Terézin syn hrál hokej.
T: Byli jste třeba i na nějakém pobytu nebo na nějaké aktivitě?
P: Byli jsme na pobytu v rámci aktivačního centra a zhruba jednou za 14 dní jsme se scházeli. Teď už tam syn moc nejezdí, protože hraje hokej, takže má tréninky, ale předtím, asi 3 roky jsme tam chodili pravidelně, syn tam měl svoje kamarády, vrstevníky, takže si spolu hráli. A teď už jsou to školáci. Vždycky jsme se spolu scházeli, spíš tohle je taková aktivita. Takže pobyt jsme měli a s maminkami jsem v kontaktu. Někdy se scházíme v rodinném centru nebo v aktivizačním centru.
T: Zmínila jste hokej, myslíte, že vada sluchu nějak ovlivňuje výběr koníčků? Jsou třeba nějaké koníčky, které si bude muset syn odepřít nebo musel odepřít?
P: To já nevím.
T: Jak je to u toho hokeje třeba s helmou?
P: Syn hraje se sluchadly a helma mu netlačí, takže uvidíme. Nevím, jestli slyší nebo neslyší trenéra, myslím, že na nějaké zvuky reaguje, možná slyší slovo, ale třeba nerozumí. Ale on vždycky okouká kolem sebe, co dělají ostatní, anebo jim to trenér ukáže. Já jsem taky kdysi závodila se sluchadly, trénovala, jsem bývalá atletka, a taky jsem závodila se sluchadly, protože bez sluchadel to nešlo. Když syn třeba ráno vstane a pustí si pohádky, tak si musí nejdřív nasadit sluchadla, aby slyšel nějaké zvuky.