Mária se cítila tak zle, že sdělenou diagnózu v prvním momentě ani nevnímala.
P: Keď som prišla k pani doktorke na prvé konzultácie, bolo to veľmi zlé a vlastne som ani poriadne nevedela, kde mi hlava stojí. Spomínam si na to preto iba matne. Mám ale jeden svetlý moment z čakárne. Vždy som za lekárom chodila s mojim fasciklom, ktorý bol plný lekárskych správ a diagnóz, aby som mu to mohla ukázať. Čakala som v čakárni u pani doktorky a zastavil sa pri mne jeden pacient, ktorý sa ma opýtal, či držím lekárske správy. Nechcela som sa s ním veľmi rozprávať, tak som len prikývla. On so mnou asi komunikovať chcel a nakoniec mi povedal: „Nebojte sa, pani doktorka vás postaví na nohy“. Neveriacky som sa na neho pozrela a kývla som rukou. Pani doktorka mi na začiatku dala za úlohu spraviť si komplet testy, aby mali nejaké podklady. Výsledky testov potom poslali do laboratoria v zahraničí. Nakoniec mi povedala: „Nebojte sa, máte chronickú boreliózu. Nie ste blázon a nie je to vo vašej hlave“. Bolo to veľmi trefné. Za to jej ďakujem.
T: A jak jste se cítila ve chvíli, kdy vám tohle řekla?
P: Viete, mne bolo tak zle, že som to takmer nevnímala. Utkvelo mi to ale v pamäti a význam tým slovám prisudzujem až teraz.
Jana si lékařskou zprávu o lumbální punkci přečetla až po dvou letech. Po telefonu se ihned po vyšetření dozvěděla, že je vše v pořádku, ve zprávě se však doporučovalo přeléčení antibiotiky, ke kterému nedošlo.
Tomáš P. pocítil v reakci na sdělení diagnózy velkou úlevu. Už dlouho mu bylo zle a ve svém soukromém ani pracovním životě nefungoval tak, jak si přál, ale nikdo mu až doteď nemohl pomoct.
Libuše prožívala po sdělení diagnózy stav euforie. Oproti roztroušené skleróze, na kterou u ní lékaři usuzovali původně, jí borrelióza přišla jako mnohem „lepší možnost“.
U Anety se postupně zvýrazňovaly psychické problémy, které její lékařku vedly k doporučení nasazení antidepresiv. Po zjištění, že trpí borreliózou, se Aneta radovala a věřila, že se brzy uzdraví.
Ilona znala problematický případ déle neléčené borreliózy ze svého okolí. Diagnóza ji přesto nijak nevyděsila. Věřila, že antibiotika zaberou, a o možných komplikacích v tu chvíli nepřemýšlela.
Katka se o své nemoci prý moc bavit nedokáže. Nemá ráda, když ji ostatní utěšují. Má pocit, že se do toho, co prožívá, stejně nedokážou vcítit a vlastně je ani nechce svými problémy obtěžovat.
Tomáš N. promýšlel, komu o své nemoci poví, protože se ještě před stanovením diagnózy setkával s negativními reakcemi okolí. Když se ho ale někdo zeptal, jak se cítí, tak mu odpověděl.
Michaela považovala za ztrátu energie o borrelióze běžně hovořit a měla pocit, že by si lidé mysleli, že svoji nemoc příliš řeší.
Lada považovala za dobré mluvit například o tom, jak komplikovaná byla její cesta k stanovení diagnózy.
Zuzana přijala diagnózu věcně. Byla ráda, že byla stanovena brzy po nakažení, a nevnímala ji jako „žádnou hrůzu“. Její přístup k onemocnění pak ovlivnil i postoje jejího okolí.