Dcera Petry sluchadla neakceptuje dodnes.
P: Sluchadla jsme zkoušeli dceři dávat neustále a ona si je stále stahovala z uší. Zkoušela jsem čelenky a všechno možné, ale s malým miminkem se v tomto případě nedá nic moc dělat, ani na bonbony se nedá nalákat. Je těžké něco vymyslet. Celá rodina nosila sluchadla, pořídila jsem i různé makety, plyšáci měli sluchadla, sluchadla byla všude, ale nemělo to efekt. Když byla dcera ještě menší, kolem půl roku, akceptovala je docela dobře, možná proto, že si je ještě neuměla sama sundat, ale problém začal, když už byla divočejší batole. Někdy vydržela mít sluchadla v uších maximálně hodinu, jindy jsem to prostě vzdala. Zkoušela jsem to přes slzy, zkoušela jsem to po dobrém i po zlém, ale bez výsledku. Takže jsem pak už někdy rezignovala, ráno jsem sluchadla dceři nasadila, ona si je za hodinu sundala, já ji nechala být a zkusila jsem to zase až odpoledne. Věděla jsem, že bych jí sluchadla ještě víc zprotivila. Den bychom spolu trávily přetahováním o sluchadla, a to jsem nechtěla, v tom jsem neviděla smysl. Možná jsem byla nedůsledná, na druhou stranu jsem ale mohla dceři zprotivit sluchadla ještě mnohem víc. Když teď jedeme na kontrolu k panu doktorovi, cítím se provinile, nejsem taková, že bych podváděla a sluchadla zapínala jen tak na prázdno v krabici, i když vím, že se na mě bude zlobit, že je dcera neměla nasazené dostatečně dlouho.