Tomáš P. pocítil v reakci na sdělení diagnózy velkou úlevu. Už dlouho mu bylo zle a ve svém soukromém ani pracovním životě nefungoval tak, jak si přál, ale nikdo mu až doteď nemohl pomoct.
P: Byl jsem dvakrát u doktora na ušním, že mám něco s vnitřním uchem. To jsem měl spojené s tím Betahistinem, který prokrvuje vnitřní ucho, ten mně pomáhal. Jsem myslel, že je to něco s tím, a dvakrát mně na nic nepřišli. Když jsem byl potřetí vyčnělý u doktora, tak doktor to viděl, fakt, jak – a všichni to viděli – se motám, to není normální. Ale říkali: „No, my nevíme, čím to je, to jste asi prostě přetažený z práce.“ A když ten doktor napotřetí mi tam zaškrtnul borreliózu, že mně udělá testy na borreliózu, a pak mi volal, ať se teda nějak nevzrušuju, ale že mi tady zjistili borreliózu, tak jsem říkal: „No konečně se zjistilo, čím to je.“
T: Takže když vám to oznámil, tak jste měl spíš pocit úlevy?
P: Strašný. Strašný. Protože já jsem věděl, že mi něco je. Nevěděl jsem co, nikdo mi nemohl pomoct. A tohle konečně byla nějaká první věc, kterou jsem říkal: „Tak to je ono, konečně, konečně.“
T: Takže dva roky zhruba od těch prvních projevů…
P: Dva nebo tři roky, teď nevím právě, to bych se musel podívat do nějaké lékařské zprávy. Dva nebo tři roky to trvalo, když jsem měl tohle a věděl jsem, že mi něco je, že to nejsem já, ale nevěděl jsem, nikdo nevěděl co.
Jana si lékařskou zprávu o lumbální punkci přečetla až po dvou letech. Po telefonu se ihned po vyšetření dozvěděla, že je vše v pořádku, ve zprávě se však doporučovalo přeléčení antibiotiky, ke kterému nedošlo.
Tomáš P. pocítil v reakci na sdělení diagnózy velkou úlevu. Už dlouho mu bylo zle a ve svém soukromém ani pracovním životě nefungoval tak, jak si přál, ale nikdo mu až doteď nemohl pomoct.
Libuše prožívala po sdělení diagnózy stav euforie. Oproti roztroušené skleróze, na kterou u ní lékaři usuzovali původně, jí borrelióza přišla jako mnohem „lepší možnost“.
U Anety se postupně zvýrazňovaly psychické problémy, které její lékařku vedly k doporučení nasazení antidepresiv. Po zjištění, že trpí borreliózou, se Aneta radovala a věřila, že se brzy uzdraví.
Ilona znala problematický případ déle neléčené borreliózy ze svého okolí. Diagnóza ji přesto nijak nevyděsila. Věřila, že antibiotika zaberou, a o možných komplikacích v tu chvíli nepřemýšlela.
Katka se o své nemoci prý moc bavit nedokáže. Nemá ráda, když ji ostatní utěšují. Má pocit, že se do toho, co prožívá, stejně nedokážou vcítit a vlastně je ani nechce svými problémy obtěžovat.
Tomáš N. promýšlel, komu o své nemoci poví, protože se ještě před stanovením diagnózy setkával s negativními reakcemi okolí. Když se ho ale někdo zeptal, jak se cítí, tak mu odpověděl.
Michaela považovala za ztrátu energie o borrelióze běžně hovořit a měla pocit, že by si lidé mysleli, že svoji nemoc příliš řeší.
Lada považovala za dobré mluvit například o tom, jak komplikovaná byla její cesta k stanovení diagnózy.
Zuzana přijala diagnózu věcně. Byla ráda, že byla stanovena brzy po nakažení, a nevnímala ji jako „žádnou hrůzu“. Její přístup k onemocnění pak ovlivnil i postoje jejího okolí.