Mária vysvětlovala, proč je tak důležité mít stanovenou diagnózu.
T: V čem by vás uklidnila ta diagnóza? Nebo jak myslíte, že by to díky ní lépe fungovalo?
P: Na jednej strane by mi to dalo odpoveď na mnohé otázky a tiež by som si mohla vyhľadať informácie a aspoň približne vedieť, čo sa v mojom organizme deje. Kým som nemala stanovenú diagnózu tak som bola s touto chorobou na svete jediná. Teraz stretávam pacientov a viem čo zažívali, čo im pomohlo a ktorí sa vyliečili. Viem, čo môžem čakať. Predtým som si nevedela predstaviť, čo môžem čakať a ako sa mám zariadiť. Mala som život pred sebou a nedokázala som si predstaviť, že ostanem ležať do konca života. Bolo to tiež oveľa jednoduchšie pre mojich blízkych, pre moju rodinu. Pomohlo im, že ten stav vedeli pomenovať. Moji rodičia majú ešte 5 ďalších, zdravých detí a odrazu ostala ich dcéra doma a nedokončila vysokú školu. Nevydala sa, nemala deti a bola odkázaná na ich starostlivosť. Bez toho, aby vedeli čím to je, bez odpovedí. Myslím si, že keď moja mama zistila, čo mi je, bola to úľava aj pre ňu. Bolo ťažké vysvetľovať aj kamarátom a blízkym prečo som odrazu prestala chodiť von, prestala reagovať. Pýtali sa ma na to a ja som vždy odpovedala, že som chorá. Pýtali sa čo mi je, či mám chrípku, ale ja som nevedela. Bolo to veľmi ťažké na pochopenie. Ja som neodpisala na e-maily a vlastne som rozpustila všetky vzťahy.
Jana si lékařskou zprávu o lumbální punkci přečetla až po dvou letech. Po telefonu se ihned po vyšetření dozvěděla, že je vše v pořádku, ve zprávě se však doporučovalo přeléčení antibiotiky, ke kterému nedošlo.
Tomáš P. pocítil v reakci na sdělení diagnózy velkou úlevu. Už dlouho mu bylo zle a ve svém soukromém ani pracovním životě nefungoval tak, jak si přál, ale nikdo mu až doteď nemohl pomoct.
Libuše prožívala po sdělení diagnózy stav euforie. Oproti roztroušené skleróze, na kterou u ní lékaři usuzovali původně, jí borrelióza přišla jako mnohem „lepší možnost“.
U Anety se postupně zvýrazňovaly psychické problémy, které její lékařku vedly k doporučení nasazení antidepresiv. Po zjištění, že trpí borreliózou, se Aneta radovala a věřila, že se brzy uzdraví.
Ilona znala problematický případ déle neléčené borreliózy ze svého okolí. Diagnóza ji přesto nijak nevyděsila. Věřila, že antibiotika zaberou, a o možných komplikacích v tu chvíli nepřemýšlela.
Katka se o své nemoci prý moc bavit nedokáže. Nemá ráda, když ji ostatní utěšují. Má pocit, že se do toho, co prožívá, stejně nedokážou vcítit a vlastně je ani nechce svými problémy obtěžovat.
Tomáš N. promýšlel, komu o své nemoci poví, protože se ještě před stanovením diagnózy setkával s negativními reakcemi okolí. Když se ho ale někdo zeptal, jak se cítí, tak mu odpověděl.
Michaela považovala za ztrátu energie o borrelióze běžně hovořit a měla pocit, že by si lidé mysleli, že svoji nemoc příliš řeší.
Lada považovala za dobré mluvit například o tom, jak komplikovaná byla její cesta k stanovení diagnózy.
Zuzana přijala diagnózu věcně. Byla ráda, že byla stanovena brzy po nakažení, a nevnímala ji jako „žádnou hrůzu“. Její přístup k onemocnění pak ovlivnil i postoje jejího okolí.