Syn Martiny C. někdy nepřiznal, že nerozuměl.

---

Martina C.

• Věk v době rozhovoru: 36 let (Martina C.), 8 let a 2 roky (synové)
• Věk dítěte v době diagnostikování: starší syn v necelých dvou letech, mladší od narození
• Sluchová ztráta dítěte: úplná
• Kompenzační pomůcka: kochleární implantáty (oba synové)

• Zobrazit celý profil

Textová verze

T: Myslíte si, že existují nějaké předsudky vůči lidem s vadou sluchu? 

P: Určitě, tak jako vůči všem. Když jsem já byla na základce a slyšela jsem „ty jsi ta zrzavá”, tak stejně tak „ty jsi ten hluchý“. Ale nesetkala jsem se s tím, že by někdo přišel a řekl synovi „ty jsi ten hluchý, s tebou se nebudeme bavit“. Jen vím, že asi jednou se mu takto smál spolužák, protože starší syn hůř rozumí v hlučném prostředí, třeba v družině, kde všechny děti hodně povídají, nerozumí tak dobře a ptá se opakovaně „cože“, aby zachytil tu otázku nebo to, co mu kdo říká. Takže se mu jeden kluk smál, že mu říkal: „cože, cože, cože.“ Tak to byl takový náznak.

T: A nestydí se syn říct, když nerozumí? 

P: Občas, v rámci té pohodlnosti to má tak, a byli jsme na to i upozorňováni, že syn radši, než aby se ptal potřetí, tak danou věc už prostě odkýve, a já pak zjistím, že vůbec nevnímal a nevěděl, o čem jsem mluvila. Takže to mívá určitě. Ale není to podle mě o tom, že by se styděl, spíš prostě o tom, že se mu už nechce, že mu to za to nestojí, a tak radši něco odkýve. Takže si myslím, že třeba i na základě toho vznikají někdy takové ty konflikty mezi rodičem nebo prarodičem anebo tím, kdo ho má starost, a jedním tím dítětem, kdy my si myslíme, že jsme mu něco řekli, a syn to odkýve, ale nepotvrdíme si, že nám opravdu rozuměl, a potom se na něj v podstatě zbytečně zlobíme, protože on nevěděl, co má dělat, nebo mu daná informace došla se zpožděním nebo pochytil jen půlku informace.