá. Teď řekla, že nemůže, že si musí lehnout, protože omdlí asi, a tak si lehla na zem. Já jsem byla frustrovaná z toho, že jsem chtěla, aby mně to rychle udělala, ne tady se hroutila, když se jí to ani jako netýká. Ale tak to úplně chápu, že to muselo být hrozné pro ni taky. No, a pak jsme se nějak naučily v tom chodit, že to jako ona už zvládla převázat.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/02_02_01katerinazvolilasliko.mp4

Pokračovat ve čtení

Edita nepočítala s tím, že bude kvůli rekonvalescenci po operaci potřebovat pomoct s péčí o děti a domácnost.
Rekonvalescence? No, já jsem si myslela naivně, jak prostě za týden. Když jsem byla v nemocnici, tak jsme poslali děti k babičce a pak, jsem si říkala, pak je přivezou, a že to nějak s nimi zvládnu. Ale to byl teda velký omyl. Protože já jsem byla, ta ruka byla prostě, bolelo mě to, i to prso. A nesměla jsem to namáhat, to bylo takové to první, kdy jsem se cítila nemocná a že tu pomoc opravdu potřebuju. A oni byli připravení jen na tu chemoterapii, pak už jsem neměla nic víc zajištěného, ta tchyně už skoro nastupovala. Ale už prostě jsem ji nechtěla otravovat, už mi to bylo prostě blbé. Ještě tady vlastně byla mamka moje, a to bylo takové jako náročnější. Pak přijela tchyně, ale už toho bylo hodně. Po té operaci to bylo takový těžší. Na tu chemoterapii jsem byla připravená, na tohle už ne, že ještě budu potřebovat pomoc. A když už ta ruka a to prso se tak nějak daly do pořádku, tak mě chytla záda. Skřípnul se mi nějaký, tady kostrč se mi zablokovala. A to teda bylo asi nejhorší z celé léčby, protože já jsem byla úplně vyřízená, vůbec jsem se nemohla hýbat. To mi tehdy pomohl manžel, byl doma, pak někdo ještě přijel. Ta rekonvalescence, to bylo docela těžké, když na to vzpomínám zpětně. To jsem úplně vytěsnila radši.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/02_01_10editanepocitalas.mp4

Pokračovat ve čtení

Monika B. měla v prsu zánět, zánětlivá tekutina nakonec sama odtekla.
Vzali mi prso plus ještě lymfatické uzliny, takže mám vlastně jizvu tady a jizvu ještě v podpaží. Byla jsem tam týden, protože jsem do toho dostala infekci a měla jsem obrovskou bouli, obrovský zánět. Potom i přesto všechno jsem poprosila doktory, jestli by mě nemohli pustit domů. Ten zánět otekl potom jenom kvůli tomu, že se mi vytvořila díra od hadiček. Jak jsem měla ty hadičky, tak vlastně díky tomu ten zánět otekl a pak se mi vlastně ještě udělala boule tady pod tím, ale všechno jako v pořádku. Oni mi vlastně řekli, že operace znamená hodinku na sále a pak 3 dny a jdu domů. A mně se tam udělal právě zánět, takže mi vytáhli ty hadičky dřív, než asi měli. A potom už se mi tady udělala taková strašně velká boule, byla hrozně horká a byl v tom zánět. Oteklo mi to až doma, jak jsem měla od hadičky tu dírku, tak mi to oteklo. Jinak do té doby prostě nevím, co by se s tím stalo, nebo jako kudy by to šlo. A to samo? Jako odteklo? Doma? No, já jsem se vzbudila ráno a bylo to. Jaké to bylo? Hrozné, protože jsem viděla to pyžamo. Ale je fakt, že potom už to bylo jenom dobré, že to pomohlo asi. Nevím jinak, jak by se to řešilo, protože i když mi to odsávali injekcí, tak se to nějak nezlepšovalo a dostávala jsem na to nějaké obklady. Šla jste k doktorovi, když vám to odteklo? Jsem si to musela zavazovat. A bylo všechno v pořádku. To teda musel být šok, to jste se ráno takhle probudila? Ano. A už to tam bylo? A už to bylo, celé triko jsem měla jakoby růžové. To musel být šok. No, nevěděla jsem vůbec, co se děje. Říkám: „Co to je?“ A můj přítel mi povídá: „Jé, tak aspoň takhle je to. Aspoň takhle je dobře, no.“ Já jsem pak hodně spala, hodně jsem proležela, prospala.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/02_01_09monikabmela.mp4

Pokračovat ve čtení

Káma neměla po operaci žádné komplikace a rána se hojila velmi dobře. .
Ráno to bylo šup šup, prášek – takový ten oblbovák – a na sál. Když jsem se probrala, tak musím říct, že tentokrát mi teda zle nebylo, ale zas mě to strašně bolelo, ten první okamžik po tom probuzení. Ani ne tak ta rána na tom prsu, ale spíš to podpaží s těmi uzlinami. To jsem fakt měla pocit, že to je úplně neskutečná bolest. Ale sestřičky byly skvělé, hned mi píchly nějakou injekci od bolesti a postupně to jak kdyby odeznělo. A potom už, po té operaci dostáváte třeba nějaké prášky na bolení, ale už jsem to ani nějak nevyžadovala. Musím říct, že potom jsem se cítila líp, než jsem si dokázala představit, že to tak bude. S tím, že člověk je omezený, tam máte nějaké ty drény v tom, akorát to taháte s sebou. Dokonce na druhý den mi hned oddělali to lepení na tom. Takže to bylo docela takové, asi to není tak složitá operace, jak si třeba člověk myslí, není to zásah do těla přímo. Třeba když jde někdo se žaludkem, nebo tak. Akorát mi to hodně teklo, takhle teď ještě si vzpomínám, vlastně jsem tam měla ty drény celou dobu a hodně z toho šla nějaká ta, jak nefungujou – protože mi sebrali, myslím, 6, 7 uzlin –, takže ty lymfy potom nefungujou tak, jak mají. Ale celkově to hojení, myslím si, že bylo dobrý. Ten večer už jsem po operaci normálně chodila, nic hrozného. Jak probíhalo hojení té rány po první operaci? Asi dobře. Ne, asi určitě, nebyl tam žádný problém. Domů jsem šla teda ještě se stehy, v nemocnici jsem tam měla vývod, drén z té hlavní rány, za týden jsem šla na vytažení stehů. A musím říct, že když to vezmu zpětně, tak jsem tam potom ty jizvy. Jak jsem říkala, pan doktor si nechal záležet, krásně to vyšil, vlastně ta jizva nebyla v podstatě vůbec vidět. Po tu paži trošku, ale tím, že tam je to asi tak nějak víc namáhané. Ale jizva krásná, skoro jsem se s ní mohla chlubit. Žádné bolesti, vůbec nic, rukou jsem mohla normálně hýbat. Řekla bych, že to bylo v pohodě.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/02_01_08kamanemelapo.mp4

Pokračovat ve čtení

02_01_06mariemelaslimfedemem

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/02_01_06mariemelaslimfedemem.mp4

Pokračovat ve čtení

Evík měla po operaci uzlin lymfatický otok, pomohla jí cvičitelka, která jí doporučila rehabilitaci.
Máte po operaci nějaké následky? Následky mám, a to ten sekundární lymfedém. Protože kromě částečné operaci prsu mně byly odoperovány v axile i lymfatické uzliny. A to je věc, s kterou jsem se dodneška nesmířila a nesrovnala, i když jsem to celkem všechno snášela dobře, protože v té době už existovala takzvaná sentinelová metoda. A kdyby se tahle metoda použila – což je vyšetření první lymfy –, tak by nemuselo dojít k tomu následnému problému, který v současné době mám. To znamená lymfatický otok. Jak s tím lymfatickým otokem pracujete? Snažím se sama cvičit a čas od času docházím na lymfatické masáže, ty jsou manuální a přístrojové. Radil vám někdo, co s tím? Ano, radil. V tom občanském sdružení, které jsem začala navštěvovat, naše cvičitelka, která byla profesorkou na fakultě zdravotních studií a nám všem připravila cvičení přímo na míru, tak ta si všimla, že každá moje ruka je jiná. A ona byla ta, která mě poslala na rehabilitaci, kde už se mě ujali, kde mně to i vysvětlili, snažili se to i mého partnera naučit, aby mně třeba i pomohl. Jak dlouho po operaci to bylo? Tohle bylo tak rok po operaci. Přibližně rok. A ten rok jste s tím nic nedělala? Ne, já jsem si toho nevšimla, nevěděla jsem, že něco takového existuje. A je docela možné, že jsem si to i přivodila sama tím, že jsem na sebe nebyla hodná, nebyla jsem k sobě šetrná. Protože i ta operace přináší s sebou nějaké omezení. Takže práce na zahrádce, kterou bych dělat neměla, a takové další a další věci, tak možná i to k tomu přispělo. Nevím, možná že to přišlo samo. Snažila jsem se to sama pro sebe vyhodnotit, kde jsem třeba udělala chybu. Ale byla jsem ráda, že ta paní profesorka mě na to upozornila, protože člověk jako sám sebe nevnímá někdy.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/02_01_05evikmelapooperaci.mp4

Pokračovat ve čtení

Zuzanu před operací uklidňovalo to, že ji lékaři o všem dopředu informovali.
Bála jsem se samozřejmě, před tou operací, ale lékaři vždycky přišli a o všem mně řekli, co a jak bude, i jako při narkóze, všechno. Musím říct, že tam, kde jsem byla operovaná, byl moc vstřícný personál. Fakt, lékaři, kteří se tam o mě starali, vždycky přišli a všechno mi řekli dopředu a mě to úplně uklidnilo. Je fakt, že po té operaci, jako věděla jsem, co a jak bude, ale sama jsem taky byla zaskočená určitými věcmi, bolestí, tím, jak to probíhá potom. To jsem dopředu vědět nechtěla, ale asi když některé věci musíte absolvovat, tak je lepší o nich moc nepřemýšlet a prostě nějak to zvládnout a moc se v tom nepitvat.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/02_01_04zuzanupredoperaci.mp4

Pokračovat ve čtení

Lence A. doporučila mamární komise lokální operaci, po komunikaci s operující lékařkou a jinými pacientkami se však sama rozhodla pro mastektomii.
S operací se u některých žen asociovaly strach, obavy a stres. Obavy se pojily se ztrátou ženství po odstranění prsu (viz téma Ženství) , s následky operace nebo s tím, zda bude nález vypadat tak jako při vyšetřeních, nebo zda bude horší. Ačkoli operace ženy stresovala, viděly v ní často i naději na uzdravení, což jim pomohlo ji zvládnout. Ivana P. například řekla, že je ochotná udělat cokoli, jen aby nad rakovinou zvítězila. Zuzana mluvila o tom, jak její obavy zmírnily informace, které dostávala od lékařů před operací. Některé ženy se na operaci těšily. Kačka se např. těšila, až jí nádor z těla odstraní. Lenka B., podobně jako některé další ženy, mluvila o tom, jak se jí po zákroku ulevilo, že už to má za sebou.

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/02_01_02lenceadoporucila.mp4

Pokračovat ve čtení

01_03_10zofkavprvni

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/01_03_10zofkavprvni-1.mp4

Pokračovat ve čtení

01_03_04sdeltelefon_kacce

16. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/01_03_04sdeltelefon_kacce-1.mp4

Pokračovat ve čtení

Zuzka o druhém názoru slyšela, ale neměla důvod ho využít.
Nebylo tam nic, proč bych si vyhledávala další názor. Možná to přichází tehdy, když žena zjistí, že v sobě tu rakovinu má a řeknou jí, že doporučují ablaci prsu. A ona v tu chvíli třeba přemýšlí: „Je to nutné?“ Tak v té době ji určitě zajímá druhý názor, nechce si připustit, že by ta operace měla být tak zásadní, tak radikální. Tak možná v té době, když člověk hledá, co bude, jak bude, tak tehdy potřebuje druhý názor. Když je to pro něj taková zásadní změna. U mě, jestli to byla nějaká výhoda – já dneska to vidím jako výhodu –, tak jsem prostě přišla, operovali mě, hotovo, teď to budeš řešit. Já jsem neměla na vybranou, jestli nejdřív léčba a potom, když se to zmenší, tak uděláme zákrok. U mě to bylo radikální od začátku.

13. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/01_04_09zuzkaodruhemnazoru.mp4

Pokračovat ve čtení

Monice C. sdělili lékaři postup léčby po konziliu.
Bylo to tak, že bylo konzilium, které bylo velice dlouhé. Nejdříve jsem tam šla, všichni si mě prohlídli, podívali se do lékařských zpráv, které jsem měla. Potom se zavřeli, konzultovali to spolu a až pak mě pozvali na konečnou definici toho, na čem se dohodli. Byl tam můj onkolog, moje mamoložka a další dva nezávislí onkologové. A tím, že tam těch osob bylo tolik, tak jsem to jejich rozhodnutí přijala, akorát mi vysvětlili, co mě čeká. Pan doktor onkolog mě upozornil na to, že pokud bych chtěla nějakou alternativní léčbu, že mi to rozhodně nemůže nijak zakázat, že můžu mít i tu alternativní léčbu současně s tou chemoterapií, ale že se mám zamyslet sama nad tím, že oni potom nemusí vědět, jestli to zlepšení nastává na základě chemoterapie, nebo přijde zhoršení jako reakce na základě té alternativní léčby. Většinou když člověk není zvyklý pít nějaké bylinky nebo něco a pak to do sebe lije horem dolem, tak to je asi tak, jako když nejíte léky a pak si dáte hrstku. Takže já přistoupila na to, že důvěřuji lékařům.

13. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/01_04_07monicecsdelili.mp4

Pokračovat ve čtení

Barbora důvěřovala lékařům a do jejich práce jim nezasahovala.
Nevyhledávala jsem. Já si myslím, že to má každý člověk úplně jinak, já jsem si říkala, že se tím nebudu moc zabývat, že to nechám na doktorech, že to je jejich věc, nebudu si studovat na internetu diagnózu a léčebné postupy a kontrolovat, jestli to dělají dobře. Přišlo mi, že mám co dělat sama se sebou a že nebudu ještě do toho doktorům nějak zasahovat. A je fakt, že v doktory jsem měla opravdu důvěru.

13. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/01_04_06barboraduverovala.mp4

Pokračovat ve čtení

Pavla dostala od lékařky doporučení, pak se musela rozhodnout sama.
Šla jsem si pro výsledky a tam už mně paní doktorka řekla, že to je zhoubný nádor. Nicméně, jela jsem tam pak ve středu a řekla mi, jaké jsou možnosti. Sdělila mi tu diagnózu a řekla: „No, buď odstraníme jenom nádor, nebo obě prsa, nebo se budete nejdřív léčit.“ Žádné doporučení vám ten lékař vlastně nedá, musíte se rozhodnout sami. Ona mi řekla, jaké jsou možnosti, poslala mě domů a já jsem jí za 2 dny měla volat, jak jsem se rozhodla. I když jsem úplný laik.

13. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/01_04_05pavladostalaodlekark.mp4

Pokračovat ve čtení

Julii D. lékařka popsala léčbu a ona si mohla vybrat, jestli ji podstoupí.
Samozřejmě, když mně popíše tu léčbu, tak já můžu něco dělat. Doktorka mně to nepodávala stylem „Můžete to, to a to“, ale řekla: „Takhle by to mělo být.“ Protože každému to šijí na míru, že s tím můžete souhlasit a nesouhlasit. Pokud se vám to nezdá, tak se můžete zeptat, ona vám zase vysvětlí, co by mohlo být jinak, nebo ne jinak, ale můžete se rozhodnout léčbu odmítnout a jít domů.

13. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/01_04_04juliidlekarkapred.mp4

Pokračovat ve čtení

Káma byla ochotná podstoupit cokoliv, aby se jí ulevilo. .
Víceméně mi paní doktorka řekla: prostě to bude takhle. Asi kdybych začala protestovat, nebo něco, tak asi by. Samozřejmě, vždycky má člověk možnost to odmítnout, zase ale proč? Já paní doktorce věřím, nemám důvod to odmítat. Navíc v té chvíli jsem opravdu byla ochotná podstoupit cokoliv, hlavně aby se mi ulevilo.

13. 04. 2019

https://hovoryozdravi.cz/wp-content/uploads/2019/04/01_04_03kamabylaochotna.mp4

Pokračovat ve čtení