Gábinin syn televizi rozuměl lépe než dcera, pro kterou byla reprodukovaná řeč nesrozumitelná.

---

Gábina

• Věk v době rozhovoru: 44 let (Gábina), 18 let (dcera), 14 let (syn)
• Věk dítěte v době diagnostikování: ve 2 letech (dcera), ve 2,5 letech (syn)
• Sluchová ztráta dítěte: těžká
• Kompenzační pomůcka: sluchadla (obě děti)

• Zobrazit celý profil

Textová verze

T: Teď, jak jste mluvila, mě zaujalo, že jste říkala, že televizi děti nesledují? 

P: Sledují, syn, myslím, televizi i se sluchadly rozumí obstojně, ale zas ho to tak nezaujme, a dcera musí sledovat televizi, jen když jsou tam titulky, když jsou ty pořady titulkované. Jenže my se tak dostáváme s vyspívající technikou jaksi stále níž a níž v počtu programů, které jsou titulkované. Pořád měníme nějaké ty routery a televizní přijímače, a tím, jak dostáváme stále lepší, tak mají tyhle přijímače problém s  rozluštěním teletextu. Takže dcera teď v podstatě může sledovat jenom asi 4 programy na televizi, které jsou titulkované. A bez toho televizi nesleduje. Proto ani třeba nechodí do kina, protože tam většina těch filmů je dabovaná, jen občas, když je to cizí film a jsou tam titulky, tak do kina jde. Do divadla taky nechce chodit, protože nerozumí. Je to pro ni velký problém. Televizi sleduje tedy jen takhle omezeně.

T: A třeba bezdrátové technologie nemáte, ty jdou propojit s televizí?

P: Ona by to bez odezírání nezvládla, nerozuměla by tomu ani s tou technologií. Dcera potřebuje mít tu možnost odezírání a to v televizi moc dobře nejde.

T: A, takže telefonování taky.

P: Telefonovat je schopná, ale potřebuje k tomu dobře znát ten hlas. Třeba když si spolu voláme my dvě, je na můj hlas zvyklá a je schopná mi rozumět, ale když jí bude telefonovat někdo jiný, už má velké problémy s porozuměním, protože já už jsem zvyklá, jak mám tempo přizpůsobit, jak mám artikulovat, jaká slova mám použít, aby to pro ni bylo třeba srozumitelnější, protože sykavky ona téměř neslyší, takže používám i trošku jiná slova třeba, o kterých vím, že jim bude zřetelněji rozumět. Takže telefonování je pro ni limitující. Třeba teď dělá autoškolu a domluvit se s tím učitelem na jízdách přes telefon je problém. Chce, abych si sedla já, ona si otevře deníček, já si sednu k telefonu a domlouvám se s učitelem a reprodukuju jí to, protože, ona by mu možná něco rozuměla, ale část informací by jí vypadla a byl by to problém, takže většinou se telefonování vyhýbá. Někdy za dobrých poslechových podmínek jsme spolu schopné telefonovat.