Katka hovořila o specifické potřebě komunikace dítěte s učitelem.
P: Synova paní učitelka je moje kolegyně, takže ho znala v podstatě už od školky, protože za mnou chodil. A viděla, jak se postupně, rok od roku zlepšuje, takže už z toho neměla tak velký strach, než když vám prvního září přijde do třídy dítě, které jste v životě neviděli, a teď nevíte, co s ním, a nedokážete se s ním domluvit. Takže to bylo fajn a hlavně paní z SPC nám moc pomáhala, jak ve školce, tak s námi pokračovala i do školy. S paní učitelkou se seznámila už před nástupem syna do školy a všechno jí vysvětlila, předala jí publikace. Takže to bylo moc fajn, že vlastně syn znal prostředí, kam půjde, znal paní učitelku a zase naopak paní učitelka znala syna a věděla, jak s ním mluvit, a když s ním chce mluvit, má se na něho dívat. Že nemá smysl na něj volat, když byl vzadu a děti hlučely, takže buď poslala nějaké dítě, nebo si za ním došla sama. Je to spousta věcí, které vás třeba ani nenapadnou, pokud nemáte osobní zkušenost se sluchově postiženým ze svého okolí nebo z rodiny . Každý z nás máme nějaké stereotypy, které používáme, a pak přijde někdo, kdo potřebuje jiný přístup, nějaký jiný komunikační kanál, anebo prostě jen být blíž, při mluvení se neotáčet a nechodit, nedávat si ruku před pusu atd.