Marian dával na syna neustále pozor.
P: Od malička rozhodně vypadáte, je to směšné a úsměvné, ale když jdete s dítětem, které skoro neslyší, k vodě, tak vypadáte jako nejhorší rodič, protože na něj pořád jenom řvete. „Nechoď k té vodě tak blízko“ nebo „spadneš tam,“ u bazénu řeknete normálnímu dítěti, ale když je od vás dva metry, neslyší vás. Slyší vás, že na něj hulákáte, takhle na něj neustále řvete, když chce jít někam sám, a nemůžete ho pouštět malého, aby běhal kolem vody se sluchadly, spadl tam a bylo po nich. Dneska už tyto by měly vydržet spadnutí do vody, ale ty dřív právě nebyly, když byl malý, tak měl ty, které nebyly vůbec vodotěsné, takže to by spadl a schluss. Takže pořád na něj hulákáte všude. To se vždycky chytáte za hlavu, a to jsme si zažili s tím. Ale samozřejmě nás to neodradilo. Byli jsme s ním u moře, i když byl malý. Ale pořád ho musíte hlídat. Víc než normální dítě, protože na něj nestačí jenom zařvat, musíte mu stát za zadkem. Ale samozřejmě on zase, stačí, že to má pár let, tak on sám ví, že neslyší, takže se víc otáčí, jestli na něj něco mluvíte.