Radkova dcera znaky postupně přestala používat.
P: Se znakovkou to byla vlastně, když byla dcera malá, parádička, že to bylo jako s malými dětmi. Udělej „bů“, tak jsme se naučili krávu, naučili jsme se ovečku, ale, říkám to špatně, co jsme se naučili, bylo takové to základní, abychom se s dcerou mohli domluvit, co bude. Manželka se pak ještě snažila, že chodila vyloženě ještě na kurz znakového jazyka, ale ono se postupem času vlastně zjistilo, že dcera, jak měla ty naslouchátka, tak ta znakovka pro ni není úplně tak důležitá. Začala prostě komunikovat normálně. Začala už mluvit klasicky, verbálně a tou znakovkou si jen dopomáhala. Když je mezi znakaři, který znakují, tak si těma ručičkama mávat bude a přestane i mluvit, ale když přijde mezi slyšící lidi, tak prostě mluví. Ten znak už víceméně, když to vidím, tak znak už skoro ani nepoužívá. Prostě plynule z toho znaku přešla k mluvené řeči. Snažíme se ji držet, aby stále chodila na znakovku jako na odpolední kroužek, že by jí to jednou do budoucna mohlo trošičku pomoct třeba i při nějaké profesi nebo při něčem. Když už se to naučila, tak je škoda to pustit, ale nepotřebuje ji. Když ji má a je někde mezi sluchaři, tak jí to pomůže, vypadá, že se baví víc.
T: Někteří rodiče mají třeba obavy znakovku doma používat, že by pak dítě bylo línější mluvit. Neměli jste strach?
P: Ne, to jsme neměli určitě. My jsme se snažili vyjít jí vstříc tak, aby se co nejrychleji něco naučila. Takže jsme se začali znakovku učit i my.