Robertovi lékař volal, že má přijít kvůli výsledkům krevních testů.
P: A u toho obvodního jsem dostal, bych řekl, takovou jako facku, obrazně řečeno. Protože jsem přišel a říkám mu, že jsem se s tím nesetkal, že mám podezření na tu borreliózu, že to klíště, teď ta antibiotika, že to funguje, že to zabralo a že jsem nic takového nikdy neměl. A on tak jako se na mě obořil, že on má nějaké limity a že ty testy jsou drahé a že on je dělat nemůže jenom proto, že já si to usmyslím. A já pak jsem… Nevím, jestli na mně viděl nějak, že fakt to myslím vážně, tak nakonec teda po nějakém smlouvání mně vzal krev a udělal ty testy. A potom asi za těch sedm dnů mi volal, že mám přijít, a na otázku „Co teda?“ tak říkal: „No, něco tam je.“ Takže dělal vlastně klasickou Elisu. Já jsem k němu přišel, ukázal mi ty testy a vlastně byla tam 1,7, takže pozitivita na borreli, hranice tam byla 1. Takže teda začal to brát vážně.
Jana si lékařskou zprávu o lumbální punkci přečetla až po dvou letech. Po telefonu se ihned po vyšetření dozvěděla, že je vše v pořádku, ve zprávě se však doporučovalo přeléčení antibiotiky, ke kterému nedošlo.
Tomáš P. pocítil v reakci na sdělení diagnózy velkou úlevu. Už dlouho mu bylo zle a ve svém soukromém ani pracovním životě nefungoval tak, jak si přál, ale nikdo mu až doteď nemohl pomoct.
Libuše prožívala po sdělení diagnózy stav euforie. Oproti roztroušené skleróze, na kterou u ní lékaři usuzovali původně, jí borrelióza přišla jako mnohem „lepší možnost“.
U Anety se postupně zvýrazňovaly psychické problémy, které její lékařku vedly k doporučení nasazení antidepresiv. Po zjištění, že trpí borreliózou, se Aneta radovala a věřila, že se brzy uzdraví.
Ilona znala problematický případ déle neléčené borreliózy ze svého okolí. Diagnóza ji přesto nijak nevyděsila. Věřila, že antibiotika zaberou, a o možných komplikacích v tu chvíli nepřemýšlela.
Katka se o své nemoci prý moc bavit nedokáže. Nemá ráda, když ji ostatní utěšují. Má pocit, že se do toho, co prožívá, stejně nedokážou vcítit a vlastně je ani nechce svými problémy obtěžovat.
Tomáš N. promýšlel, komu o své nemoci poví, protože se ještě před stanovením diagnózy setkával s negativními reakcemi okolí. Když se ho ale někdo zeptal, jak se cítí, tak mu odpověděl.
Michaela považovala za ztrátu energie o borrelióze běžně hovořit a měla pocit, že by si lidé mysleli, že svoji nemoc příliš řeší.
Lada považovala za dobré mluvit například o tom, jak komplikovaná byla její cesta k stanovení diagnózy.
Zuzana přijala diagnózu věcně. Byla ráda, že byla stanovena brzy po nakažení, a nevnímala ji jako „žádnou hrůzu“. Její přístup k onemocnění pak ovlivnil i postoje jejího okolí.